Pověst z Děčínska: Jak se trpaslíci pomstili za chamtivost

Podle pověsti žili dříve, než byl kostel postaven, v kopci trpaslíci. Když se ale začal v první polovině 18. století stavět kostel, pořádně je to rozladilo.

„Ještě počkáme, kostel se dostaví, stavebníci odtáhnou a bude klid,“ mínil nejstarší z nich. Trpaslíky napadlo, že se možná budou muset odstěhovat. Jenže se jim jinam nechtělo, žili tady dlouho, měli tu ukryté i své poklady.

Když se kostel dostavěl, řemeslníci odešli, trpaslíci si oddechli. Pak ale dovezli zvon a pověsili ho na kostelní věž.

„Musíme pryč, ten rachot se nedá vydržet,“ rozhodl nakonec nejstarší trpaslík a ostatní přikyvovali. Sbalili všechno, co unesli, a zamířili z kopce ven.

Po cestě potkali dřevaře z Verneřic. Nejstarší trpaslík vzal klíč od dveří do podzemí a podal mu ho. „Odcházíme,“ řekl smutně. „Chceme hodit klíč do lesní studny. Je to docela daleko a neseme těžké pytle s našimi věcmi. Když nám pomůžeš, ušetříš nám cestu a hodíš klíč do studny za nás, odměna tě nemine.“

Dřevař kývl a trpaslík mu dal klíč. Malí mužíčkové šli svou cestou dál a on zamířil ke staré studni na kraji lesa. Ovšem po pár krocích se mu všechno rozleželo v hlavě a otočil se. Dobře totiž viděl, kde se otevřela zem a odkud trpaslíci vyšli. Viděl velké dveře do podzemí a viděl i to, jak je poslední trpaslík zavírá klíčem.

„Možná tam trpaslíci zanechali nějaké poklady,“ řekl si. Kupodivu našel dveře, ještě stále byly tam, kde je viděl, nezmizely. Vzal klíč, strčil do zámku a otočil. Ozvala se rána, klíč se zlomil a země se zavřela.

Dřevaře to namíchlo. Vzal sekeru, kterou měl v lese s sebou, a začal s ní bušit do místa, kde zmizely vrata. Vždyť byly tak blízko! Šlehal sekerou do země tak zuřivě, že se sekl do nohy.

Kdyby mu nenesla jeho žena do lesa oběd a neobjevila ho ležet zraněného v mechu, určitě by vykrvácel. Zranění se pak špatně hojilo a dřevař kulhal. Do práce už pořádně nemohl, a tak se mu vedlo stále hůř.

Chodil pak na místo, kde viděl trpaslíky naposledy, i ke staré lesní studni, volal, prosil, ale malí mužíčci se neozvali. Zmizeli kdo ví kam.

Dokonce se nevrátili, ani když kapli lidé zbourali. Možná kdysi mužíčci šli hodně daleko, než našli nějaké klidné místo. A o tom, že na Božím vrchu už zvony nezvoní, dodnes nevědí…