Návštěva bornejského pralesa

Stejně jako před rokem si budeme o indonéské přírodě povídat s koordinátorem české části projektu přírodní rezervace u Balikpapanského zálivu Stanislavem Lhotou, výzkumným pracovníkem Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, která tento projekt zaštiťuje. Stanislav Lhota se v říjnu vrátil z ročního pobytu na Borneu. Pro ty, kteří náš loňský rozhovor neslyšeli připomeňme, jak se na Borneo dostal a přibližme si oblast, ve které působí.

Lhota: "Prvně jsem tam přijel v roce 2005 jakožto výzkumník, s cílem pokusit se o studium hulmana běločelého, což je dosud řádně nestudovaný druh listožravé opice, která obývá jenom tenhle ostrov. O tu práci jsme se pokoušeli zhruba rok s tím, že ta naše lokalita je pod poměrně silnými civilizačními tlaky, no a během toho roku postupně jsem se začínal spíš orientovat na řešení praktických ochranářských problémů. Nakonec to došlo až k tomu, že po roce práce jsem tenhle druh opice dočasně opustil a v podstatě jsem jakoby přesedlal na jinou opici, na kahau nosaté, kteří mají oproti hulmanům běločelým jednu velikou výhodu - jsou velmi populární, velmi atraktivní, takže vlastně fungují jako takový vlajkový druh, skrze který já, coby výzkumník, mám daleko snazší přístup k místním lidem, počínaje vesničany, přes publicisty, úředníky, ochranáře, až vlastně po politiky. Takže v současné době hlavní záměr toho našeho terénního projektu je výzkum a ochrana kahau nosatých na pobřeží východního Kalimantanu."

Jak vypadá tamní příroda? Podle Stanislava Lhoty záleží na tom, jestli jste v pralese nebo v pobřežních mangrovech. A také na tom, jak je blízko civilizace.

Lhota: "Ta lokalita, kde já působím, čili vlastně Balikpapanský záliv a rezervace Sungai Wain, je z velké části v katastru velkého města Balikpapan. To je půlmilionové velkoměsto, jedno ze tří největších měst na indonéském Borneu, a s tím samozřejmě souvisí to, že je tam velmi silný tlak postupující civilizace na zbývající přírodní ekosystémy. Balikpapan má pořád ještě poslední zbytky primárního tropického pralesa, má poměrně rozsáhlé pobřežní mangrovy, nicméně tyto přírodní ekosystémy těsně souvisejí s expandující civilizací a ta oblast je v současné době pochopitelně velmi ohrožena aktivitami těch pěti set tisíc lidí, kteří Balikpapan obývají. Takže z tohoto hlediska je ta naše oblast trošičku jiná než Kalimantan nebo Borneo, které by navštívil přírodovědec, který hledá odlehlejší zapadlé kouty."

Můžete vysvětlit ten pojem "mangrovy"?

Lhota: "Mangrovy jsou vlastně pobřežní lesy. Je to hodně specifický typ lesa, který roste v zóně přílivu a odlivu v oblastech různých tropických zálivů a je to ekosystém, který je naprosto zásadně odlišný od těch tropických deštných pralesů, které rostou na pevnině. Tropický deštný prales je jeden z nejpestřejších, nejbohatších ekosystémů, pokud jde o druhy stromů, zvířat, rostlin. Mangrovy jsou společenství poměrně chudé v tomhletom ohledu. Roste tam vlastně jenom nějakých dvacet druhů stromů, velmi málo bylin, žije tam poměrně malý počet zvířat, ale jsou to druhy velmi specializované, které v řadě případů nenajdete nikde jinde. Třeba ten druh opice, který my jsme tam studovali, čili kahau nosatý, je jedním z takových příkladů, protože kahau nosatý je zvíře, které je z nějakého důvodu, zatím ne úplně jasného, vázané právě na ty pobřežní a poříční ekosystémy a třeba v tom bohatém komplexním primárním deštném pralese se vůbec nevyskytuje."

A teď už vzhůru do bornejského pralesa. O tom má většina Středoevropanů asi dost zkreslenou představu. Kdo deštný prales nikdy neviděl, ten se možná domnívá, že jeho návštěva je spojena s neustálým nebezpečím. Všude visí záclona z lián a dozajista tam není možné udělat krok, aniž by člověk šlápl na jedovatého hada nebo pavouka. V každém houští číhá šelma a vůbec se tam vyskytují nebezpečná zvířata, kvůli kterým není radno chodit tam sám a neozbrojen. Jaká je ale pravda? Co člověk, který přijde do pralesa, kolem sebe vidí?

O takových deštných pralesech, jakým se procházíme se Stanislavem Lhotou, se říká, že se v nich dodnes mohou vyskytovat neznámá zvířata; dokonce i neznámé druhy velkých savců. O některých tajemných tvorech existují dokonce nejrůznější více či méně podložená svědectví. Shromažďují je nadšenci, kteří si říkají kryptozoologové - zabývají se totiž kryptickými, tedy skrytými či utajenými tvory. Podobná bájná zvířata se pochopitelně vyskytují i v Indonésii.

...k lítosti kryptozoologů i dalších milovníků divoké přírody a jejich tajemství. Mnozí z nich pochopitelně strohým vědeckým faktům o hulmanech a poletuchách neuvěří, přesto je to však asi nejpřijatelnější řešení záhady orang pendeka a podivné "šelmy" zachycené fotografickým automatem. Stanislav Lhota, výzkumný pracovník Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, byl celý rok na Borneu kvůli něčemu jinému. Jak už bylo řečeno, tentokrát ho zajímal především jeden druh opice - kahau nosatý. Čím jsou tyto opice zajímavé a proč se jim vědci tolik věnují uslyšíte v našem příštím pořadu, za týden.

Vysíláno v Planetáriu č. 49/2008, 6. - 12. prosince.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:15).

Podívejte se také na:
Bornejský deník Stanislava Lhoty