Magna charta libertatum

Magna charta, verze z roku 1215
Magna charta, verze z roku 1215
0:00
/
0:00

Velká listina svobod, Magna charta libertatum, na počátku 13. století omezila práva anglického panovníka na úkor jeho poddaných – zatím hlavně těch urozených.

Je málo věd, které by byly tak úzce spjaté s politikou jako právní věda. Vychází to z logiky věci: právní věda se zabývá právem a právo definuje a vynucuje stát, tedy politika. Důležité milníky práva jsou tak určovány vývojem států v dějinách. Pyšně se hlásíme k tradici právního státu, tj. takového státu, kde jsme si před právem všichni rovni a nikdo není rovnější. Ani představitelé státu, ba ani jeho hlava. Zákon je zkrátka nade všemi. A není-li hlava státu nad zákonem, pak je ve své moci omezena. Je přitom jedno, zda se jedná o prezidenta v republice či panovníka v monarchii.

Tohle vytyčování právních mantinelů má dlouhou tradici: v 19. století jej řešil Max Weber, v 18. století Charles Louis de Montesquieu a v 17. století John Locke. Ale z novověku můžeme jít ještě dál, až do středověku, na začátek 13. století. Stačí už přitom zůstat v Lockově vlasti, v Anglickém království. Právě tady došlo k zásadnímu omezení královy vlády psanými normami, což se následně stalo precedentem.

Jak oslabit moc panovníka

Jan Bezzemek, král Anglie (1167-1216), na iluminaci z rukopisu De Rege Johanne ze 14. století

 Řeč je o dokumentu Magna charta libertatum, Velká listina svobod. Panovník tehdy jejím podpisem, jakkoliv vynuceným, souhlasil s uznáním nejrůznějších práv a výsad svých poddaných, zejména tedy těch urozených, což v praxi znamenalo osekání jeho vlastních práv. Tak už například nemohl jen tak někoho poslat do vězení. A to je dodnes poměrně slušný základ pro budování legitimní moci.

Abychom ale tenhle významný právní dokument pochopili v kontextu, a zároveň abychom ozřejmili, za jakých okolností státní moc souhlasí se svým vlastním oslabením, je zapotřebí vysvětlit situaci Anglie v onom 13. století. Vládla tu dynastie Plantagenetů, kterým také patřila dobrá polovina dnešní Francie. A to se nelíbilo francouzským králům, kteří proti svým anglickým kolegům bojovali, aby jim to území zase vzali.

Král Bezzemek a angličtí baroni

Francouzský král Filip II. August a římskoněmecký císař Ota IV. Brunšvický se střetávají v bitvě u Bouvines (1214). Iluminace ze spisu Grandes Chroniques de France ze 14. století

 Dokud v Anglii vládl slavný Richard Lví Srdce, tak se toho moc nezměnilo; ale pak přišel na trůn jeho slavně neslavný bratr Jan, zvaný Bezzemek. A jestli někdo ve středověku dostane přídomek Bezzemek, pak je to jako kdyby dnes dostal přídomek Looser. Bezzemkem se totiž stal právě proto, že ty anglické državy ve Francii prohrál. Ne snad v kartách, to by se ještě dalo pochopit, ale v bitvě. Ve velkolepé bitvě u Bouvines v roce 1214, kde zvítězil francouzský král Filip II. August.

Jan, od té doby Bezzemek, z toho měl problémy i na domácí scéně: angličtí baroni okamžitě vycítili příležitost, kdy na oslabeného krále zatlačit a tak ho postavili před vpravdě hamletovské dilema: čelit listině Magna charta a omezení moci, nebo vzpouře elit a zbavení moci. A Jan přistoupil na první možnost. Své nástupce tak nejprve zbavil vlády ve Francii a poté i absolutní vlády v Anglii. Na druhou stranu se tak zapsal do dějin práva a politické filosofie a mít své PR oddělení, mohl z toho profitovat.