Michaela Dolinová - herečka, moderátorka

Slávka Brádlová, moderátorka: Český rozhlas Sever a dnešní host ve vysílání Michaela Dolinová, můžu říkat, herečka, moderátorka, manželka, skoro, dá se říct, ještě novomanželka, maminka dvou dcer, taky člověk, který se umí pohybovat v rozhlase, zkrátka je toho hodně a určitě jsem ještě něco vynechala. Hezký den.

Michaela Dolinová, herečka: Hezký den. Já myslím, že se to dá dát všechno, herečka, moderátorka a tamto už jsou prostě věci takový civilní, které jste jmenovala, ale které jsou možná mnohdy hezčí, než ty profesní záležitosti.

Slávka Brádlová, moderátorka: No a hlavně, jak se to dá naskládat do jednoho života?

Michaela Dolinová, herečka: No, samozřejmě, že se to dá naskládat. To vám přináší takovou variabilitu, takový možnosti. Já jsem zjistila, že dělat třeba jenom herečku, tak mně by to třeba úplně neuspokojovalo. Já jsem ráda, že může člověk odskočit občas k moderování, občas k hraní pro děti, občas i k nějakému rádiu, televizi. Ale, víte, ono to všechno bych dala do jednoho balíčku nějaký exhibice, jo, protože člověk, když dělá tohle povolání, tak prostě musí nějakej exhibicionista být a musí ho těšit někde vystoupit před lidi a nějak se ukazovat, jo. Jinak by to prostě dělat nemohl. Ale musím vám říct, člověk má někdy až tak příšerný trémový stavy, než jde před ty lidi, že já vůbec nechápu, že tam vůbec někdy vylezu a něco dělám a říkám. Já někdy si říkám: "Co tam budu dělat, co tam budu děla? Mám něco moderovat, vždyť já nemám nápad, jak to začít" a přijdu na jeviště a vím to, jo. To jsou takový věci, který člověk už o sobě ví a taky se na ně dokáže spolehnout.

Písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Dnes máme ve vysílání hosta opravdu zajímavého - Michaelu Dolinovou. Už jsme začaly u vypočítávání těch různých rolí nebo profesních zaměření a já si myslím, že to divadlo pro lidi bude nejzajímavější, protože Pražáci, ti vás znají, ale jinak moc se ven z divadla nedostanete.

Michaela Dolinová, herečka: Tak já se nejvíc setkávám s tím, že lidi zajímá v současnosti Ordinace v Růžové zahradě, to je zajímá úplně nejvíc. Ale to je úděl všech divadelních herců, že postě pro ten večer hrajou pouze pro 200 lidí, když se poštěstí, tak pro 500 lidí. To je pořád strašně málo, ale je pravda, že já jsem hrála třeba v Hudebním Divadle v Karlíně, v Semaforu, začínala jsem třeba v kladenském divadle, takže doteď třeba za mnou chodí lidi, nebo mne i zastavují na ulicích a vzpomínají na moje karlínský představení, na muzikály. Tak to člověka hrozně potěší, protože já už jsem si taky zvykla na to, že divadlo je to nejnevděčnější jaksi ... ne povolání, ale divadlo jakoby nezasáhne tolik lidí najednou. I když třeba v případě zrovna toho Karlína, tam, když přišlo 950 lidí na jedno představení, tak to už teda jsem měla pocit, že to už je jakoby velký publikum, ale třeba s tou televizí, nebo i s tím rádiem se to nedá vůbec srovnat. Víte, ono ten přímý kontakt s lidmi je zas tak cenný, tak úžasný, tak hluboký, že každý herec, v podstatě každý vám řekne, že to divadlo je základ, z kterého čerpá a nikdo o to divadlo nechce přijít. A kdo říká, že divadlo nemá rád a že chce už hrát jenom ve filmu, tak lže, anebo nemá příležitosti, jo. Ale, víte, i na druhou stranu jsou herci, kteří říkají, že by v životě nechtěli hrát v televizi, ale to je jenom otázka příležitosti. Takže je to takový alibismus trochu, ale já divadlo miluju a i když mne zrovna třeba v tu chvíli nevidí tolik diváků, jak bych si přála, tak je to cenný i pro těch 200 lidí. Já třeba teďka hraju pro Divadlo Semafor, je to Kytice, slavný představení, takový vyhlášený v 70. letech. Hrálo se to v Semaforu devět let a ještě by se to hrálo mnohem déle, ale prostě už se musel vyměnit repertoár tehdy a to je legendární představení, bych řekla a Jiří Suchý se rozhodl k padesátinám Semaforu tohle představení obnovit, Jitka Molavcová a on tam zůstal jako z toho starýho obsazení a samozřejmě jsou tam noví lidi, takže na to se moc těším. My už jsme to vlastně nazkoušeli v květnu a v červnu dokonce už jsme to hráli.

Slávka Brádlová, moderátorka: A vy máte ještě jednu velkou kapitolku, a to jsou pořady pro děti a já si myslím, že ty si zaslouží obzvláštní pozornost.

Písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Posloucháte Český rozhlas Sever, posloucháte dnešního hosta Michaelu Dolinovou. Tak opravdu hodně letem světem jsme vzali ta divadelní prkna. Ani jste nevzpomněla třeba na svoji první velkou roli. Na tom Kladně jste odehrála opravdu docela prý široký záběr. Byla tam i ta Julie vysněná?

Michaela Dolinová, herečka: Víte, že byla! Byla to první role v kladenském divadle. Bylo mi 20 let a pan režisér Horaňský mi tehdy nabídl, pozor ale, Romeo a Julie 2000, 2000 ..., já už teď nevím ten letopočet. Bylo to tehdy v tom roce 87 velký scifi, jo, bylo to podle Párala, bylo to trošku zvláštní, ale tam jsem se poprvé setkala i s tím, že mně pan režisér nutil, abych přišla na jeviště do půl pasu nahá, jo a já jsem, já jsem se tehdy rozplakala, prosila jsem ho, že se jako rozepnu, ale otočím se zády k divákům a sundám si to, jo a pak někam hupsnu, jako někam do postele s tím Romeem, já nevím. A tak jsem to tehdy takhle uhrála, ale samozřejmě v portálech bylo plno technikářů a kolegů herců, kteří se na to velice rádi podívali. Ale tam už mi to tak nevadilo. Já jsem se jenom styděla prostě před těmi lidmi.

Slávka Brádlová, moderátorka: Já nechci utéct z toho tématu pořadů pro děti, protože někdy se to podceňuje, na druhou stranu si myslím, že děcka mohou takhle získat leccos užitečného do života, ať už jsou to vědomosti nebo způsob chování, anebo třeba jenom pouhé povědomí, že do divadla se chodí.

Michaela Dolinová, herečka: Já hraju pro děti strašně moc ráda a musím se přiznat, nerada hraju pohádky. Já jsem se toho nahrála jako mladá holka. To je za trest. Musí se brzo ráno vstávat, ty děti ani moc, jak jsou zvyklý na tak jakoby rychlejší sled děje z té televize a z kina, tak jakoby ta klasická pohádka už musí být hodně dobře udělaná, zvláštně udělaná, aby to ty děti opravdu vnímaly. Ale tak, jak se hrajou pohádky, jak se hrávaly třeba v 60. letech, v 70., já už myslím, že už je to pro ně pomalý. Já mám spíš typy pořadů takový kontaktní, se soutěžemi, s písničkama, s tancováním, hodně si s dětmi povídám, no a tohle představení, který mám, jmenuje se to Křoupat zdravě dá se hravě, tak jsme si to vymysleli jakoby o zdravém životním stylu. Musí opravdu člověk přemýšlet nad tím, co jí, protože to jídlo nebo ta skladba jídla může hrozně ovlivnit zdraví a vaši mysl a tak dále a samozřejmě i to, jak vypadáte, že jo.

Slávka Brádlová, moderátorka: Pořady pro děti je jedna kapitolka. A když už tedy jsme u těch dětí, tak ví se, že máte dvě dcerky. Myslím si, že skloubit vaše povolání právě i s tím rodinným životem, že to bude někdy hodně na hlavu, že musí přijít ke slovu třeba nějaký počítačový program, který vám ten rozvrh srovná, narovná, vymyslí.

Michaela Dolinová, herečka: No, já už se to až bojím říkat. Víte, já jsem někde řekla nějaký paní novinářce, že to doma máme tak, a zavedla jsem to mimochodem já, že máme doma velký kalendář týdenní, kde píšu já, kde co mám, pak si tam dopisují děti, co mají, takže abychom všichni čtyři členové rodiny věděli, kde kdo je a tak. No a oni ... nakonec pak vyšlo už teď v několika novinách a časopisech, že můj nový muž doma nastolil tvrdý režim a že ho musíme poslouchat. No, tak já už se trošku i bojím říct, jak to doma chodí, jako jo, ale ne, vy jste dobrý rádio, takže vy toho nezneužijete. Ale jako dá se to, jako ty děti neznají nic jinýho než maminku, která vlastně nechodí pravidelně do práce, někdy doma je, někdy doma není, někdy je doma celý odpoledne, jo, je to velmi nepravidelný, ale jako vrátilo se mi to, teď nevím, jestli v dobrým nebo ve špatným, kdy mi Terezka říkala, bude jí 13, že, že nechce dělat žádný povolání, kde bude docházet do práce pravidelně, ale že by ráda dělala něco takovýho na volný noze jako já. Ona má pocit, že to je, že vlastně já skoro nic nedělám, jo, protože ona odchází do školy, já tam jsem, odpoledne třeba přijde, já tam jsem, ale je pravda, že jako ty večery bývám pryč. Jako bez babiček bych to teda mimochodem dělat vůbec nemohla. Mám dědečka a dvě babičky, tak to bylo naprosto skvělý.

Písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: A tím hostem dnes je Michaela Dolinová. Když budete srovnávat vaše dětství s dětstvím vašich dcer, je to stejné, je to jiné? Je to jiné jenom v tom okolí?

Michaela Dolinová, herečka: Já jsem měla teda dětství moc pěkný. Já jsem teda vyrůstala bez tatínka, jenom s maminkou a moje maminka byla hrozně zaměstnaná žena, taky mám ten vzor možná v ní trochu a starala se o mně spíš z toho kulturního hlediska. Já se svým dětem spíš věnuji po té sportovní stránce. Chci, aby hodně sportovaly, protože já jsem třeba nikdy žádnej sport nedělala, a pak mně to třeba v pubertě nebo i potom později hrozně ... jsem to musela dohánět, jo. Najednou jsem byla i jako na vedlejší koleji, jako když se objevila parta mladejch lidí, kteří sportovali, tak já jsem byla úplně mimo. A takže teď to doháním ve svejch čtyřiceti letech, jo, to je úžasný, ale jako myslím, že to doháním docela úspěšně - moc mně to baví. Třeba se dětma, dejme tomu, tolik neučím. Já na to moc nejsem, ale zase se s nimi snažím hodně mazlit a myslím, že se mi to teďka i hodně vrací.

Slávka Brádlová, moderátorka: Dost možná, že právě teď vysílání Českého rozhlasu Sever poslouchají nějací rodiče, kteří mají problém, starost s dítětem. Tak co byste jim vzkázala? Mazlit, mazlit, umazlit?

Michaela Dolinová, herečka: No, tak teď už jako v pubertě to už třeba nikdo nedožene. To už se ty děti od vás spíš odtahujou, ale jako, pokud máte fakt ještě malý děti, kde to jde a ony vám to dovolí, mně to trochu chybělo jako dítěti a vždycky jsem tohle měla v hlavě. Si říkám, Dolinová, mazli se s dětma. Jinak, co se týká nějakých jakoby takových pubertálních záležitostí, já vůbec nedokážu k tomu nic říct, protože Terezka mi jde teprve jakoby do těch let a já na to nemám žádnou radu, já jenom tak čekám, co přijde, vždycky jsem jenom hrozně překvapená, že vůbec Tereza za mnou přijde a něco mi říká třeba z těch svých problémů. Bohužel mám takový to stigma těch matek, že některý věci opakují mnohokrát, říkám to několikrát. Vím sama, že jsem to už dvakrát nebo třikrát říkala, ale musím jí to říct ještě po čtvrtý. Úplně se za to nenávidím a stejně to ze mně zase vypadne. Já nevím, co na to říct. Prostě nemám radu a vidím sama, že se dopouštím stejných chyb třeba jako moje maminka, co já jsem třeba v pubertě jí za to ... úplně jsem to nesnášela, tak to dělám, ale někdy je dobrý se podívat do svých deníků, který já jsem si třeba psávala jako v pubertě. Někdy je dobrý se do nich znovu podívat a přečíst si, co mi tehdy vadilo, jo.

Slávka Brádlová, moderátorka: Hostem dnes byla Michaela Dolinová. Já děkuji za váš čas, za zajímavé povídání a možná, že opravdu někdo si nějakou užitečnou radu z toho vezme. Pěkný den.

Michaela Dolinová, herečka: Já vám taky přeju hezký dny a buďte s dětma trpěliví. To je snad jediný, co můžu doporučit a neřvat na ně, což já někdy dělám teda, no. Mějte se hezky.