POVĚST Z ÚSTECKA: Proč měli trpaslíci starosti a nakonec zůstal v Polabí jen jeden
Víte, co vyhnalo trpaslíky z podzemí skalisek a kopců podél Labe? A proč zmizely rusalky, které se občas zjevovaly nad labskou hladinou? A z lesů víly?
Píšťaly lokomotiv, když se postavila železnice na levém i pravém břehu řeky, a sirény parníků. Probudily krásné Polabí ze snů pohádky a všechny bytosti si umínily, že opustí kraj a vrátí se zpět, až člověk bude takovým, jako jindy býval. Tedy zbaví se zloby a chamtivosti...
Nejvíce starostí dalo trpaslíkům ukrýt velké poklady, aby je nikdy nedostali hrabiví lidé. Odnesli je až do nejhlubších jeskyní v srdcích hor a ustanovili nejstaršího a nejzkušenějšího trpaslíka, aby v Polabí zůstal a hlídal. A odešli daleko, daleko - kam, to nikdo neví. Ani pověsti.
A tak je hluboko v Bukové hoře ukryt poklad, který hlídá trpaslík samotář se šedivým vousem až na zem. Jedenkráte za sto let vychází, aby se rozhlédl po modru nebes se zlatým sluncem a po krásném kraji. Když uvidí shon lidí a závist mezi nimi místo lásky, vzdychne si a vrátí se ke svému pokladu.
Jen jednou za rok, o velikonoční Velký pátek, ukazuje modravý plamínek místo, kde hluboko pod zemí leží poklad trpaslíků. A najít ho podle pověsti může jen dítě, protož je nevinné, a navíc musí být chudé.
Tolik pověst. Ale kdo ví? Starý trpaslík určitě nebyl nadšený, když mu lidé postavili v 60. letech minulého století nad hlavou vysílač. Možná se pak odstěhoval kamsi do neznáma i on. A modrý plamínek se už neukazuje. Přesto by možná stálo za to se po něm na Bukové hoře na Velký pátek podívat. Poklad by tam měl být dodnes.
Ostatně skuteční trpaslíci z Polabí tedy odešli, ale i tak je na Ústecku najdete - alespoň neživé, z hlíny, kamene a dalšího materiálu. Usadili se v Muzeu města Ústí nad Labem. Do srpna (11. 8. 2019) je tam dokonce jejich výstava.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
