Poklad není jen bedna zlata

„Děda překopal celou zahradu, jestli tam nenajde něco schovaného po sudetských Němcích.“ Tuhle nebo podobnou větu asi mnohý obyvatel českého pohraničí někdy zaslechl nebo dokonce sám pronesl. Možnost objevit zlatý podklad za komínem nebo Jantarovou komnatu pod starou švestkou prostě dlouho nedávala poválečným osídlencům někdejších Sudet spát. Protože někteří sudetští Němci si skutečně ve svých domech, které museli po válce opustit, leccos schovali. Zlatokopové, kteří po odsunu přijížděli do pohraničí rabovat německé domy, by mohli o těchto sudetských pokladech vyprávět.

Jenže leckdy nemusí být poklad jenom ze zlata a drahokamů. Jako třeba ten, který minulý týden objevili v Libouchci na Ústecku. Určitě jste o něm slyšeli. Ve střešní skrýši v budově školky se nalezly desítky předmětů, které tam po skončení války uložili někdejší němečtí majitelé domu. Chystali se do odsunu, kam si s sebou směli vzít jen omezené množství věcí a tak to, co pokládali za cenné, schovali. Předpokládali, že poválečná rozjitřená situace se za nějakou dobu uklidní a oni se budou moci do svého domova zase vrátit. Na skrýš upozornil jejich syn, který před 70 lety pomáhal věci schovávat. Ve skrýši byly většinou běžné věci: například lyže, klobouky, noviny, ramínka, hračky. Předměty, které leckdy mívají doma naše babičky, a ani pro muzea nejsou takovým unikátem. Čím to, že tahle „časová kapsule“ vyvolala u historiků takové nadšení? Nejde totiž jen o věci, ale i o okolnosti jejich ukrytí. Skrýš vypovídá o tom, co bylo pro lidi na konci války cenné, ale třeba i o tom, že Němci věřili, že se vrátí.

Rudimu Schlattnerovi bylo při ukrývání věcí 13 let. Dodnes si pamatoval, jak se do skrýše dostat|foto: Jiří Preclík

Čtěte také

Libouchecká kapsule není jedinou podobnou u nás na severu. Před třemi lety se například v jednom starém teplickém domě našla lahev od sirupu z třicátých let minulého století, kde byl uložený papírek s německým textem o instalaci kamen a komínu a také zmačkaný kousek českých novin. Na první pohled nic omračujícího, ale historici z téhle lahve dokázali získat informace o pracovních postupech nebo o jazykové praxi mezi řemeslníky v česko-německých Teplicích.

Vloni se zase při rekonstrukci jednoho domu v Terezíně nalezla pod střešním trámem skrýš s osobními věcmi Židů, kteří za války v terezínském ghettu čekali na transport do vyhlazovacích táborů. Opět nešlo o žádné cennosti. Byly tu fotky, boty nebo jmenovky od kufrů. Nejcennější byl tefilin, tedy malá černá krabička s veršem ze Starého zákona, kterou si Židé při modlitbách připevňovali na čelo. I tento nález byl pro historiky pokladem. Opět z něj mohli vyčíst něco o pocitech lidí, kteří tušili, že před sebou s největší pravděpodobností nemají žádnou budoucnost.

"Sudetský poklad" z Libouchce. Balíky čekají v ústeckém muzeu na rozbalení|foto: Muzeum města Ústí nad Labem, Jiří Preclík

Prostě není poklad jako poklad. A troufám si tvrdit, že skrýší z Libouchce se „časové kapsule“ z konce války určitě nevyčerpaly. Něco vám prozradím: o jedné vím. Je v jednom domě, který patřil sudetským Němcům. Ti v něm za války vybudovali skrýš, do které ukryli věci, které si chtěli schovat na poválečné časy, a které by se nemusely líbit třeba gestapu. Pak ale byli majitelé domu narychlo vyhnáni v rámci divokého odsunu a věci ve skrýši zůstaly. Potomci majitelů domu jeho dnešním vlastníkům chtěli před několika lety prozradit, co a kde je v domě ukryto. Jenže nový obyvatel jejich rodného domu na ně přes plot křičel, že němečtí náckové do jeho domu nesmí. A tak si tajemství o časové kapsuli nechali pro sebe. A já ho taky neprozradím. Myslím, že na její poselství ještě není ten správný čas.

Zdroje:
Malý poklad objeven – po dobu 70 let od konce 2. světové války byl ukryt na půdě jednoho z terezínských domů
Skrýš vydala po 70 letech poklady