Pověst z Lounska: Proč se Touchovickým smáli všichni v okolí

Sůl bývala velmi ceněná a nemohl si ji kdysi dovolit hned tak každý. Jak si ji lidé považovali, ostatně dokládá i známá pohádka o soli a královi, kterou vykouzlila lidská fantazie. A tak - jak praví pověst - Touchovičtí proto kdysi pojali úžasný nápad.

„Když roste obilí, co by nerostla i sůl?“ zasel nápad do hlavy ostatních jeden ze starousedlíků. Nakonec se usnesli, že to zkusí. Vybrali vyvýšené místo nedaleko obce, udělali řádky a zasypali je solí. Bylo to docela nákladné, sůl nebyla v minulosti nijak levná, takže se těšili, jak sůl vroste a oni zbohatnou nebo přinejmenším ušetří za její nákup.

A rostla. Pole se zazelenalo, rostlinky se měly k světu, sílily, až byly vysoké po pás, takže místním přišlo, že je třeba sklízet. O místu celou tu dobu nemluvili jinak, než jako o Slánském vršku. Dnes ho tak najdete i v mapách.

Nejprve se ale přece musí rostlinky ochutnat! K poli se tak vydal sám rychtář. Utrhl pár listů – trochu ho popálily na rukou. „To je tou solí,“ mínil. Listy chutnaly sice trochu slaně, ale také trpce a pěkně pálily na jazyku.

„No, třeba ty uprostřed vršku, kde vypadají nejsilnější, budou slanější a méně pálit,“ mínil rychtář. A protože sám nechtěl vzácné rostlinky pošlapat, vyzval konšely, aby ho tam donesli.

Jenže jak? Našli jen nosítka, na kterých se přenášel hnůj! Posadili tedy rychtáře na ně a nesli ho doprostřed pole.

Šel kolem pocestný, kterého zaujalo, co Touchovičtí  na vyvýšeném vršku pole vyvádějí. Když mu vysvětlili, že zasadili sůl a ona takto vyrostla, jen teď musí přijít na to, jak ji  z rostlinek dostat, rozesmál se.

„Vždyť jsou to samé kopřivy, ty jsou jediné, kterým sůl v zemi vyhovuje,“ dodal.

Sůl tedy Touchovičtí neměli, zato velkou ostudu.