Pověst vánoční z Litoměřic: Město se zachránilo, láska ne
Psal se rok 1639, v Čechách zuřila třicetiletá válka. Smutné byly Vánoce v Litoměřicích.
Více než dvě stovky nekatolických rodin město opustily už na začátku válečných konfliktů. Řada domů zela prázdnotou. A pro ty, kteří zbyli, to byly těžké časy - v Litoměřicích se střídala domácí i cizí vojska.
V tom roce 1639 měly ve vánočním čase město obsazené Švédové pod vedením generála Johana Banéra. Na Štědrý den se u jeho manželky sešli konšelé s purkmistrem, aby přinesli dary, a přišly i doksanské premonstrátky. Ty se před válkou ukryly v litoměřickém domikánském klášteře.
Mezi nimi byla i Juliana Sekyrkovna ze Sedlic, bývalá nevěsta pána Bedřicha z Doupova. Paní generálová dívku pozvala právě na Štědrý den, aby jí připravila jako dárek překvapení. Mezi hosty v jejím domě byl totiž právě Bedřich z Doupova. Přijel z ciziny, kam uprchl na začátku válečných konfliktů. Ten nechtěl věřit vlastním očím, koho vidí:
„Znáš mě?“ zeptal se dívky v bílé říze.
„Neznám," odpověděla, i když to řekla tiše a chvěl se jí hlas.
„A já na tebe ty roky, co jsem musel do ciziny odejít, nezapomněl a nezapomenu ani nikdy v budoucnu,“ posteskl si Bedřich z Doupova.
I když to dívka, už jeptiška, zapřela, na pána z Doupova nezapomněla ani ona. Když o tři měsíce později, tedy v březnu 1640, měli Švédové Litoměřice opustit, byla to právě ona, kdo přišel prosit spolu s paní generálovou za město, aby ho vojáci nevypálili. Tak totiž zněl rozkaz generála Banéra.
Na Švédy se tlačili císařští vojáci a hrozilo jim obklíčení. Bylo jasné, že musí město opustit.
„Půjdeme, ale Litoměřice nám budou na cestu svítit ohnivým sloupem, aby na nás v této zemi nikdy nezapomněli,“ pronesl tehdy generál. A na rozkazu trval i přes prosby a pláč žen a dětí měšťanů.
Nakonec šla za manželem i paní generálová a s ní právě také premonstrátka Juliana. Nikdo dnes neví, zda to byly úpěnlivé prosby krásné dívky nebo paní generálové, které Benára obměkčily. Nakonec se smiloval a rozkaz odvolal.
Mezi důstojníky, kteří prosbám obou žen přihlíželi, byl i pán z Doupova. Měl tak možnost oslovit svou bývalou nevěstu podruhé: „Odlož bílé šaty jeptišky a pojď se mnou,“ vyzval Julianu.
„Nemohu, dala jsem slib, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ odpověděla mu. „Do smrti ale zůstaneš v mém srdci,“ dodala smutně.
Zatímco Litoměřičtí měli radost, že je město zachráněno, dva zamilovaní věděli, že se už nikdy neuvidí. Když pak za jarní mlhy rejtaři generála Banéra odjížděli z Litoměřic, se svěšenou hlavou jel mezi nimi i pán z Doupova. A za jejich zády se ozval zvon z dominikánského kláštera. Jako rozloučení bílé panny s životní láskou, kterou jí válka vzala.
Související
-
Pověst z Lounska: Město, které vyrostlo z popela
Už ve 12. století měla stát na místě dnešních Loun osada Luna. Podle pověsti ji založili coby nápravu svých děsivých činů dva bratři – Vlasák a Sobeš.
-
Pověst další z Lovosicka: Na kocoura nemusíte mít zaříkávání
Noční můra dokáže pěkně potrápit. Převalujeme se, spíme neklidně, ráno jsme jako rozlámaní.
-
Pověst z Lovosicka: devět koster v Prosmykách
Z Prosmyk u Lovosic toho mnoho nezbylo. Obci na levé straně Labe nesvědčila bezprostřední blízkost chemičky, která se začala po 2. světové válce rozpínat.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka