Pravda a legendy o masožravých rostlinách
Rostliny slouží jako zdroj potravy tisícům druhů býložravých živočichů. Početná skupina rostlin to ale zvířatům „vrací“.
...samozřejmě v míře značně omezené – jsou to masožravé rostliny.
Mnohé z nich rostou i u nás a vy o nich třeba ani nevíte. Víc jste možná slyšeli o tropických „masožravkách“, o kterých se někdy vyprávějí přímo hrůzostrašné legendy. Masožravé rostliny zkrátka opravdu stojí za zmínku.
Pro odpovědi na otázky, týkající se masožravých rostlin, jsme před časem zašli za Miloslavem Studničkou, ředitelem liberecké Botanické zahrady, jejíž kolekce masožravých rostlin je pověstná. Nejen v České republice.
V jakém prostředí a v jakých oblastech se masožravé rostliny nejčastěji vyskytují?
„Pokud bychom to vzali podle podnebných pásem, tak můžeme říct, že ve všech. Od polárního kruhu až po rovníkovou zónu. Ale většinou jsou to extrémní biotopy, velmi často mokřadní. Tyto rostliny potřebují speciální podmínky, nemohou se vyskytovat kdekoli. Každá rostlina se snaží vyhnout se v soutěži o zdroje – živiny, vodu, sluneční záření – těm ostatním, anebo je nějakým způsobem překonat konkurencí. Masožravé rostliny patří mezi takové, které před konkurencí utíkají právě na extrémní stanoviště. Extrémní v tom, že tam je tak málo živin a tak nevhodná zamokřená půda s malým obsahem vzduchu, že tam obyčejné rostliny těžko mohou obstát.“
Způsobů, jak může masožravá rostlina polapit svou kořist, je, pokud vím, několik...
„Napočítal jsem jich pět zásadních. Ten nejjednodušší je třeba u rosnatky – rostlina vylučuje lepkavou látku, na ni přiláká kořist, ta na ni usedne jako na mucholapku a je potom dále zpracována. Jiný způsob, stejně jednoduchý, je systém ‚padací jáma‘. V podstatě je to láčka nějakého tvaru, buď dýmkovitá jako u láčkovek nebo trubicovitá jako u špirlic, a ta mívá kluzký okraj. K tomu okraji je různými způsoby přilákán hmyz, který spadne dolů. Uvnitř jsou zpravidla různé špatně schůdné povrchy, takže kořist nemůže uniknout. Potom je složitější past, která umí nasávat kořist i s vodou; tu mají vodní nebo mokřadní bublinatky. Je to vlastně nejdokonalejší, nejsložitější aparát, jehož funkce není ještě úplně vysvětlená. Potom je zde zvláštní skupina rostlin, kterým se říká genliseje, jsou vesměs tropické, málo známé a vlastně nejméně prozkoumané. Jejich princip lapání je zřejmě založen na tom, že v anaerobním prostředí, v prostředí bez vzduchu v zamokřené půdě nabízejí to, co je nedostatkové – to znamená vzduch. Pomocí zvláštního pletiva pumpují do půdních meziprostor vzduch, tím lákají půdní mikrofaunu a ta se dostává zvláštním způsobem do pastí. Je zajímavé, že funkce těchto pastí nebyla přes 100 let vysvětlitelná a i výzkumy prováděné tady u nás v botanické zahradě nakonec přispěly k rozuzlení toho problému. No, a potom je systém, který má populární mucholapka podivná. To je aktivní past, která při podráždění sklapne jako dvě čelisti. Tentýž princip má také jí příbuzná aldrovandka měchýřkatá.“
Kořist je tedy ulovena. Co s ní ale rostlina podniká dál? Jak ji stráví?
„Tady je zase více možností. Ta, která nás napadá nejspíše je, že rostlina vyloučí nebo připraví trávicí šťávu a jako v lidském žaludku tu kořist rozloží na nízkomolekulární látky, které přecházejí do roztoku a rostlina je absorbuje. Ovšem takové rostliny, jako jsou třeba heliamfory rostoucí na stolových horách ve Venezuele, nebo darlingtonie rostoucí v Kalifornii, zpracovávají dosti značná kvanta kořisti a přitom vůbec nevylučují svoje exoenzymy. Za ně trávení kompletně obstarávají bakterie a rostlina už jenom absorbuje živiny. A tady vzniká teoretický problém, co vlastně je a co není masožravá rostlina. Pokud by se to postavilo na té podmínce, že musí mít vlastní trávící enzymy, tak plno zjevně masožravých a kořistí se živících rostlin z této skupiny vypadne.“
A jak masožravá rostlina získané živiny využívá?
„Zkoumalo se složitě, jestli si z nich bere energeticky bohaté molekuly, že by si tím třeba částečně nahrazovala příjem sluneční energie. To není pravda. Nebo jestli třeba ta rostlina nejde po nějakých stopových prvcích, nedostatkových v té půdě, jako je zinek, kobalt a tak podobně. Ani to se nezdá být důležité. Vypadá to, že opravdu předmětem celého toho snažení jsou dva makrobiogenní prvky – dusík a fosfor.“
Co se stane s masožravou rostlinou, když je neúspěšná a nedaří se jí dlouhodobě polapit žádnou kořist? Zahyne? Nebo jí k životu postačí živiny, získané tradičním způsobem z půdy?
„Podíl toho dusíku či fosforu z půdy a z kořisti se různí druh od druhu, rod od rodu. Ale dá se říci, že příjem prvků z živočišné kořisti tyto rostliny pouze zvýhodňuje, že prostě lépe rostou, lépe se vyvíjejí. Ale v zásadě bez toho mohou přežít. I v botanických zahradách, kde třeba není nabídka vhodné kořisti, ty rostliny normálně rostou a dokonce nám i vykvetou. Existují ovšem i případy, spíše výjimečné, kdy rostlina bez kořisti strádá a nakonec hyne. Takové opravdu ‚dravé‘ a na živočišné kořisti závislé rostliny máme dokonce v české flóře. Jsou to vodní bublinatky. Ty žijí ve vodách bohatých planktonem, a když ten plankton není, tak skutečně ta rostlina tam nemůže růst.“
Už jsme si řekli jak masožravé rostliny loví a jak svou kořist tráví. Jak ale může být jejich kořist velká?
„Především je tomu třeba dát maličký úvod, že tak, jak jsou ty rostliny zjevem a morfologií různé, tak se také různí kořist, na kterou jsou specializovány. Takže jsou takové, které loví sice téměř mikroskopicky malou kořist, ale za to v myriádách. Pak jsou takové, které chytí kořist jednou za dlouhý čas a ta kořist bývá větší. A když mám zpříma odpovědět na to, jaká byla největší dosud zaznamenaná kořist, tak jsou to krysy u některých druhů láčkovek z jihovýchodní Asie. Třeba na Borneu, na hoře Kinabalu, roste endemická, pouze tam rostoucí láčkovka rádža a u ní byla opakovaně takováto kořist zaznamenána. Ale musí se dodat, že jiné druhy láčkovek mají také velké pasti a přitom je bezpečně zjištěno, že v přírodě a ostatně i v našich sklenících tvoří převahu kořisti mravenci. To znamená živočichové velmi malí.“
...a přesto se občas můžeme setkat s různými pověstmi o lidožravých stromech a obřích láčkovkách, které jsou schopné pohltit i člověka... Co těmto pověstem říká Miloslav Studnička?
Z tropů se na závěr vraťme do mírného pásma. Jak je na tom s masožravými rostlinami příroda střední Evropy?
O masožravých rostlinách, našich i těch exotických, jsme si povídali s botanikem Miloslavem Studničkou, ředitelem liberecké Botanické zahrady. Jak už jsme říkali, tato zahrada se pyšní rozsáhlou sbírkou masožravých rostlin z celého světa. Pokud byste někdy měli do Liberce cestu, určitě se na ně zajděte podívat.
Vysíláno v Planetáriu č. 49/2011, 3. - 9. prosince (repríza z Planetária č. 23/2005).
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Čtěte také:
Masožravé rostliny
Skutečný život „zelených dravců“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
