Pověst vánoční z Litoměřic: Město se zachránilo, láska ne

Více než dvě stovky nekatolických rodin město opustily už na začátku válečných konfliktů. Řada domů zela prázdnotou. A pro ty, kteří zbyli, to byly těžké časy - v Litoměřicích se střídala domácí i cizí vojska.

V tom roce 1639 měly ve vánočním čase město obsazené Švédové pod vedením generála Johana Banéra. Na Štědrý den se u jeho manželky sešli konšelé s purkmistrem, aby přinesli dary, a přišly i doksanské premonstrátky. Ty se před válkou ukryly v litoměřickém domikánském klášteře.

Mezi nimi byla i Juliana Sekyrkovna ze Sedlic, bývalá nevěsta pána Bedřicha z Doupova. Paní generálová dívku pozvala právě na Štědrý den, aby jí připravila jako dárek překvapení. Mezi hosty v jejím domě byl totiž právě Bedřich z Doupova. Přijel z ciziny, kam uprchl na začátku válečných konfliktů. Ten nechtěl věřit vlastním očím, koho vidí:
„Znáš mě?“ zeptal se dívky v bílé říze.
„Neznám," odpověděla, i když to řekla tiše a chvěl se jí hlas.
„A já na tebe ty roky, co jsem musel do ciziny odejít, nezapomněl a nezapomenu ani nikdy v budoucnu,“ posteskl si Bedřich z Doupova.

I když to dívka, už jeptiška, zapřela, na pána z Doupova nezapomněla ani ona. Když o tři měsíce později, tedy v březnu 1640, měli Švédové Litoměřice opustit, byla to právě ona, kdo přišel prosit spolu s paní generálovou za město, aby ho vojáci nevypálili. Tak totiž zněl rozkaz generála Banéra.

Na Švédy se tlačili císařští vojáci a hrozilo jim obklíčení. Bylo jasné, že musí město opustit.
„Půjdeme, ale Litoměřice nám budou na cestu svítit ohnivým sloupem, aby na nás v této zemi nikdy nezapomněli,“ pronesl tehdy generál. A na rozkazu trval i přes prosby a pláč žen a dětí měšťanů.

Nakonec šla za manželem i paní generálová a s ní právě také premonstrátka Juliana. Nikdo dnes neví, zda to byly úpěnlivé prosby krásné dívky nebo paní generálové, které Benára obměkčily. Nakonec se smiloval a rozkaz odvolal.

Litoměřice|foto:Dagmar Cestrová, Český rozhlas

Mezi důstojníky, kteří prosbám obou žen přihlíželi, byl i pán z Doupova. Měl tak možnost oslovit svou bývalou nevěstu podruhé: „Odlož bílé šaty jeptišky a pojď se mnou,“ vyzval Julianu.
„Nemohu, dala jsem slib, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ odpověděla mu. „Do smrti ale zůstaneš v mém srdci,“ dodala smutně.

Zatímco Litoměřičtí měli radost, že je město zachráněno, dva zamilovaní věděli, že se už nikdy neuvidí. Když pak za jarní mlhy rejtaři generála Banéra odjížděli z Litoměřic, se svěšenou hlavou jel mezi nimi i pán z Doupova. A za jejich zády se ozval zvon z dominikánského kláštera. Jako rozloučení bílé panny s životní láskou, kterou jí válka vzala.

Logo|foto:Český rozhlas