Nebezpečí v moři – 1. část
Který mořský živočich je nejnebezpečnější? Určitě žralok, odpoví většina lidí. Ostré zuby těchto mořských dravců budí opravdový respekt... V moři se ale můžete setkat s mnohem nebezpečnějšími tvory. Nejsou to žádné mořské příšery. Ve srovnání se žraloky jsou tito tvorové malí a často působí zranitelným dojmem. Mají však horší zbraň, než jsou žraločí zuby. Zabíjí čistě, účelně a rychle. Tou zbraní je jed.
Velká mořská zvířata většinou nejsou nebezpečná. V moři byste se měli bát malých tvorů, kterých si třeba ani nevšimnete. A pokud si jich všimnete, snadno je podceníte. Přitom se často jedná o nejnebezpečnější tvory oceánu. To nám řekla na úvod našeho povídání Martina Balzarová, úspěšná potápěčka a fotografka podmořského světa, studentka zoologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která se jako bioložka soustřeďuje na ekologii a etologii mořských bezobratlých živočichů. To znamená, že ji zajímá hlavně vztah těchto tvorů k prostředí ve kterém žijí a k jiným živočichům. A také jejich chování...
S Martinou Balzarovou jsme si povídali o tom, že jedem je vybaveno skutečně velké množství mořských živočichů. Mezi ty, o kterých se to obecně ví, patří třeba medúzy.
Martina Balzarová: „Dalo by se říci, že medúzy můžeme rozdělit do několika skupin. Takové ty běžné medúzy, které potkáváme třeba ve Středozemním moři, nás mohou požahat, ale většina z nich není příliš nebezpečná. V dnešní době se ale hodně přemnožují; na plážích je jich opravdu spousta, hned u břehů, a tak je od nich hodně lidí požahaných. Těch případů přibývá. A pak máme medúzy, které žijí hlavně v tropech. Nejnebezpečnější jsou čtyřhranky, to je skupina medúz, která má tělo ve tvaru obdélníku nebo čtverce. Čtyřhranky mají dlouhá žahavá vlákna, která jsou opravdu extrémně nebezpečná a žahnutí touto medúzkou může být naprosto fatální. Není to proto, že by člověk zemřel primárně na ten jed; spíš proto, že se mu zastaví motorické funkce a on se utopí na následky toho požahání. Když se pomoc poskytne velmi brzy, člověk je vytažen z vody a okamžitě se obnoví dýchací funkce, tak je docela velká šance na přežití. Ale jsou samozřejmě druhy, u kterých ani toto nepomůže.“
Kde tyto nebezpečné medúzy žijí a k čemu ten jed potřebují?
Martina Balzarová: „Čtyřhranky žijí převážně u pobřeží Austrálie. Zajímavostí je, že se nevyskytují na Velkém bariérovém útesu, ale zato na severním i na jižním pobřeží Austrálie. Žahavé buňky používají k tomu, že s jejich pomocí loví svou potravu, různé ryby a korýše. Bohužel, v některých případech jsou tak extrémně jedovaté, že to může zabít i člověka.“
Další takový živočich je trubýš. To je něco podobného medúzám?
Martina Balzarová: „Na první pohled si spousta lidí myslí, že to je také medúza. Je to zase průhledný živočich, který plave ve vodě. Konkrétně třeba měchýřovka portugalská, která je z trubýšů velmi jedovatá, se pohybuje na hladině. Je to v podstatě takový nafouknutý polštářek, který plave. K tomu má ještě dlouhá ramena. Trubýš ale není jeden živočich, je to kolonie živočichů, z nichž každý má specifickou funkci. Někteří jedinci se přeměnili na pneumováček, který udržuje živočicha na hladině. Jiní mají zažívací funkce, další mají funkci těch žahavých buněk. Měchýřovka má nejvíc žahavých buněk právě ve vláknech, která mohou být až tři metry dlouhá. Když plavete ve vodě, můžete zachytnout o nějaké vlákénko, které vás poraní.“
Je to životu nebezpečné být poraněn trubýšem?
Martina Balzarová: „Ano, je to většinou smrtelné. Když byli moji rodiče na Kubě, tak viděli, že se tam měchýřovky doslova válely na pláži a děti si s nimi hrály a pohazovaly. Myslím, že to byl docela hazard, ale je pravda, že se říká, že když už je měchýřovka několik hodin mrtvá, tak už není tak nebezpečná.“
Měchýřovky si dobře zapamatujte. Přece jen, do Karibiku se od nás jezdí asi častěji, než na australské pláže. Jedovaté měchýřovky portugalské se ovšem dostaly i do Středozemního moře. V létě roku 2009 postihla invaze těchto jedovatých žahavců španělské pláže. Co v takovém případě dělat? Pokud uvidíte na hladině u vaší pláže vznášející se měňavé modrofialové balonky měchýřovek, nechte si na koupel zajít chuť.
Už jsme říkali, že na mnoha jedovatých tvorech z moře je zrádné především to, jak jsou nenápadní a na první pohled zranitelní. Vezměme si třeba takové chobotnice...
Martina Balzarová: „Zjistilo se, že všechny chobotnice jsou jedovaté. Extrémně silný jed mají tzv. modrokroužkované chobotnice; dokáže zabít člověka. Jsou známé dva druhy těchto chobotnic, malinké asi jako golfový míček. Mají dvě jedové žlázy. Jednu používají k lovu – ta pro člověka není úplně smrtelná. Druhá jedová žláza obsahuje jed maculotoxin, který pro člověka smrtelný je.“
Je samozřejmě asi pravděpodobnější, že člověk přijde právě k tomuto jedu, protože ten chobotnice používají k obraně. Předpokládám, že žádná z nich se nebude snažit člověka ulovit...
Martina Balzarová: „Dalo by se to tak říci. Chobotnice jsou naprosto klidné, až do okamžiku, kdy se jim opravdu něco nelíbí, kdy je člověk provokuje. Pak mají potřebu se bránit. Člověk třeba ani na první pohled nepozná, že se setkal s tou nebezpečnou chobotnicí, protože ona naprosto splývá se svým prostředím. Má žlutohnědou barvu a ty výstražné modré kroužky, který jsou typickými identifikačními znaky, ukazuje až v té nejhorší chvíli, kdy už je opravdu velmi zle.“
Kde chobotnice ten jed má a čím ho vpravuje do těla oběti?
Martina Balzarová: „Jed má samozřejmě napojený na zobák, má ho ve slinných žlázách. Dokáže prokousnout třeba i potápěčský oblek. Vůbec neplatí, že když má člověk potápěčský oblek, že je v podstatě chráněný.“
Ten zobák vypadá jako ptačí?
Martina Balzarová: „Trochu jako ptačí. Když je chobotnička malinká, tak i ten zobák je sice malinkatý, ale má obrovskou sílu.“
Jedovaté „modrokroužkové“ chobotnice žijí v Tichém oceánu, od Japonska po Austrálii. Patří do rodu Hapalochlaena a chceme-li použít české názvosloví, jedná se o chobotnici skvrnitou a chobotnici kroužkovanou.
A co třeba mořští plži – najdou se i mezi nimi nějaké člověku nebezpečné druhy?
Martina Balzarová: „Člověka mohou ohrozit například homolice. Jsou strašně krásné; hlavně ty tropické mají úplně nádherné ulity, takže spousta lidí má tendenci je sbírat. Pokud homolici seberete tím stylem, že jí uchopíte zezadu, tak vám žádné zvláštní nebezpečí nehrozí, protože ten aparát, kterým ona vstřikuje jed do své oběti, má v přední části. Je to jakási harpuna nebo trubička, což je přeměněná radula. Homolice se připlazí k nějaké kořisti, k rybě nebo měkkýši, bodne do něj a vpraví do něj svůj jed. Dokáže provrtat třeba i schránky různých mušlí. To zařízení je velmi silné. Když vás takováto tropická homolice bodne do prstu, tak vám tam taky vpraví svůj jed. Ve většině případů to může být smrtelné. Je třeba říci, že homolice, které se vyskytují ve Středozemním moři, nejsou až tak nebezpečné, ale samozřejmě i u nich se může třeba vyskytnout nějaká alergická reakce. Homolice má v přední části, kde je ta harpuna, menší obvod než v zadní části. Je to jakýsi trychtýřek. Když se ta homolice pohybuje, má tu harpunu vystrčenou, takže vidíte takovou trubičku nebo sosáček, kterým si ohmatává cestu a pohybuje se tak dopředu. Když vidíte nějakého plže, jak se pohybuje a má vepředu takovou trubičku, tak je to s největší pravděpodobností homolice.“
Když už mluvíme o jedovatých tvorech z oceánu, nesmíme zapomenout ani na ryby. Jsou i mezi nimi živočichové, kterým bychom se radši měli vyhnout?
A není jich málo. V obecné známosti jsou třeba tropičtí perutýni, nádherné ryby, které bývají i u nás ozdobou mořských akvárií. Jak nám ale prozradila Martina Balzarová, v moři dovedou být dost nepříjemnými společníky.
Perutýni patří k ropušnicovitým rybám, mezi kterými se to jedovatými tvory jen hemží. Perutýn má jedovaté ostny v ploutvích. Jak jsou na tom ostatní jemu příbuzné ryby?
Ryby z rodu Inimicus, o kterých se Martina Balzarová zmiňovala, mají vcelku roztomilý český název – říká se jim ropušníčci. Takzvané „kamenné ryby“ zase patří do rodu Synanceia, odranec. O tom, že to nejsou žádní krasavci, svědčí česká jména některých druhů odranců – třeba odranec bradavičnatý nebo odranec příšerný. Odranci se vyskytují především v pobřežních vodách Indického a Tichého oceánu.
V mořích jsou i mnohé další jedovaté ryby. Zvláštní kategorií jsou ty ryby, které vás v moři neohrozí, ale na které byste měli dávat pozor, pokud se ocitnou na vašem talíři. O těch si ale budeme povídat zase za týden. A také o mořských hadech, rejnocích, ježovkách a dalších, někdy i pouhým okem neviditelných tvorech.
Vysíláno v Planetáriu č. 11/2010, 13. - 19. března.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:29).
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
