Poslední jantarové putování z Aquileje k Baltu a kojení cizích mláďat jako neobjasněný fenomén

V úvodním přehledu zajímavostí vám představíme novou nejšikmější věž světa, která stojí v německém Gau-Weinheimu, dozvíte se, že nedávno objevený nejsevernější ostůvek světa Qeqertaq Avannarleq je ve skutečnosti jen špinavý kus ledovce, povíme si proč se ztrácí Urmijské jezero v severozápadním Íránu, zmíníme se o nejstarší úspěšné amputaci nohy, provedené před 31 tisíci lety na ostrově Borneo a nakonec si povíme, jak přišla planetka (401820) mezi Marsem a Jupiterem ke svému jménu Špilas.

Z italské Aquieje až k Baltskému moři

Z minulých dvou Planetárií už víte, kudy se obvykle vinuly trasy starých obchodních stezek: snažily se být co nejpřímější, vyhýbaly se vodě jak jen to šlo, zato jim vůbec nevadila nějaká ta stoupání nebo klesání. Mnohé z dávných stezek se používají dodnes, jiné dávno zanikly; jejich stopy, především v podobě zarostlých úvozů, se však dochovaly do dneška. Některé se dají najít snadno, u jiných pomůže laserové skenování terénu, takzvaný LIDAR. Rozsáhlý systém cest a obchodních tras spojoval od pravěku Středomoří s pobřežím Baltu. Vozilo se tudy ledacos, nejznámější komoditou však byla zkamenělá pryskyřice pravěkých stromů – baltský jantar. Proto se také severojižní trase, jejíž mnohé větve procházely i přes naše území, začalo mnohem později říkat Jantarová stezka.

Jantarová stezka|foto:Nakladatelství Academia

Dnes se konečně touhle stezkou projdeme; pěkně od jihu na sever. Naším průvodcem bude i tentokrát archeolog Pavel Bolina, jeden z autorů knihy o Jantarové stezce, vydané nedávno nakladatelstvím Academia.

Popsat celý severojižní systém tras této stezky by byl takřka nadlidský úkol, a tak si autoři museli vybrat jen jednu z těchto tras. Podle čeho – a kudy vedla? Kdy Jantarová stezka ztratila svůj význam? Můžeme mluvit o nějakém jejím definitivním konci? A procházely kromě severojižních obchodních tras dávnou Evropou i nějaké trasy příčné, ve směru západ – východ?

Nakojit, či nenakojit? Tzv. alokojení u žiraf

Žirafí matka s mládětem|foto:Pixabay, Licence Pixabay

U savců v zoologických zahradách, ale mnohdy i ve volné přírodě, pozorovali vědci mnohokrát takzvané alokojení. Je to zvláštní fenomén, který se zatím nepodařilo plně objasnit. Není jisté, proč to savci dělají. Co z toho mají? Hypotéz je celá řada a jejich ověřováním se zabývají i naši přírodovědci.

Co se označuje termínem „alokojení“ nám vysvětlila Markéta Gloneková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, která je zároveň zooložkou ústecké zoologické zahrady. Jak si ho vědci vysvětlují? Jaké výhody či nevýhody může mít alokojení pro matku, která mléko poskytne, a také pro příjemce, tedy cizí mládě? Jak se zkoumají a jak vypadají sociální vztahy u žiraf?