Pověst z Litoměřicka: Proč v Českém středohoří kvete tolik vlčích máků

Pán přemýšlel, že ji dobře provdá a znásobí svůj majetek. Vyhlížel ženichy, ale žádný z okolí se mu nezdál dost dobrý. Čas plynul a dívka snila o lásce.

Žádný div, že se pak zamilovala do mladého rytíře, který na hrad přijel jako host. I on byl očarován její krásou. Oba docela ztratili hlavu a tak dívka souhlasila, že spolu utečou. Otec by nikdy s její láskou nesouhlasil, měl jiné plány...

Není snad na světě tajemství, které nakonec nevyjde najevo. A tak se o chystaném útěku dcery dozvěděl její otec. Na místě schůzky si pak na oba počkal. Rytíře podle pověsti zajal a na místě nechal svými pacholky zabít. Dívku přivázal k jednomu ze stromů.

„Uvrhla jsi svým chováním na moji hlavu hanbu. Už nejsi moje dcera,“ řekl jí. „Divá zvěř se o tebe postará.“

Nad krutostí otce a nářkem dívky se ustrnul i sám les, ve kterém se vše událo. Proměnil dívku ve vlčici, která se prokousala z provazů a rozeběhla se dál mezi stromy.

Vlčici přijala smečka, která se tehdy v lesích kolem Litýše a blízkého hradu Panna pohybovala. Nějakou dobu tak dívka přežívala s ostatními vlky. Na jednu stranu se smiřovala s tím, že už není člověkem, na druhou stranu teprve jako vlčice ochutnala, co je to svoboda. A čas plynul.

Vlk, vlčice, pes, les|foto:CC0 Public domain

Pán z Litýše vzápětí litoval svého činu. Když se ale druhý den vrátil ke stromu, kde dceru uvázal, už ji nenašel. Les si ji vzal – vždyť to tak sám řekl! Sám pak často bloudíval lesem a hledal alespoň její tělo, aby ho mohl pohřbít.

Až se stalo, že pán zase jednou vyjel do lesů. Zabloudil, jeho kůň zakopl, takže musel sesednout a jít pěšky. Trmácel se dál a dál a začalo se stmívat. Šlechtic nakonec došel na lesní palouk v místech, která vůbec neznal. Byl zoufalý… Najednou vyběhla z houští vlčice a a rovnou k němu. „To bude můj konec, roztrhá mě…,“ napadlo ho. Vytáhl kuš a vystřelil. Zvíře už bylo velmi blízko, takže ho snadno trefil.

Zarazilo ho nejen její zvláštní zavytí, které znělo jako lidský hlas, ale i zvláštní, velmi smutný pohled jejích očí, než mu zmizela opět v houští. Hradní pán byl tím pohledem jako očarovaný a něco ho táhlo za vlčicí: bylo to tak silné, že se za ní vydal. Vlčice krvácela, a tak snadno nacházel, kudy šla. Až došel na mýtinu, kde konečně uviděl ležet tělo zvířete. Když se rozhlédl, zjistil, že je poblíž svého hradu. Vlčice ho zachránila, dovedla ho k němu.

Byl z toho celý zmatený. Došel ke zvířeti, které už téměř vykrvácelo. Shýbl se nad vlčicí a ta v té chvíli vydechla naposledy. Ve stejný okamžik se její tělo proměnilo znovu v dívku, ve které pán poznal svoji dceru.

Marné byly slzy, které mu tekly po tvářích, a jeho zoufalství. Jeho dítě bylo mrtvé. Když se pak otočil, uviděl, že tam, kam dopadly kapky krve vlčice, začaly kvést rudé květy. Lidé jim pak začali říkat vlčí máky. Pán je zakázal trhat.

Vlčí máky se záhy rozšířily nejen kolem hradu, ale po celém Českém středohoří i dál. A kvetou každý rok - v době, kdy otec zastřelil vlastní dceru.