Od největší průmyslové exploze u nás uplynulo 50 let. Došlo k ní na severu Čech a připravila o život 17 lidí

Výbuch, jaký do té doby u nás nikdo nezažil, otřásl Stalinovými závody v Záluží u Litvínova 19. července 1974 krátce po 20. hodině.

„V této oblasti se nacházejí mocné zásoby kvalitního hnědého uhlí. Intenzivní těžba této suroviny se rozmohla už během 19. století a již během první republiky se objevily první plány na to, že by zde mohly být vybudovány závody na výrobu pohonných hmot vyráběných z uhlí. Situaci ale ve 30. letech zkomplikovala celosvětová hospodářská krize. Navíc byla tato oblast problematická i kvůli národnostnímu složení – místní německá většina byla totiž z valné části nakloněna k tomu, aby mohlo být pohraniční nerostné bohatství využíváno hitlerovským Německem,“ přibližuje důvody, proč chemička vznikla právě v malé obci Záluží mezi Mostem a Litvínovem, Věra Dvořáčková z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd.

Po odsunu Němců chyběli na Mostecku kvalifikovaní pracovníci

O tom, že Němci měli už před Mnichovskou dohodou v plánu vybudovat svůj další hydrogenační závod na Mostecku svědčí i to, že se hned na podzim roku 1938 začaly v této oblasti chemické závody stavět.

Chemička se ihned stala důležitým provozem ve válečném úsilí Třetí říše. Primárně se v ní vyráběl letecký benzín a petrolej, automobilový benzín, motorová nafta nebo propan butan.

Během války se proto také stala terčem náletů spojeneckých letadel. Poválečný odsun Českých Němců ale závod zasáhl možná víc než bomby.

Chemička Unipetrol v Záluží u Litvínova|foto:Profimedia

„Po konci druhé světové války začalo okamžitě docházet k masivnímu odsunu Němců z pohraničí, a to včetně těch, kteří se podíleli na řízení a provozu chemických závodů v Záluží. To byl problém, protože Němci zcela logicky, neseznamovali Čechy s celkovým řízením továrny, takže tu nebyl nikdo, kdo by se mohl okamžitě kontrole a řízení těchto závodů ujmout,“ vysvětluje Dvořáčková.

Poválečná doba navíc byla velmi nepřehledná – toho často zneužívali ti, kteří do pohraničí přicházeli z různých koutů republiky i ze zahraničí. Vykazovali se například vzděláním, kterým přitom nedisponovali, a tak byl v prvních letech po druhé světové válce výskyt všemožných havárií velmi vysoký.

„Než se podařilo provoz továrny v Záluží stabilizovat, trvalo to několik let. Navíc se nedá říct, že by se ta situace stabilizovala v optimálním rozsahu. Problém s dostatečným kvalifikovaným personálním obsazením trval, a dá se říct, že trvá dodnes,“ dodává Věra Dvořáčková.

V takzvaném Staliňáku v roce 1974 pracovala také inženýrka Alena Ceerová. „Mělo to daleko víc zaměstnanců než dnes – pracovalo tam snad 10 000 lidí. My s manželem jsme pracovali ve výzkumném ústavu.“

Mezi tisíci dělníky ve Stalinových závodech tehdy pracoval také Miroslav Janich. „Byl jsem jako pracovní dělník na katalyzátorech – vyráběli jsme tam katalyzátor pro čpavek. Přitom jsem si dodělával průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal směnovým mistrem. Až do roku 2011 jsem byl na katalyzátorech, teď už jsem v důchodu.“

„V roce 1974 začal být budovám velký petrochemický komplex na zbytcích obce Záluží – ta ještě v té době existovala. Na jeho výstavbě jsme spolupracovali s Východním Německem,“ doplňuje historička Věra Dvořáčková.

Osudný 19. červenec 1974

K osudové závadě došlo v pátek 19. července 1974 v provozu, který měl na starosti výrobu syntetického lihu. Jedno netěsnící koleno o průměru několika centimetrů způsobilo havárii, při které přišlo o život 17 lidí a která způsobila škodu za 3,5 miliardy korun, tedy 3,5 procenta ročního rozpočtu celého Československa.

„Výbuch měl sílu přibližně 25 tun TNT. Požár zasáhl plochu o rozloze 35 000 metrů čtverečních a tlaková vlna zdevastovala nebo poškodila přes 300 budov, z toho přes 220 rodinných domů v okolních obcích v okruhu až osmi kilometrů. Havária si vyžádala 17 obětí – 15 jich zemřelo bezprostředně po výbuchu, další dva lidé zemřeli v následujících dnech v nemocnici. Zraněných bylo téměř 130 osob,“ přibližuje Dvořáčková.

Škoda byla vyčíslena na více než miliardu československých korun. Odhadovaná částka následných škod, plynoucích zejména z pozastavení výroby, dosáhla podle odhadů dalších 2,5 miliard korun. Přitom roční rozpočet tehdejší republiky se pohyboval na úrovni 100 miliard korun.

Vyšetřování se neobešlo bez komplikací. Nakonec byli odsouzeni tři lidé

Po katastrofě následovalo vyšetřování. Podle historičky Věry Dvořáčkové prokázalo nedostatky v údržbě zařízení na výrobu syntetického lihu.

„Vyšetřování se opíralo jak o znalecké posudky, tak o rozbor chemických vzorků nebo o výslechy svědků, kterých bylo celkem vyslechnuto 320. Mnoho z nich poukazovalo na celou řadu nedostatků. Byla například zjištěna řada skutečností, které svědčily o velmi povrchní údržbě výrobních zařízení v provozu,“ popisuje Dvořáčková.

Viníci největší průmyslové havárie u nás se nakonec našli. Vedoucí kádry potom přijaly opatření, aby se podobná katastrofa už nestala.

„Na základě vyšetřování bylo stanoveno, že odpovědnost nesou tři lidé, a to konkrétně příslušný mechanik údržby, který měl o špatném stavu kolen vědět minimálně od roku 1972, mistr naplánovaných oprav provozu syntetického lihu, který měl osobně provést výměnu zrezivělých kolen a který výměnu neprovedl, a nakonec technička údržby oddělení pyrolýzních plynů. Ti všichni byli obviněni z trestného činu obecného ohrožení a nedbalosti. Mistr a mechanik údržby byli následně odsouzeni na 2,5 roku nepodmíněně, technička údržby pak na 18 měsíců ve vězení,“ uzavírá Věra Dvořáčková.

Díky pomoci okolních států i dalších podniků v Československu nebylo narušeno zásobování chemickými výrobky. Provoz výroby syntetického lihu, kde k havárii došlo, se ale už nikdy neobnovil.

Havárií v československém a českém chemickém průmyslu bylo ještě mnoho. Žádná z nich už ale naštěstí nedosáhla takových rozměrů jako exploze v Záluží v létě roku 1974.