Pohádka o Červené karkulce aneb Vlci jsou v tom nevinně

Kde hledat původ špatné pověsti této největší psovité šelmy, která je zároveň předkem všech domácích psů? Naše pátrání začneme v pohádce.
Většina lidí si svůj vztah k vlkům buduje od útlého dětství. Jakmile dítě poprvé zaslechne pohádku o Červené karkulce, je ztraceno. Své Karkulky se dožaduje večer co večer někdy i řadu měsíců, bez ohledu na odpor, kladený otrávenými rodiči. I oni byli přitom možná kdysi Karkulkou odkojeni. Proč právě Červená karkulka patří k nejoblíbenějším vyprávěním?
Na to jsme se ptali biologa a filozofa Stanislava Komárka, profesora filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze, autora knihy Ochlupení bližní:

„Děti jsou koneckonců bytůstky v podstatě dosti krvelačné a tyto svoje tendence realizují v computerových hrách teprve krátkou dobu. Představa toho, jak zlý vlk požírá Červenou karkulku a její babičku, děti nepochybně zaujme. Tím samozřejmě pověst vlků v populaci dost utrpí – těžko najdete, kromě nejtěžších oligofreniků, u nás někoho, kdo by o Červené karkulce nikdy neslyšel. Vždycky to pro biologické publikum modeluji na tom, kdo ví, kdo je, či byli Watson a Crick, jak známo objevitelé dvoušroubovice DNA, a kdo byla, či je Červená karkulka. Skóre je naprosto jasné. Ono se to zároveň stará i o popularitu vlků, protože vlci koneckonců v českých zemích v znatelnější populaci nežijí. O všech možných zvířatech by nadšený ochranář řekl: ano, vysaďme je. Jenom u vlka by to nakonec vždycky narazilo na nějakou politickou obtíž. Představte si – která česká matka by ještě poslala své dítě přes práh si hrát, kdyby věděla, že okolo může chodit zlý vlk?“

Čím si vlk tu špatnou pověst vysloužil? Určitě ji měl už v časech, řekněme, „předkarkulovských“...

Červená karkulka a vlk na ilustraci z 19. století|foto: public domain

„Ono je taky otázka, jak moc je vlastně pohádka o Karkulce stará. Její kořeny mohou být velmi, velmi vzdálené. První zápis máme až z Perraultovy sbírky francouzských pohádek, to je konec 17. století. Myslím, že překlad vyšel v nějakém výboru i česky. Od grimmovské verze se liší tím, že Karkulka je větší holčička, postpubertální, a ten vlk jí neohrožuje existenciálně, ale sexuálně. Z toho jsou potom v té cenzurované grimmovské verzi jenom zbytky, kde vlk celkem proti vší logice na Karkulku čeká pod peřinou, ač sežral by ji jistě mohl už za vrátky chaloupky. Vlci byli skutečně zejména pro pastevecké společnosti pravou pohromou. Ovce jsou selektovány tak, aby byly pokud možno dobře ovladatelné a nepříliš inteligentní. Pro takové stádo, když na něj udeří vlk nebo dokonce celá smečka, je to skutečná katastrofa. Čili, řekněme, pro Mongoly či Kazachy ti vlci skutečně hlodali na samém kořeni jejich existence. A pochopitelně pastevectví bylo i u starých Indoevropanů ‚vysoko v kurzu‘. Čili ten vlk byl obrazem nepřítele číslo jedna. Samozřejmě se to ukázalo i v pohádkách.“

Ze starých dob se dochovala spousta historek o krvežíznivých vlcích, kteří ohrožovali nejen osamělé poutníky, ale doslova terorizovali celé vesnice. Na druhou stranu nelze přehlédnout zajímavý fenomén různých pamětních desek, věnovaných v 18. nebo 19. století tehdy posledním zastřeleným vlkům. Jejich preparované kůže se často ukazují v muzeích nebo na zámcích. Jako by vlci byli zároveň nenáviděni, ale i ctěni...

„On ten poměr k vlkům je samozřejmě strašně ambivalentní, protože je to koneckonců také předek domácího psa, nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího zvířete. To už najednou není zlý vlk v rafinovaném převleku, ale věrný Brok, který nám růžovým jazykem líže ruku. Na straně druhé – útoky vlků na lidi patří a patřily k největším vzácnostem. Na ta domácí zvířata nebo na divokou zvěř v honitbách byly ovšem naprosto běžné. Dobře si vzpomínám, že v mých rodných jižních Čechách byl, podle schwarzenberských zápisků, poslední vlk na Třeboňsku uloven asi roku 1770. Nicméně moje babička uměla ještě velmi živě vyprávět spoustu historek o vlcích, samozřejmě z oblasti lidové bájivosti. Nicméně, protože je slyšela od svých předků, tak jim bezvýhradně věřila.“

Jaká vyprávění o vlcích byla nejoblíbenější?

Vlčice s mláďaty|foto: Comstock Images

„Jeden takový oběžný motiv, velmi hojný i na Balkáně, byl, že sedlák s kmotrem vezli novorozeně v zimě ke křtu. A když se vraceli (povšimněme si, že děťátko už bylo pokřtěné, tedy šlo rovnou do nebíčka), tak se za saněmi objevila smečka vlků a jim nezbylo, než jim nebohé robátko hodit a tím se zachránit. Jiné historky vyprávěly o dítěti, které vlci ukradli a vychovali mezi sebou a které potom vesničané viděli, jak po čtyřech běhá lesem. Či o tom, jak vlci zahnali, tuším, že kominíka, na útěk na strom za mrazivé zimní noci a čekali dole. Nebohý kominík zmrzl, spadl, byl sežrán a ráno byla nalezena pouze štětka a umělý chrup. Myslím, že umělé chrupy a vlci se na Třeboňsku nepotkávali asi tak o 200 let. Ale to už ponechme stranou.“

Ta záležitost s dětmi, kteří byli vychováni vlky, ale má nějaký reálný předobraz.

„Má – a dokonce k tomu docházelo i ve střední Evropě. Komenský ve své Velké didaktice má asi pět takových příkladů. K tomu samozřejmě musí být dva předpoklady. Hojnost vlků v kraji a hojnost kojenců odložených matkou buď na okraji pole, jak to bývalo, a nebo dokonce úplně odhozených v lese. V jistém nenulovém procentu případů vlčice nalezené děťátko nesežere, jak bychom očekávali, ale odnese si ho domů a odchovává ho buď se svými mláďaty, nebo po jejich ztrátě. Ty evropské případy leží už dávno v minulosti, ale poslední dobře doložený případ je z roku 1929 z Indie, konkrétně z východního Bengálska. Dvě holčičky jménem Kamala a Amala, jak je pojmenovali po nálezu, byly vykopány z vlčí nory a vychovávány pak v sirotčinci jistým pastorem Singhem, což byl zajisté muž bohabojný, ale ne tak úplně etolog nebo psycholog. Takže to, co by nás teď nejvíc zajímalo, v těch zápiscích chybí. Přesto je ten případ nejlépe doložen, ty děti byly i fotografovány, byť ty snímky nestojí za mnoho. Těch méně dokumentovaných případů, nebo jsoucích jen na rovině pověstí, bylo v té Indii celá řada. Koneckonců Kiplingův Mauglí je taková ozva podobných historek, které tam Kipling zjevně zaslechl.“

Jak říká Stanislav Komárek, vlci jsou sociální tvorové, podobně jako lidé. Proto se zřejmě naše druhy v minulosti spolu tolik zapletly.
Vlci vyvolávali zájem a obavu lidí i tím, že loví v organizovaných smečkách – a stejně organizovaně po nocích i vyjí, což je činnost, která dodnes nemá uspokojivé vysvětlení. Zajímavým fenoménem jsou také pověsti o vlkodlacích, které mají podle Stanislava Komárka kořeny v hluboké minulosti.

Vlčí vytí jako noční atrakce v pražské zoo|foto: Tomáš Adamec

Lidé dnes příliš nevítají, že se vlci pomalu začínají vracet nejen do moravské, ale i do české krajiny. Není to strachem z vlkodlaků. To v nich jen hlodá „karkulkovský“ červík pochybnosti, o kterém jsme už mluvili.
Možná jim také není jasné, čím jsou vlci v přírodě užiteční a proč by tam třeba měli být. Je přítomnost vlka v přírodě nezbytná? Stanislav Komárek se to neodvažuje soudit, ale pokud by se u nás vlci v hojnější míře vyskytovali, dceru by k babičce s košíčkem přes les úplně klidně pustil.

Červené karkulce a špatné pověsti vlků jsme se věnovali s biologem a filozofem Stanislavem Komárkem, profesorem filosofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze, autorem knihy Ochlupení bližní.

Vysíláno v Planetáriu č. 13/2012, 24. - 30. března.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.