"Nesvatý" chrt z Chotěbuzi-Podobory

Výzkumem kostí se zabývají osteologové. Právě tuto specializaci má také Miriam Nývltová Fišáková ze Střediska pro paleolit a paleoetnologii Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně. Byla to ona, komu se dostala do ruky neobvykle velká psí kost z Chotěbuzi-Podobory.
Pro začátek nám řekne něco málo o historii tohoto místa.

To hradisko je bikulturní; to znamená, že se tam zachovaly artefakty ze dvou časových období. Je to jednak období halštatu - nejmladší doba bronzová, počátek doby železné - a dalším obdobím, kdy je zde zaznamenáno výrazné osídlení, je doba velkomoravská. To je druhá polovina 8. až třetí čtvrtina 9. století. A pak jsou tam doklady osídlení v 11. století. Lokalita je známá od 19. století, kdy se tam prováděly jednotlivé sondáže; potom v 50. letech minulého století ty ještě předválečné sondáže potvrdil archeolog Lumír Jisl a od roku 1978 tam probíhá systematický výzkum pod vedením docenta Pavla Kouřila z brněnského Archeologického ústavu. V roce 2006 tam byl otevřen archeoskanzen, který je přístupný veřejnosti.

K nálezu psí kosti, která vyvolala rozsáhlé detektivní pátrání, došlo v roce 2005. Jednalo se o vřetenní kost z přední končetiny. Pátrání trvalo pět let a na jeho konci stálo zajímavé odhalení, které má svůj význam nejen z pohledu psí historie, ale také z pohledu historie celého hradiska. Čím vlastně Miriam Nývltovou Fišákovou nalezená kost zaujala?

Už při zpracování mě upoutala svou naprosto odlišnou velikostí, gracilitou i jinou morfologií, než mají vřetenní kosti psů běžných v tomto období. Na první pohled mi bylo jasné, že ten pes nebude běžná rasa voříšků nebo jiných psů, třeba typu vlčák nebo boxer, ale že to nejvíce už na první pohled připomíná spíš chrta než jiného psa. Tak jsem udělala morfometrické analýzy a zjistila jsem, že ta kost skutečně spadá do variační šíře uváděné pro chrty jak ze současné doby, tak třeba z doby římské. Římané chrty chovali. Chtěla jsem mít jistotu, ale bohužel, ze psa se nic jiného nezachovalo, tak se udělaly analýzy stabilních izotopů a analýzy poměru izotopu stroncia 87 a 86. Zjistilo se, že ten pes se nenarodil na hradisku, ale že pochází odněkud z oblasti Baltu. Je známo, že v tom 8. století tam obchodovali Normané, kteří chrty měli; jsou známé pohřby normanských náčelníků se psy, často právě s chrty. To všechno stále byly nepřímé indicie, tak jsem se rozhodla, že by to chtělo potvrdit ještě nějak exaktněji. Chrti jsou poměrně stará psí rasa, která je známa už od Egypťanů, tak jsem se rozhodla, že to potvrdíme geneticky. Rasové rozdíly mezi psy existují a jsou publikované, proto jsem celou věc předala kolegům genetikům, kteří udělali analýzu převážně na mitochondriální DNA, kde jsou největší změny a rozdíly mezi psími rasami. Jako srovnávací materiál byly použity bukální stěry (tedy ze sliznice tváří) recentních chrtů, kteří měli jasný rodokmen. Jednalo se o britského greyhounda, závodního chrta, který měl doložený rodokmen až do roku 1840. Na něm se nejdříve vyzkoušelo, zda vůbec ta metodika funguje a jestli s její pomocí zjistíme, že ten recentní (současný) chrt je chrtem podle té literatury. Teprve pak se přistoupilo k analýze DNA, kterou se podařilo izolovat té naší kosti. Nakonec se na základě genetické analýzy prokázalo, že ten anglický greyhound a náš chrt, nebo chrtu podobný pes, jak jsem ho před tím nazývali, mají společné předky a podle toho vyhodnocovacího programu se tudíž jedná o psy stejné rasy. Sice tam byla menší změna v pořadí písmen genetického kódu, ale genetici to interpretují tak, že přece jen mezi tím chrtem z 9. století a současným chrtem je dvanáct století, takže ke změnám na té mitochondriální DNA došlo. Ty podstatné znaky tam ale jsou. Čili se potvrdilo, že námi analyzovaná kost skutečně patří chrtovi, který je příbuzný s tím dnešním anglickým greyhoundem.

Jak už jste slyšeli, kosti chrtů se nacházejí při vykopávkách římských měst a také v hrobech Normanů, kteří byli potomky Vikingů. Jedná se většinou o nálezy starší, než je nález chrtí vřetenní kosti z hradiska Chotěbuz-Podobora nedaleko Českého Těšína. Pes, kterému tato kost patřila, je však nejstarším známým chrtem v našich dějinách. Jaký to má význam pro historii samotného hradiska, jehož největší rozkvět spadá do období Velkomoravské říše?

Možná vás trochu mate "svatý chrt", ale on skutečně existoval. Jde o svatého Guineforta, který byl od 13. století uctíván v některých oblastech Francie. Byl to prý věrný pes rytíře, který se jednou vydal na lov a svého malého synka zanechal v Guinefortově péči. Když se vrátil, našel pokoj v chaosu a u převrácené postýlky chrta se zakrvácenou tlamou. Nerozmýšlel se ani vteřinu a chrta proklál mečem. Pak ale uslyšel pláč dítěte. Obrátil postýlku a pod ní spatřil ležet synka, celého a zdravého, a vedle něj zakousnutou zmiji, kterou Guinefort zabil, aby zachránil dítě. Rytíř věrného psa pohřbil a na jeho hrobě zřídil svatyni. Podle pověsti se na tomto místě stala řada zázraků, na jejichž základě začal být Guinefort považován za svatého, ochránce dětí. Přes odpor katolické církve, která jeho uctívání opakovaně zakazovala. Říká se, že "svatý chrt" přestal být uctíván až v roce 1930. I to svědčí o vysoké prestiži, kterou chrti mezi lidmi měli.
Nález chrtích ostatků nebyl jediným zajímavým zvířecím nálezem z hradiska Chotěbuz-Podobora. Osteoložka Miriam Nývltová Fišáková tam v roce 2009 zkoumala i požářiště malé chaty, přiléhající kdysi z vnitřní strany k palisádovému opevnění. Právě v tomto požářišti se našly další pozůstatky zvířat, a to ve velmi zajímavých souvislostech.

...říká Miriam Nývltová Fišáková ze Střediska pro paleolit a paleoetnologii Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně. Jak už se zmínila, nálezy a odebrané vzorky ze spálené chaty s ostatky uhořelých zvířat na hradisku Chotěbuz-Podobora se teprve zpracovávají. Co z nich bude možné vyčíst? Třeba teplotu ohně. Rozebírat se bude i poloha a stav dochování zvířecích ostatků, což by badatele mohlo dovést k zajímavým úvahám o vzniku a průběhu požáru chaty i přilehlé palisády. Rozbor izotopů stroncia v kostech zase pomůže určit původ zvířat, která mohla být místní, ale mohla také na hradisko přijít s obchodem. A to pochopitelně není všechno. I pokračující výzkum samotného hradiska jistě v budoucnu přinese další zajímavé poznatky. Nezbývá, než se na ně těšit.

Vysíláno v Planetáriu č. 08/2010, 20. - 26. února
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:35).