Meidži: Strategická transformace jedné civilizace

Těmi stromy, nebo spíš temným lesem, byl šok ze zjištění, jak moc se svět oproti Japonsku změnil; tím světlem naděje, že Japonsko to zvládne – na rozdíl od Číny nebo třeba Indie. Země vycházejícího slunce byla Západem přinucena se otevřít, avšak nezhroutila se: prodělala strategickou transformaci a vstoupila mezi velmoci.

Jeden šógun vládne všem

Portrét Jošinobu Tokugawy, posledního šóguna japonského šógunátu Tokugawa. Malba z éry Meidži|foto:Tamaki Kinji, Muzeum Edo, Tokio / Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Abychom tomu rozuměli, musíme začít o dvě století dřív, v období senkoku – „věku válčících států“. To byl čas nekonečných válek mezi daimióy, knížaty a vládci svých regionů. Samurajové, kteří v těchto konfliktech bojovali, vtiskli společnosti zvláštní etos: loajalitu, disciplínu, ochotu se obětovat, přísnou hierarchii. Tokugawský šógunát, který chaos ukončil, přetavil tuto energii do rigidního, ale stabilního systému, jenž na dvě století uzavřel Japonsko před vnějším světem. Když pak přijely „černé lodě“ amerického komodora Perryho, musel systém reagovat. Bylo to dilema: buď trvat na izolaci a riskovat osud Číny v opiových válkách, nebo otevřít přístavy a přijmout nerovné smlouvy.

Šógunát lavíroval a tím ztrácel legitimitu. Vzniklo hnutí sonnó džói – „uctívej císaře, vyžeň barbary“ – a část samurajů v něm našla novou roli. Už ne jako strážci starého řádu, ale jako síla, která chce modernizaci řídit sama.

Bližší kimono než kabát

Japonský císař Meidži, říjen 1873|foto:Uchida Kuichi, Metropolitan Museum of Art / Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

A z toho se zrodí slavná éra reforem Meidži. Vytvořila nový typ státu, v němž samurajské elity přebarví své brnění na uniformy moderní byrokracie a armády. Strategická transformace se opírá o jednoduché heslo: „bohatý stát, silná armáda“. To v praxi znamená: zrušení feudalismu, centralizaci moci, zavedení všeobecné vojenské povinnosti, moderní školství a systematické přebírání západních institucí. Nejde o pár reforem navíc, ale o přestavbu celého státoprávního narativu.

Samurajové přitom přišli o staletá privilegia. Ale samurajské ctnosti – sebekázeň, loajalita, připravenost zemřít – dostaly nový rámec: moderní armádu, uniformy, vlajky. Senkoku, kdysi éra rozštěpených států, se v paměti proměňuje v jakýsi dávný předobraz toho, jak se má bojovat i v novém věku: rozhodně, disciplinovaně a nemilosrdně. O pár generací později se to projeví v plné síle a pocítí to sami Američané. Mimochodem – jestliže se část samurajů těmto změnám bránila a pokusila se je zastavit v postání, jiní se plynule integrovali a našli svou novou pozici jako kapitáni průmyslu. Jejich klany se staly managementem nových koncernů, zaibatsu, z nichž asi nejznámější je Mitsubishi.

Souboj nového se starým v raném období Meidži, Japonsko, kolem roku 1870|foto:Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Různé konce téhož příběhu

A tak se Japonsko stalo na začátku 20. století silnějším než bylo kdy dřív. Je to vlastně zarážející, protože obrovská Indie se stala kolonií a Čína upadala do jakési polokoloniální letargie. Není to ale tak, že by Čína a Indie odmítly modernizaci; spíš se pokoušely modernizovat staré struktury, aniž by je byly ochotné nebo schopné prolomit. Čchingská samo-posilovací hnutí i indické reformní pokusy se často omezily na import zbraní a továren, ale nedošly k plnému přestavění státu, školství a armády. Japonsko naproti tomu vsadilo na integrální změnu: nové právo, nové instituce, univerzální vojenskou povinnost, masovou školní docházku a profesionální byrokracii.

Dobře je to vidět na první výbojích imperiálního Japonska: když na přelomu století porazí Čínu a pak i carské Rusko, nejde jen o sérii bitev. Je to signál, že strategická transformace se povedla: země, která byla násilím otevřena světu, dokázala jeho logiku převzít a obrátit ve svůj prospěch. Identita se neztratila – jen změnila formu a modernizovala se.