Povrlský Baťa Jiří Svoboda, bývalý ředitel Kovohutí Povrly, dostal po padesáti letech čestné občanství obce Povrly

Ing. Jiří Svoboda, čestný občan obce Povrly
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ing. Jiří Svoboda, čestný občan obce Povrly

Když je vám kolem třicítky, píšou se 60. léta 20. století a ředitelujete prosperující fabrice, můžete zakládat i poklad, jak dokládá televizní reportáž z roku 1968. Jiří Svoboda, čestný občan Povrlů 2019, ředitel Kovohutí Povrly mezi roky 1964 – 1970 k pokladu potvrzuje: „Ano, jako první fabrika jsme přispěli na poklad republiky právě my. Státní bance jsme odevzdali osm tisíc dolarů. Byl to symbol naděje v lepší budoucnost.“

V době ředitelování Jiřího Svobody pracovalo v Kovohutích přes tisíc lidí. Že to byli většinou Povrláci, netřeba dodávat. A měli vážně štěstí, protože páně ředitelovo motto, považte, že v podstatě třicetiletého kluka, bylo toto: Zaměstnanci musí být v první řadě spokojeni. A to nejen v zaměstnání, ale i v mimopracovní době. Po práci si mít kde odpočinout, kde si zasportovat, mít hezké a klidné bydlení a pěknou školu pro své děti. Takže jsem se snažil, pokud mi finanční možnosti stačily, zajistit životní potřeby, které každá rodina má.

Všechno začalo vybudováním vodní nádrže na Královském potoce v Lužickém údolí

Nádrž byla vybudovaná vlastně i pro potřeby fabriky, aby bylo dostatek vody na chlazení a fabrika nebyla závislá na tom, kolik je vody v řece Labi. Vyráběli válcované polotovary z mědi a slitin mědi. Výrobky dodávali do celého Československa a exportovali do západního Německa a Švýcarska. Největším odběratelem byli obory elektrotechniky, bižuterie, Koh-i-noor nebo stavebnictví (střešní krytiny, měděné plechy a okapy).

K vybudování přehradní hráze byla využita zemina vydolovaná při výstavbě fotbalového hřiště pod internátem v místě tehdy zvaném Divočina. Hřiště bylo doplněno vybudováním tribuny. Po dokončení stavby přehrady byla horní část využita k výstavbě rekreačních chat. Následovala výstavba koupaliště s restaurací a sociálním zázemím.

„Výstavba zimáku, to byla taková kuriozita," vzpomíná ředitel Svoboda a dodává: „Byla vyhlášena soutěž a do ní jsme se přihlásili my a Ústí. Termín dokončení, září 1969, jsme zaručili a soutěž vyhráli. Ze západního Německa jsme dovezli speciální prvky pro mrazící zařízení.“

Co se týká bydlení pro zaměstnance Kovohutí Povrly, ani tady nezůstal Ing. Jiří Svoboda v šedesátých letech nic dlužen. Vystavěli hned dvě sídliště. Sídliště I u nádraží o třech panelácích včetně prádelny, obchodu i rybárny. Následovalo Sídliště II v Lužci. Jiří Svoboda se smíchem přiznává, že kvůli "ředitelskému“ bytu na Sídlišti I byl posunut jeden panel, aby vznikl větší byt 4+1.

„Tím, že jsme byli exportním podnikem na kapitalistické trhy, protože byla uvolněná politická situace, tak v případě, že jsme splnili povinnosti vůči státnímu plánu pro export, jsme mohli se zbytkem peněz disponovat podle svého," vysvětluje Jiří Svoboda.

Novou základní školu začali stavět v roce 1970 za pomoci stavebních dělníků, které ředitel Svoboda sehnal na Slovensku.

„Problém byl vybrat tip školy. Objeli jsme asi čtyři školy a nejvíce se nám zalíbila ta v místě Brno-Lesná. Tam jsme se inspirovali. Stavbu jsme nakonec dovedli do hrubé stavby. Na přelomu politické situace, v roce 1969, neměl kdo to dostavět, tak to asi čtyři roky stálo, dokonce se uvažovalo o tom, že by se ta hrubá stavba měla zlikvidovat, ale přece jen se našly moudré mozky a škola byla dostavena," vypráví Jiří Svoboda.

V roce 1965 se Kovohutím podařilo získat dvě rekreační zařízení v krkonošské Peci pod Sněžkou, Obzor a Smetánku, tam se Povrláci rekreovali až do roku 1990. Co se naopak řediteli Svobodovi postavit nepodařilo, co prostě nestihl, protože nastala doba normalizace, bylo vybudování kulturního domu v prostoru vedle pekárny a vystavění restaurace, ubytování a sportovní rehabilitace v prostoru mezi zimákem a fotbalovým hřištěm, nestihl uskutečnit ani plánované zastřešení zimního stadionu.

Jak příběh "povrlského Bati" Jiří Svobody pokračuje

V roce 1971 byl z funkce ředitele Kovohutí Povrly uvolněn. Vysvětlení bydlo poplatné začínající době normalizace. Hlavní důvod byl, že v době vpádu sovětských vojsk do naší země nedostatečně podporoval Lidovou milici a další organizace a největší problém byl s názvem továrny na měď. Ředitel Svoboda totiž zrušil pojmenování Kovohutě S. M. Kirova (sovětský revolucionář, pozn. redakce) a ponechal pouze název Kovohutě Povrly. S argumentem, že má fabrika rozsáhlý export do zahraniční a název Kovohutě Povrly je prostě praktičtější a srozumitelnější, nemohl v nastupující době normalizace uspět.

V rozhovoru Evy Bucharové a Jiřího Svobody si poslechněte i to, kde pracoval po odchodu z Povrlů a co vzkazuje legendární ředitel Kovohutí Povrly všem Povrlákům.