Libochovice: Kdo je tu sochařem?

Vše začíná od kamenů. Vítr, voda, horko a mráz je někdy obrousí do udivujících tvarů, které nám připomínají zvířata, lidské postavy, dokonce i tváře. "Člověk takové kameny odedávna sbíral a uchovával, později nezřetelné rysy sám dotvářel svými kamennými nástroji," říká malíř, spisovatel a amatérský badatel Jiří Mikula. Tyto kameny označuje jako protoplastiky a jejich stáří počítá na desítky, dokonce i stovky tisíc let. Sbírá je dlouhá léta a našel jich už nepočítaně - většinou při povrchových sběrech na polích Lounska a Litoměřicka. Výběr z těch nejlepších je spolu s Mikulovými malířskými rekonstrukcemi pravěké krajiny Českého středohoří dlouhodobě vystaven právě na zámku v Libochovicích na Litoměřicku. Při prohlídce tří zámeckých místností, plných obrazů a kamení můžete zakusit závan opravdového tajemna - ať už hypotéze Jiřího Mikuly věříte a nebo ne.
I někteří odborníci s jeho názory do jisté míry souhlasí, jiní zase nikoliv. Ostatně není divu - Jiří Mikula totiž na své protoplastiky hledí spíše než okem archeologa pohledem výtvarníka a tak v nich možná tu a tam vidí víc, než by vidět měl. To, co považuje za dílo lidských rukou a nejstarší projevy abstraktního myšlení dávného člověka, může být skutečně jen hříčkou přírody. Je vůbec možné, aby se právě jen na polích severozápadních Čech (a nikde jinde) nacházely umělecké výtvory pravěkých lidí v takovém množství? A jsou skutečně tak staré, jak Jiří Mikula tvrdí, když jde o povrchové nálezy? "Největším problémem skutečně je dokázat bezpečnou souvislost mezi prokazatelně pravěkými artefakty, které Jiří Mikula na polích našel (což skutečně možné je) a těmi, které vykládá jako umělecké předměty - protoplastiky", říkají k tomu archeologové. Rozhodně jsou to zajímavé kamínky, řekne si pro změnu laik, který zabloudí do libochovické expozice. Opravdu stačí jen trocha fantazie a z vitrín se i na vás dívají obličeje pravěkých lovců druhu Homo erectus nebo třeba neandertálců, kterým dělají společnost hlavy lvů, tygrů, medvědů, vlků nebo koní. Možná se vám při prohlídce expozice vybaví, že jste tehdy a tehdy také drželi v ruce podobný kamínek, kámen, snad dokonce celý balvan, který vám neodbytně připomínal lidskou hlavu a nebo nějaké zvíře; jaká škoda, že jste ho tenkrát zahodili. V dnešní době, kdy podobných podezřelých nálezů přibývá jako hub po dešti a kdy o skutečně starobylých počátcích lidské umělecké tvorby diskutují i mnozí renomovaní archeologové byste to možná už neudělali.
Až opustíte libochovický zámek s jeho tajemnou pravěkou expozicí, budete se jistě na obyčejné kamení u cest a na polích dívat jinak, bez ohledu na to, jaký si na vystavené protoplastiky vytvoříte názor. Fantazii má totiž každý - i nevěřící Tomáš. Jde jen o to, jak ji používat. Vítr, voda, horko a mráz fantazii nemají. Zato mají na všechno spoustu času.

Frederik Velinský

Vlastní názor si můžete udělat nejen při návštěvě expozice v libochovickém zámku, ale také při četbě knihy Jiřího Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira (Albatros, 1983).

Pravidelná rubrika Kratochvilná vyprávění o tajemných místech se vysílá v rámci každého čtvrtého Planetária v měsíci.
Další texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU.

Na titulní stránku.