Machu Picchu, město kondora a pumy

Osmý div světa. Kamenný ostrov, plující na zeleni tropického pralesa. Nejprvnější div staré Ameriky. Orlí hnízdo... To všechno jsou synonyma pro jedno a totéž místo. Incké město Machu Picchu v peruánských Andách; ztracené a znovu nalezené, opředené mýty a zkazkami. Vědci jsou schopni celkem přesně říci, kdy bylo postaveno. Proč se tak stalo, kdo a proč na tak odlehlém místě přebýval a kdy a kam jeho obyvatelé odešli - to všechno jsou otázky, na které dnes nikdo jednoznačně odpovědět nedokáže. Machu Picchu je 18 čtverečních kilometrů fantastických ruin na kamenných terasách, protkaných schodišti se třemi tisícovkami schodů. Zcela neporušené a od inckých dob nedotčené skalní město, tyčící se nad 500 metrů hlubokým údolím divoké řeky Urubamby, v nadmořské výšce 2,5 km. Španělští dobyvatelé na něj nikdy nenarazili, v jejich kronikách se o něm nepíše. Když Synové slunce před stovkami let Machu Picchu opustili, pohltil je prales. Až do začátku 20. století o městě nikdo nevěděl. Vždyť v okolní neprostupné džungli žilo sotva pár indiánských rodin... A kdo pro svět Machu Picchu znovu objevil?

Monika Baďurová: Machu Picchu objevil v roce 1911 americký profesor historie a archeologie Yalské univerzity Hiram Bingham. Původně pátral po ztraceném inckém městě Vilcabamba, které mělo být poslední baštou Inků, bránících se před španělskými dobyvateli. (O existenci tohoto města existují vcelku věrohodné zprávy. Říká se také, že ve Vilcabambě měly být údajně před Španěly ukryty četné zlaté poklady Inků. Právě tyto zprávy podnítily původně Binghamovo pátrání. Pozn. autor.) Místo Vilcabamby však Bingham našel Machu Picchu. Neobjevil ho však jen tak náhodou sám. Setkal se s místním vesničanem, který o místě věděl a Binghama tam zavedl. Domorodci, kteří žili kolem o místě věděli; ruiny však byly pokryté pralesem, takže se místo muselo celé vyčistit. To trvalo několik desetiletí. Bingham i jiní badatelé podnikli několik expedic, město zbavili porostu a prozkoumali. Postupně zjistili, že se nejedná o Vilcabambu, ale že jde o úplně jiné, neznámé město, o kterém zřejmě Španělé vůbec neměli tušení. (Bingham proto město sám pojmenoval - podle názvů, které pro okolní vrcholy používal jeho indiánský průvodce, jedenáctiletý chlapec.Pozn. autor.)

Machu Picchu bylo prvním inckým městem, které se dochovalo do dnešních dnů zcela nedotčeno, v původní podobě. Nedošlo v něm k přestavbám ani úpravám, nic nebylo zbořeno, na zdech hlodal jen a jen zub času. A co všechno se ve městě nachází?

Monika Baďurová: Soudí se, že město bylo zřejmě vybudováno podle podobného architektonického plánu jako hlavní město říše Inků Cuzco. Je rozdělené na dvě části. Jednou z nich je část vesnická, kde se pěstovaly plodiny, které město zásobily. Obklopují ji terasovitá políčka, která zároveň zabraňovala sesuvům půdy. A pak je tu městská část, kde je více než 200 staveb, převážně velkých žulových chrámů, které mají často i tvar mnohoúhelníku; každý kámen je tu jiný a přitom do sebe velice přesně zapadají. V městské části jsou jednak obytné domy, různé dílny, administrativní budovy, skladiště a pak i paláce a chrámy. Město je vystavěno na terasách a jednotlivé části jsou přístupné po různých schodištích. Také tam existoval vodovodní systém s kašnami, který rozváděl vodu po městě. Mezi turisty je nejznámější stavbou města tzv. Sluneční kámen - Intihuatana, "Kámen, který poutá Slunce". Spíše než stavba je to vlastně jen kamenný útvar; pilíř, který vychází z kamenné desky. Sloužil zřejmě jako sluneční kalendář a nebo hodiny. Dal se podle něj sledovat pohyb slunce na obloze a zároveň zřejmě plnil funkci jakéhosi oltáře, kde kněží konali obřady v době blížícího se zimního slunovratu, kdy ubývalo denního světla. Obřady měly zabezpečit, aby slunce nezmizelo z oblohy navždycky. (V sousedství Intihuatany stojí chrám Slunce. Je to pravděpodobně jediná známá svatyně národního boha Inků, kterou Evropané při dobývání Peru nezničili. Nevěděli o ní... Pozn. autor.)

Machu Picchu leží v poměrně velké nadmořské výšce a jeho výstavba rozhodně nebyla jednoduchá. Inkové musely mít nějaký důvod, proč ho postavili na takovém odlehlém místě. Jaké na toto téma panovaly a panují názory mezi vědci?

Monika Baďurová: Názory se různí. Původně se soudilo, že se právě sem ukryli Inkové před španělskými dobyvateli; proto ta nepřístupná oblast. Odlišný názor měl sám Bingham. Podle něj to bylo posvátné místo, zasvěcené Slunci, kde žili pouze kněží a dívky, vychovávané jako budoucí Inkovy nevěsty a nebo jako tzv. sluneční panny, což byly služebnice boha Slunce. Soudilo se tak podle toho, že ve zdejších hrobech byly nacházeny většinou jenom ženské kostry. V poslední době, v souvislosti s dalšími výzkumy, se však už počet kosterních pozůstatků mužských a ženských téměř vyrovnává. Docela určitě se ví, že Machu Picchu bylo vybudováno ve druhé polovině 15. století, zřejmě v letech 1460-1470, za inckého panovníka Pachacutiho... Pak je tu další názor, podle něhož bylo Machu Picchu místem, odkud mohli Inkové podnikat další výboje směrem na západ a zároveň rezidenčním místem Pachacutiho, který se tam uchyloval hlavně v zimě, když bylo v Cuzcu příliš chladno. No a pak jsou další, už současné názory, které směřují spíš k tomu, že Machu Picchu bylo jakýmsi posvátným městem a poutním místem. Dokazuje se to tím, že některé části města jsou záměrně vybudovány ve tvaru určitých zvířat, která Inkové uctívali, jako byla třeba puma, kondor nebo had.
Martin Mykiska: Machu Picchu leží nedaleko Cuzca, centra říše Inků (asi 80 km severozápadně od něj - pozn. autor), a tak se v současnosti dost často považuje za jedno ze sítě náboženských center; chrámů a svatyň v horách. K tomu je třeba říci, že indiánská víra a mytologie byla velmi komplexní. Celý okolní svět byl pro indiány jedním živým organismem. Například tím, že chodili po horách, přímo komunikovali s horskými duchy. A tak mohla být poloha Machu Picchu třeba předem daná tím, že v jeho okolí bylo několik významných hor, které byly předmětem uctívání. Na takovýchto místech, ať už to bylo na Machu Picchu nebo v jiných lokalitách pak vznikaly svatyně, kde indiáni prováděli své rituály. Zejména pozorovali pohyb Slunce během roku, protože pro ně bylo velice důležité vědět, kdy začíná zimní nebo letní slunovrat, kdy začíná jaro, kdy sezóna sázení a kdy je čas sklízení zemědělských plodin.

Existují i hypotézy, které hovoří o vztahu nebeských objektů a objektů na zemi; dokonce přímo o jakési dvojitosti, dualitě. To, co je nahoře zkrátka musí mít nějaký svůj protějšek i dole. Proto prý Inkové pozemské dvojníky uctívali a nebo je dokonce sami budovali. A to dokonce v opravdu velkých rozměrech.

Martin Mykiska: V rámci té zmíněné komplexnosti Inkové věřili, že řeka Vilcanota, která pramení vysoko v Andách, protéká nedaleko Cuzca a také oblastí, která se jmenuje Posvátné údolí, má na nebi svého dvojníka. Právě tam se podle nich uzavírá cyklus vody. Z Vilcanoty odtéká voda do moře, z moře se vypařuje, dál teče nebeskou řekou, což je Mléčná dráha a v podobě dešťů pak zase padá zpátky na zemi a přitéká do Vilcanoty. Inkové Mléčnou dráhu na obloze pozorovali a v té vysoké koncentraci hvězd rozeznávali tmavé oblasti, kde je hvězd méně. Těm přisuzovali tvary různých mytologických zvířat, která pro ně měla základní význam v jejich pozemském životě. Takže v Mléčné dráze například rozeznávali lamu, což bylo zvíře, které jim na zemi zajišťovalo spoustu důležitých věcí pro život - maso, mléko nebo třeba vlnu. Lama byla také považována za zvíře, které přivolávalo deště. Indiáni totiž vypozorovali, že tmavý obraz lamy v Mléčné dráze, putující během roku různě vysoko nad obzorem právě v době zimní, kdy se blíží doba dešťů, mizí pod obzorem. Věřili, že právě v tu chvíli nebeská lama pije z oceánu, tím se probouzí k životu a získává energii. Potom, jak lama znovu stoupala výš po noční obloze, přinášela dobu dešťů. Aby nějak ten fenomén uctili, budovali různé stavby, jako je například Ollantaytambo. To je pevnost nedaleko Cuzca, která má právě tvar lamy - aby připomínala tu lamu nebeskou. Lama je v terénu postavená tak geniálně, že právě když o zimním slunovratu vychází ráno Slunce, osvětlí její hlavu.

Ollantaytambo. Terasy komplexu jsou zbudovány na půdorysu, připomínajícím lamu. Hlava lamy je vlevo nahoře.|foto: Martin Mykiska

A co Machu Picchu, je možné vypozorovat něco podobného i tam?

Martin Mykiska: Machu Picchu podle zmíněné teorie zobrazuje tři mytologická zvířata zároveň. Jedním z nich je ještěr, druhým puma a třetím mytologický pták; buď kondor nebo pták Llulli, jehož jméno se dochovalo v některých legendách. Když budete chodit kolem Machu Picchu, lézt na různé vrcholy a dívat se na pevnosti z různých úhlů, opravdu tam ty tvary můžete rozeznat. Na Machu Picchu je samozřejmě fascinující jeho poloha: na ostrém hřebínku na konci horského hřebene, několik set metrů nad údolím, které je hluboko pod ním. Když tam člověk přijde, opravdu ho napadne proč Inkové stavěli právě tady. Jak jsem říkal, souviselo to s některými významnými horami, které uctívali jako horské duchy. Velice zajímavé je i to, že skalní reliéf nad Machu Picchu připomíná opět dvě významná indiánská mytologická zvířata, kondora a pumu. Já osobně si představuji, že když indiáni tyto dva reliéfy objevili, řekli si, že je to znamení a že musí těmto dvěma horám vybudovat svatyni. Právě proto možná vzniklo Machu Picchu, v této naprosto divoké poloze vysoko v horách. Ale může to být i úplně jinak.

On vlastně ani neexistuje jiný pořádný celkový pohled na Machu Picchu, než právě z místa, odkud jsou vidět ty dva výrazné skalní útvary...

Martin Mykiska: Ty dva reliéfy kondora a pumy jsou samozřejmě vidět z přirozené přístupové cesty, která je zároveň bývalou Stezkou Inků, což je velice rozsáhlá síť horských chodníků, kterou Inkové vybudovali po celých Andách. Těch chodníčků bylo a je několik tisíc kilometrů.

Stejně jako nevíme, proč bylo Machu Picchu vybudováno, je pro nás záhadou i to, proč bylo opuštěno...

Monika Baďurová: Je možné, že větší část zdejšího obyvatelstva byla zdecimována neštovicemi, což byla nákaza, kterou do Ameriky zavlekli Španělé. Na Machu Picchu se mohla rozšířit ještě dřív, než Španělé město našli. Část obyvatel tedy patrně vymřela a pak také vypukla občanská válka o nástupnictví mezi Huascarem a Atahualpou, takže je možné, že město postupně upadalo i z politických důvodů, když v zemi nastaly jisté zmatky. Nebo je také do jisté míry pravděpodobné, že už za příchodu Španělů do Peru bylo Machu Picchu opuštěné a proto se o něm také Španělé nedozvěděli. Jeho jméno nefiguruje v žádné ze španělských kronik.

Zato v nich figuruje ta známá Vilcabamba, o které jsme se zmínili na začátku. Byla už objevena?

Monika Baďurová: Údajně ano, v roce 1999, a to díky tomu, že se nalezl kronikářský zápis jistého Španěla jménem Juan de Betanzos, který udával polohu několika míst, nacházejících se poblíž Vilcabamby. V roce 1997 začala skupina odborníků pod záštitou peruánského Národního kulturního institutu provádět výzkum. Nejdříve objevili ta místa, o kterých se zmiňovala kronika a pak v roce 1999 nalezli zbytky města, o kterém se domnívali, že by to mohla být Vilcabamba. Další expedice podle všeho potvrdily, že popis odpovídá a že se tedy skutečně o Vilcabambu jedná.

Takže se v té oblasti dají čekat i další objevy? Třeba i tak velkých neznámých inckých měst, jako bylo Machu Picchu?

Monika Baďurová: Zdá se, že ano. V roce 2002 bylo asi 40 km od Machu Picchu objeveno město Cotacoca, které je také zbudováno z kamene. Nachází se v oblasti, kde andské svahy spadají do amazonských pralesů. O něm se soudí, že bylo také jedním z posledních míst, kam se uchýlili Inkové po příchodu Španělů. I ono leží v nepřístupné oblasti a Inkové se tam mohli skrývat až do doby, kdy byla incká říše Evropany úplně dobyta a rozvrácena.

Machu Picchu. Pravá část komplexu budov prý svým půdorysem připomíná ležícího ještěra. Známé skalní útvary v pozadí se zase podobají kondorovi a pumě.|foto: Martin Mykiska

A co čeká návštěvníky Machu Picchu dnes, kdy je město plné turistů?

Martin Mykiska: Turismus v této oblasti Peru hodně prosperuje a celé oblasti prospívá. Místní lidé z něj mají ojedinělý zdroj příjmů. Vidět je to zejména v samotném Cuzcu, odkud se na Machu Picchu jezdí. Je to kosmopolitní turistické město prvního řádu. Ruiny Machu Picchu si denně projde nějakých 500 nebo 700 lidí, takže tam nemáte možnost být sám. Jediný okamžik, kdy bývá Machu Picchu k vidění prázdné, je ráno, chvíli před otevírací dobou, kdy se už dá přijít na ta okolní vyhlídková místa. Machu Picchu je unikátní památka, i když člověk nezná mytologii. Příroda kolem, scenérie s ruinami,.které jsou dokonale kompozičně posazené - to všechno je nádherná atrakce a s těmi lidmi se prostě musí každý vyrovnat po svém.

Až k branám Machu Picchu je dnes možné dojet autobusem. Ale existuje i romantičtější možnost. Je tam možné dojít i pěšky, po Stezce Inků...

Martin Mykiska: Masový přísun turistů sem dnes vede po železnici; z Cuzca se tam dostanete asi tří- nebo čtyřhodinovou jízdou vláčkem a z nádraží vás potom odveze autobus přímo před vstup do areálu ruin. Daleko romantičtější a hodnotnější je přístup po Stezce Inků, což je cesta horami, která vede asi z padesáti procent po původním kamenném dláždění z doby Inků. Základní trasa se jde tři dny a vede opravdu neskutečně krásnými scenériemi, ale zase je tam poměrně dost lidí. Máte-li rádi samotu, doporučuji vám jet někam jinam. Kdo ale chce vidět jihoamerickou klasiku, ten si musí Stezku Inků projít. Kromě základního třídenního úseku na ní existují ještě různé nástavby, takže se ten pochod dá protáhnout až na 5-6 dní. Může se vyrazit i přímo z Cuzca nebo z pevnosti Ollantaytambo a na těchto počátečních úsecích prodloužené Stezky Inků je turistů o dost méně, protože většina z nich jezdí na památky kolem Cuzca zásadně autokary v organizovaných skupinách.

Vyžaduje výlet Stezkou Inků nějakou zvláštní průpravu nebo nějaké speciální vybavení? A nebo se tam může člověk vydat jen tak, v běžném turistickém oděvu a obuvi?

Martin Mykiska: Slyšel jsem, že řadu lidí na Stezce Inků překvapila náročnost pochodu. Je to sice dost populární atrakce, ale v nejvyšších pasážích se s ní dostanete do výšky 4200 metrů nad mořem, takže to opravdu chce nějakou aklimatizaci, rozhodně dobré boty a také je nutné připravit se na to, že v noci může mrznout nebo být na nule. A to přesto, že přes den je teplo a většinou i jasné slunečné počasí - tedy alespoň v tom našem létě, jihoamerické zimě, což je období od června do srpna, kdy se tam nejvíc jezdí. Ta část Peru, o níž hovoříme, je celá dost vysoko, vlastně už i Cuzco leží přes 3000 metrů nad mořem; k aklimatizaci vám postačí už jen pobyt ve městě a jeho okolí. Na samotnou Stezku Inků by se však měli vydávat jen lidé, kteří mají vztah k turistice a k vysokohorskému prostředí.

Dnes už se vám nepoštěstí být na Machu Picchu sami, jako ve 20. letech minulého století americkému cestovateli Richardu Halliburtonovi; ani tam nebudete moci strávit noc jak on. Ve dne patří Machu Picchu turistům a vědcům, v noci samo sobě, jako celá staletí před první návštěvou Hirama Binghama. Z propasti sem doléhá melodický hukot vzdálené řeky Urubamby. Jak píše Halliburton, "jednou slabší, podruhé silnější, vždy však zřetelný, jako když varhaník manipuluje při hře žaluziemi, tu dolce, tu sotto voce a pak fortissimo." Jsou tajemství, která Machu Picchu nikdy neprozradí. Například své pravé jméno.

Frederik Velinský
Fotografie Martina Mykisky publikovány s autorovým souhlasem.

DODATEK:
Teorie, podle níž dávali Inkové svým stavbám tvary mytologických zvířat pochází z pera manželů Salazarových z Cuzca. Jejich kniha se jmenuje El Valle Sagrado de los Incas, Mitos y Symbolos. Česky a populárně tuto problematiku shrnul Martin Mykiska ve svém článku pro geografický magazín Koktejl, číslo 2/ 2002; v elektronické podobě ho můžete najít i na webu: Machu Picchu a poselství ptáka Llulliho. K další četbě vám pak můžeme doporučit třeba knížku Miloslava Stingla Synové Slunce (Práce, edice Kamarád, Praha 1985), romantici možná sáhnou po cestopisu Richarda Halliburtona Za novými světy. Jeho první anglické vydání je ovšem z roku 1929 a tak je k Halliburtonově textu nutné přistupovat s pietním odstupem. Ostatně je to beletrie a nikoliv naučná literatura. Česky tento cestopis vyšel hned několikrát; náš citát pochází z překladu Jiřího a Slávky Poberových (Orbis, Praha 1970, str. 142). A na závěr ještě dva zajímavé internetové odkazy na stránky, věnované přímo "klenotu And", inckému městu Machu Picchu: www.ifip.com/Machupijchu1.htm a www.machupicchu.org. Na těchto stránkách najdete i desítky dalších odkazů, které vás provedou tajemným městem alespoň na dálku, virtuálně.