Pověst z Chomutovska: Lebka v hodovním sále

A tak se stalo, že při jedné z těchto pitek zprudka uhodil chlapce, který mu naléval víno a přelil. Dítě na místě zemřelo. Jeho tělo nechal hodit do lesa, aby ho roztrhala divá zvěř. Matka rytíře proklela a potají syna pohřbila. To se sice k rytíři doneslo a na chvíli ho z toho i zamrazilo, pak ale nad vším mávl rukou.

Jak šel čas, rytíř na malého chlapce dávno zapomněl. Až do chvíle, kdy zavítal na místní hřbitov k rodinné hrobce. A právě tam o cosi zakopl tak, že málem upadl. Když se podíval, co to je, uviděl lebku. „Máš odvahu se mi plést do cesty?“ řekl. „Tak ji určitě najdeš i dnes večer a přijdeš na moji hostinu,“ posmíval se.

Večer se na hradě opravdu hodovalo. Víno opět teklo proudem. Rytíř chtěl pobavit své hosty, a tak vyprávěl, o co zakopl na hřbitově a že toho mizeru, který se mu pletl do cesty, pozval na dnešní hostinu. Zatímco on se smál, ostatní strnuli strachem.

Ozvalo se totiž klepání na bránu hradu. Než někdo došel otevřít, vkutálela se do hodovního sálu lebka. „Pozval jsi mě, jsem tady,“ řekla. „Pamatuješ se na malého chlapce, kterého jsi zabil, protože přelil tvůj pohár?“

Rytíř zbledl, protože pochopil, že tentokrát jde do tuhého. Jak mávnutím proutku totiž zmizeli jeho hosté a místo nich viděl sedět u stolů kolem všechny, kterým kdy ublížil. Nesmáli se, nic neříkali, jen pochmurně mlčeli. Rytíře popadla taková hrůza, že se nemohl ani hnout.

Té noci rytíř zmizel. Služební utekli a hrad zůstal prázdný. Nikdo už neměl odvahu se k němu jen přiblížit, a tak se postupně změnil v trosky. Mezi nimi se prý občas objevoval duch rytíře, který měl místo hlavy lebku.

Už dlouho ho ale nikdo neviděl. Třeba mu mrtví odpustili.