Pavel Pavel opět na Velikonočním ostrově
Rozhovor se strakonickým místostarostou a inženýrem, odborníkem na stěhování břemen.
Nedávno jste opět po letech navštívil Velikonoční ostrov. Byla to už třetí vaše návštěva na této výspě civilizace, ztracené ve vlnách Tichého oceánu. Při té první, v roce 1986, jste předvedl Thoru Heyerdahlovi i ostrovanům, jak mohli jejich předkové po ostrově transportovat zdejší obří sochy moai. Co vás vedlo k té letošní návštěvě?
Kam jste destičky umístili?
Moje představa byla, že ty destičky budou někde poblíž sochy, kterou jsme stěhovali. To se však ukázalo jako problém. Ta partie Velikonočního ostrova, kde socha stojí, je dneska pod správou UNESCA a platí tam celosvětové předpisy co se může a co se nemůže, a umístění pamětních tabulek by určitě nezapadalo do systému ochrany Velikonočního ostrova. Nicméně po výměnách e-mailů s Památkovou radou Velikonočního ostrova a panem guvernérem jsme našli kompromisní řešení, které se mi líbilo. Rozhodli jsme se umístit destičky do tamního muzea, kudy prochází všichni turisté, aby se dozvěděli něco o Velikonočním ostrově; až poté si ho prohlédnou. To ovšem vyvolalo potřebu výroby páté destičky, na kterou jsme umístili snímek té transportované sochy, aby návštěvníci vůbec věděli, o jakou sochu se jedná. Protože na Velikonočním ostrově je soch moai téměř devět set...
Proč "téměř"? Přesné číslo není známé? Vždyť sochy moai jsou dost těžko k přehlédnutí.
To přesné číslo se neustále aktualizuje. Před 17 lety jich bylo známo asi 600, dneska už jich je tuším 847. Není ale vyloučeno, že právě v těchto dnech byla objevená zase nějaká další socha. Nacházejí se nejen v lomech, kde je původně domorodci vytesávali - ty jsou vidět a dají se spočítat. Sochy jsou i pod lomem, odkud je domorodci spustili po svahu, vztyčili a připravili na transport. Některé mezitím padly a suťový kužel, který ze svahu vinou dešťů a eroze skály stéká, některé ty padlé sochy postupně zakrývá mnohametrovou vrstvou. Potom jsou sochy, které nikdy na svá stanoviště ahu, což jsou jakési plošiny či oltáře, nikdy nedošly a zůstaly ležet v půli cesty. Potom jsou sochy na plošinách. Řada plošin je už dnes obnovena a sochy na nich stojí. Ještě v nedávné minulosti však všechny sochy ležely povalené. Někdy za to mohl zub času, který rozkotal základnu, plošinu ahu, na níž sochy stály a ty se pak zřítily. V mezikmenových válkách patřilo k dobrým mravům při dobytí vesnice povalit sochy a zničit co se dalo. Řada soch byla povalena ještě na začátku 19. století místními výrostky nebo vagabundy, což mi připadá velice smutné. Až později nastoupil trend obnovy soch. Dnes se ty plošiny prozkoumávají a při obracení kamenů se občas zjistí, že ten či onen beztvarý kámen, o kterém se myslelo, že je jen součástí plošiny, je vlastně hodně zvětralá socha moai. To "hodně zvětralá" zdůrazňuji. Sopečný tuf, z kterého byly sochy vytesány je totiž velice měkký, poměrně dobře opracovatelný a vlivem povětrnosti, zhoršujícího se stavu ovzduší, a také různých mechů a lišejníků z těch soch ubývá materiál. Mnohdy chybí třeba 10-20 centimetrů! Což je přímo hrůzostrašné. Nebude-li použit nějaký systém konzervace soch, pokud nebudou sochy napuštěny nějakým materiálem nebo zastřešeny, tak už za pár stovek let nebude na Velikonočním ostrově co obdivovat. Zvlášť patrné je to v případech, kdy sochy leží obličejem v zemi a účinkům povětrnosti jsou vystavena pouze záda. Z těch zbývá pouze beztvarý kámen. Když se ale socha zvedne autojeřábem, má vpředu krásně vybroušený a vyhlazený povrch s drobnými reliéfy. Obdivujeme dovednost dávných kameníků a zároveň vidíme, že socha je vlastně velice poškozená. Je to smutný osud... A ještě jednou k tomu číslu. Proto tedy říkám, že na Velikonočním ostrově je zhruba 900 soch. Je tam zhruba 240 plošin, na kterých kdysi stála jedna, dvě, tři, ale třeba i sedmnáct soch. A tyto plošiny se postupně rekonstruují. Dnes jich je hotovo asi deset, a tak si turisté mohou dobře představit, jak kdysi Velikonoční ostrov vypadal.
Při těch rekonstrukcích plošin se však nenacházejí jen další zvětralé sochy moai. Archeologové jistě objevili i řadu dalších zajímavostí?
Asi před 15 lety našli archeologové u jedné plošiny malé kousky bílého korálu. Nikdo nevěděl co to znamená, až za čas si archeologové uvědomili, že korály dávají po sestavení tvar oční bulvy, který se dobře hodí do štěrbiny v očích sochy. Velikonoční ostrov najednou prohlédl. Do té doby se říkalo, že sochy na Velikonočním ostrově jsou slepé, že jsou to spící roboti, čekající na tajemný povel a další tajuplnosti. A najednou se zjistilo, že sochy, které stály na plošinách měly oči a že mají díky nim veskrze lidský výraz. To jsme celá staletí nevěděli.
Sochy měly původně také na hlavách jakési klobouky, kterým se říká pukao.
Velikonoční ostrov má však samozřejmě i spoustu dalších záhad. A nejde jen o ty technologické...
Ty záhady vznikly tím, že byl na ostrově nepřirozeným způsobem přerušen vývoj. Ať už mezikmenovými válkami nebo nešetrným přístupem evropské civilizace, kolonizátorů, kteří lovili domorodce na těžbu guana jako otroky. Nechovali se k nim jako k rovnocenným, stříleli do těch, kteří něco ukradli a podobně. K tomu musíme připočítat ještě zavlečení různých chorob. Na Velikonočním ostrově tak došlo k redukci obyvatelstva zhruba z pěti tisíc na pouhých 111 obyvatel v předminulém století. Není proto divu, že došlo ke zmizení spousty legend a k vymizení znalostí o způsobu života dávných předků. Velikonoční ostrov neměl ani písmo, kterým by zachytili původní obyvatelé svou historii.
A co záhadné destičky s písmem rongo rongo?
Nikdo ho neumí přečíst. Ty dřevěné destičky jsou jakási prkénka s omydlenými hranami; vypadají zkrátka jako velké mýdlo, na kterém jsou vyryté různé znaky. Bohužel, katoličtí kněží v rámci osvěty řadu destiček nechali spálit, takže jich do dneška zbylo pouhých jednadvacet. A to nám asi neposkytne dostatek materiálu na rozluštění. Paradoxem ovšem je, že tato záhada možná ani záhadou není. Existuje totiž podezření, že písmo rongo rongo není nijak zvlášť letité, a že pochází až z doby po objevení ostrova bílými kolonizátory. Domorodci viděli, jak si pořád něco píšou a umí to přečíst a tak si začali také "něco psát", svým vlastní způsobem, dnes už zapomenutým. Je tedy pravděpodobné, že to písmo není nijak staré, a že je novější než datum objevení Velikonočního ostrova Holanďany na Velikonoce roku 1722. Podobné případy jsou ostatně známé i z Afriky. Jak probíhal na Velikonočním ostrově život, kulturní i společenský, jaké měli domorodci nástroje, pracovní postupy, obřady - to se dnes snaží rekonstruovat archeologové i badatelé z dalších oborů prostřednictvím vykopávek a také pečlivých a důkladných studií.
Kdo všechno dnes na Velikonočním ostrově bádá?
Velikonoční ostrov je poměrně malý. Je to vlastně trojúhelník o stranách 20x10 km; plochu má zhruba kolem 160 km čtverečních. I přesto, že je tak malý, pracují na něm průběžně expedice z norského Muzea Kon-Tiki, z Japonska nebo německého Frankfurtu nad Rýnem. Z USA tam pracují vědci z univerzit ve Wyomingu, v Laramie, také z Kalifornské univerzity. Samotné Chile má Institut pro výzkum Velikonočního ostrova, badatelé jsou i v Bruselu nebo v Rio de Janeriu. Odborníci se tam zkrátka sjíždějí z celého světa a každý svým způsobem a podle svých možností přispívá k výzkumu Velikonočního ostrova. Jsem rád, že i Česká republika mým prostřednictvím rozvířila jednu část spektra výzkumů. Přestože na těch destičkách, které jsme na ostrově letos umístili je uvedeno pouze mé jméno, jako člověka, který řídil pokus myslím si, že destičky jsou i symbolem a poděkováním všem kamarádům, kteří mi kdysi dávno, před 19 lety pomáhali betonovat první pokusnou sochu, těm kteří mi pomáhali tahat za provazy, aby se socha dala do pohybu, ale také všem, kteří mi tehdy umožnili návštěvu Velikonočního ostrova a konečně i těm, kteří se zúčastňují i dalších našich experimentů. Takže ty destičky považuji za jakési završení určité etapy svého života.
Jak vůbec proběhlo jejich slavnostní odhalení?
Měl jsem velké štěstí, že mi vyšla vstříc ostrovní Památková rada, jejíž jeden člen mi kdysi dávno pomáhal také tahat za provazy. Vstříc mi vyšel i guvernér ostrova Alfredo Tuki Pate; akce se zúčastnil i český velvyslanec v Chile Lubomír Hladík, který se ujal proslovu při slavnostním odhalení i křtu, takže tomu s panem guvernérem dali mimořádně vysokou společenskou úroveň.
A co ti ostatní, kteří vám před lety se sochou pomáhali? Potkal jste se s nimi?
Minulá léta znamenala pro Velikonoční ostrov nejen populační explozi - pronikla na něj i civilizace. Jednou z jejich podob je turismus. Jakou úroveň mají na Velikonočním ostrově služby pro turisty?
V první řadě se zlepšily silnice, takže se dostanete k jednotlivým atrakcím ostrova bezpečně, bez zničení filmové techniky a bez ohrožení zdraví. Lokality jsou perfektně ošetřené, třeba i odpadkovými koši, aby nedocházelo ke znečišťování. Na ostrově se pěstuje spousta koní a pozemky jsou vypásané; díky tomu jsem při své třetí návštěvě ostrova viděl některé sochy lépe, než při těch svých dvou předcházejících návštěvách. Všechno je jaksi lépe upravené. Můžeme hovořit i o negativním vlivu turistického ruchu, ale myslím si, že věci, které jsem jmenoval, jsou na ostrově jedině k dobru. Ano, můžete si myslet, že z ostrova mizí staré kouzlo, staré dobré časy nebo stará pohoda. Já mám ale zato, že by bylo velmi sobecké, kdybychom po ostrovanech chtěli, aby i nadále žili v dírách, chýších a rákosových chatrčích, měli problémy se základní zdravotnickou péčí a nemocemi a my jsme si je jezdili fotit drahými fotoaparáty a odjížděli domů s pocitem, že jsme viděli skutečnou romantiku. Myslím si, že každý člověk by měl mít právo na důstojný život. Ostrované dnes žijí v rodinných domcích, které odpovídají našemu standardu, vaří a oblékají se podobně jako my. Civilizace je však bohužel napadla i ostatními vymoženostmi, a tak dnes telefonují podobně intenzivně jako my, faxují, mailují, mají tam internetové kavárny, v recepcích hotelu si můžete odeslat e-mail nebo zkontrolovat vaši domácí e-mailovou schránku doma. Běžná populace, která se zajímá o život, je tam zkrátka vystavena stejnému životnímu stresu a rytmu jako my. Samozřejmě tam však existuje i řada lidí, kteří se nadále věnují rybolovu nebo zemědělství...
Říkal jste, že o Velikonoční ostrov má zájem spousta vědců, neustále se tam provádějí výzkumy... Setkal jste se tam letos s některými z badatelů osobně?
Byli jsme tam pouhých pět dnů a ty jsme měli vyplněné povinnostmi a prací, v souvislosti s umístěním těch pamětních destiček. Neměl jsem tolik času procházet se a vyhledávat expedice. S celou řadou těchto výzkumníků jsem se v minulosti seznámil na kongresech, ať už to bylo ve Franfurtu nad Mohanem, v americkém Wyomingu nebo v Novém Mexiku. Ne všechny kongresy navštěvuji, ale s řadou lidí si vyměňuji své články a poznatky. Existuje dokonce periodikum o Velikonočním ostrově, které dostávám, takže s novinkami jsem takříkajíc neustále ve styku. Ta spolupráce bude jistě i nadále pokračovat.
Vaše pokusy na Velikonočním ostrově probíhaly v roce 1986. Vaše hypotéza, kterou jste se tam snažil potvrdit je dnes sice respektovaná, ale určitě není jediná...
Ne, moje teorie určitě není definitivní nebo poslední v řadě. Vím minimálně o jedné, kterou vymysleli ostrované po mně. Vyrobili ze dřeva dvě velká kola... Já jsem jako dítě míval medvídka, který byl připevněn mezi dvěma kolečky z plastu. Když se do něj strčilo, tak jel nejdřív dopředu, pak se gumička zašmodrchala a on se vracel... Tak zhruba na tomto principu funguje ta jejich teorie o stěhování soch. Já bych to tak rozhodně dělat nechtěl. Po našem návratu z Velikonočního ostrova jsem se dozvěděl, že americký profesor Charles Lowe ve Wyomingu vymyslel další teorii. Socha podle něj sice stála ve stoje, jak říkaly legendy, ale stála na jakémsi dřevěném voru, pod kterým byly podložené kmeny. Socha by tak vlastně jela po válcích. Ani toto určitě není poslední teorie. Myslím si, že je tu pořád pole neorané, stejně jako u dalších dopravně-technických záhad, které známe nejen z Velikonočního ostrova. Musíme také nechat něco ke zkoumání i mladé generaci.
Vydáte se ještě někdy na Velikonční ostrov?
Říká se "Nikdy neříkej nikdy". V mých 29 letech se mi splnil neuvěřitelný sen jet na Velikonoční ostrov ve společnosti Thora Heyerdahla. Když jsem tam končil, bylo mi smutno a říkal jsem si - "Já už se sem v životě nepodívám". A přitom jsem se tam od té doby dostal ještě dvakrát. Každému teď proto říkám, že možné je prakticky všechno. Třeba se zase najde skupina lidí, která bude stát o to, abych je po ostrově odborně provedl, tak aby z té návštěvy měli ten nejlepší pocit. Jeden z tamních hoteliérů by chtěl také postavit jakýsi skanzen, vyzdobený sochami moai. Samozřejmě ne skutečnými, to mu nikdo nedovolí, ale betonovými. A protože s výrobou soch z betonu mám zkušenosti, větších než třímetrových už jsem jich vyrobil, domluvili jsme se, že bych mu pomohl. Takže těch možností se tady nabízí víc... Je pravda, že Velikonoční ostrov je strašně daleko, je moc a moc hodin v letadle. Ani letenka není nejlevnější. Je to náročná záležitost, ale není absolutně nepřekonatelná. Kdyby mi bylo hodně smutno, a kdybych se na Velikonoční ostrov chtěl ještě jednou, třeba naposled podívat, myslím, že by se to dalo nějak zaplatit a vyřídit.
A co do budoucna? Bude na Velikonočním ostrově i nadále k čemu se vracet? Jak se chilské úřady starají o tamní památky, aby se jim nic nestalo?
Kdykoliv Thor Heyerdahl vystupoval na veřejnosti, opakoval - "Na světě jsou tisíce ostrovů. Pouze jeden je Velikonoční." Je to dáno tím, že ostrov je velice izolován. Odevšad je k němu daleko. Přesto se tam dostali lidé - geniální polynéští plavci a patrně i jeden či dva vory z Jižní Ameriky. Na ostrově tak nejspíš došlo k míchání kultur a vykrystalizování takové, která nemá jinde obdobu. Nejviditelnější jsou sochy moai, které vyrostly z metrové velikosti až do té největší, která měří 22 metrů. Tento monument si samozřejmě zaslouží ochranu, a to nejen ze strany ostrovanů, kteří nemají takovou ekonomickou sílu. Není to ani pouze chilský problém, i když Chile patří k těm vyspělejším jihoamerickým zemím. Má nicméně své starosti, jako každá země. Velikonoční ostrov však už zaujal důstojné místo na listině staveb a památek chráněných UNESCEM a já si myslím, že mu to jedině prospěje. Bude se o něm mluvit a psát, což je důležité a přitáhne to i další peníze mimo standardní financování UNESCEM, chilskou vládou nebo Památkovou radou. Objeví se sponzoři, významné firmy a podobně. To je jediná možnost, jak památky Velikonočního ostrova zachránit i pro budoucí generace. Jsou ukázkou lidského důvtipu a dovednosti, kdy poměrně malá skupina ostrovanů byla schopná vybudovat takové fantastické dílo.
S Pavlem Pavlem hovořil Frederik Velinský.
Fotografie z Čech Frederik Velinský, z Velikonočního ostrova Oriana Tours.
DODATEK
Navštivte Velikonoční ostrov alespoň na internetu! Buď prostřednictvím oficiálních stránek ostrova a nebo neoficiálního webu Easter Island Home Page.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Strávím zbytek svých dnů ve vězení a zemřu tady, napsal si Navalnyj ve vězení do deníku už v roce 2022
-
Univerzita upravila režim centra, kde studentky svlékaly podprsenky. Nabízí kontrolu ručními skenery
-
Zákaz návštěv nemocnic kvůli covidu moc nefunguje, nakažení jsou i zdravotníci, říká primář Dlouhý
-
Koupání ve světlech reflektorů. V Dubaji zřizují noční pláže, plavčíci mají dalekohledy pro vidění ve tmě
