Konec dinosaurů - 1. část
Svět dinosaurů vědce i veřejnost řadu let mimořádně přitahuje. Mimo jiné i proto, že vláda těchto tvorů na Zemi skončila tak náhle. Došlo k tomu zhruba před 65 miliony lety. Viníkem byl zřejmě obří projektil z vesmíru. Vědci však o konci dinosauří éry nepřestávají diskutovat a stále přicházejí s novými objevy i hypotézami. Je určitě zajímavé občas se podívat, jak se jejich názory vyvíjejí.
V první řadě bychom měli připomenout dnes již všeobecně známou skutečnost, že k vymření dinosaurů přísně vzato vůbec nedošlo. Nechme o tom povídat popularizátora paleontologie Vladimíra Sochu.
„Už poměrně dlouho, minimálně od dob Jurského parku, je známo a tradováno, že v současné době s námi dinosauři stále žijí – v poměrně vysokém počtu asi 10 tisíc druhů. Zvykli jsme si nazývat je ptáky. Jsou to malí opeření dinosauři, kteří velmi pravděpodobně vznikli na konci jurského období, asi před 150 miliony lety. Vyvinuli se z jedné z linií takzvaných maniraptorních dravých teropodních dinosaurů. Přestože je to spíš takové ‚slovíčkaření‘, mnozí paleontologové dnes podléhají módní vlně nazývat ptáky přežívajícími dinosaury. Má to skutečně i svůj základ ve fylogenezi. V podstatě se dá říci, že ptáci jsou posledním jediným přežívajícím výhonkem vývojových linií masožravých dinosaurů, kteří se poprvé objevují zhruba na začátku svrchního triasu, asi před 230 miliony lety, a postupně vytvářejí nové pokročilejší skupiny. I když v tom samozřejmě nelze spatřovat nějaký ‚záměr‘, každá z těch skupin dinosaurů byla nějakým způsobem lépe adaptována, například na to, aby si udržela tělesné teplo. Takže mnozí masožraví dinosauři začali být už v období spodní jury pravděpodobně opeření.
U drtivé většiny zkamenělin to nelze prokázat, ale předpokládáme, že ano, že to opeření mohlo být jakýmsi jejich společným odvozeným znakem. Dokonce možná u předků všech dinosaurů; i takový se v nedávné době objevil názor. Někteří masožraví dinosauři pravděpodobně už dokázali prodlužovat své skoky; tím, že se jim začaly rýsovat pevnější letky, obrysová pera. Dokázali díky tomu například chytat hmyz a lépe vybíhat do nakloněných rovin. Nelze přesně odhadnout, proč to peří vznikalo a proč se neustále zdokonalovalo, až nakonec vznikl první pták, protože to jsou všechno desítky milionů let trvající děje. A nelze ani odhadnout, kdy evoluce posvětila jen některé z mnoha různých cest. Dá se říci, že to nebyla jedna předem definovaná cesta, ale že mnohé skupiny masožravých dinosaurů směřovaly k tomu, že se jim peří stále více rozlišovalo, diferencovalo a zlepšovalo. Například známý archeopteryx je asi stále nejhezčím dokladem toho, kam až dinosauři mohli dovést svůj evoluční trend ve vývoji tělesného opeření, odlehčení kostry a tak podobně. V geologickém záznamu spatřujeme nádherný evoluční příběh, trvající mnoho milionů let a ústící do vzniku ptáků před 150 miliony lety.“
Ať je to s ptáky jak chce, velké vymírání na konci druhohor je nezpochybnitelnou skutečností. Abychom v tom neměli zmatek, můžeme říkat, že před 65 miliony lety zahubila globální katastrofa všechny neptačí dinosaury. Katastrofou nepochybně byl dopad meteoritu, kterému se říká Chicxulub a který právě v uvedené době zasáhl místo, kde se dnes nachází poloostrov Yucatán a přilehlá část Mexického zálivu. Jaké pro to existují důkazy?
„První myšlenky, že dinosauři mohli být vyhubeni z nějaké extraterestriální neboli mimozemské příčiny se objevily už v 50. letech minulého století, kdy někteří vědci spíše na pomezí fantastické literatury začali přicházet s tím, že na Zemi možná dopadlo nějaké velké těleso z kosmu, které mohlo vyvolat obrovskou vlnu žáru, která zničila téměř veškerý život. V té době se ještě tyto teorie neuchytily. Nicméně v 80. letech byla objevena u italského městečka Gubbio tenká vrstvička prvku iridia, těžkého kovu, který je v zemské kůře velmi vzácný, ale tady byla vrstva zhruba třicetinásobně obohacená proti vrstvám okolním. Někteří fyzici začali tu vrstvu zkoumat a brzy se zjistilo, že se nachází ve stejně starých vrstvách téměř na celém světě a že je tedy možné mluvit o jakési globální příčině. Byly vysloveny dvě hypotézy – že mohlo jít buď o zavinění ze strany dopadu nějakého obrovského kosmického tělesa a nebo velké sopečné činnosti, která koncem křídy, jak už se v té době vědělo, skutečně také řádila. Nicméně jedna důležitá věc sházela – a to byl impaktní dopadový kráter. Ten nebyl v té době ještě představen vědecké veřejnosti.
Znám byl už od roku 1978, od výzkumu Glena Penfielda, amerického geofyzika. Nebo přesněji: Byly známy prstencové struktury, které jej charakterizují. Teprve počátkem 90. let vešlo ve známost, že se skutečně jedná o obří kráter o průměru asi 180 kilometrů, který se dnes nachází z jedné třetiny na severním cípu poloostrova Yucatán a ze dvou třetin ve vodách Mexického zálivu. Později bylo propočítáno, že skutečně ta šířka iridiové vrstvy odpovídá dopadu meteoritu o velikosti, vypočtené z velikosti kráteru. Meteorit měl kolem 10 kilometrů na šířku a síla uvolněná jeho dopadem se dá sotva změřit. To je něco, co naprosto přesahuje naši představivost, protože člověk se v celé své 3 miliony let dlouhé evoluční historii, počítáme-li od našich nejstarších hominidních předků, nesetkal s ničím podobným. Nezažil dopad ničeho ani vzdáleně tak velkého, jako byl tento obří meteorit. Důsledky jeho dopadu byly skutečně velmi katastrofální.“
Nebyly tu ještě nějaké jiné příčiny? Někteří vědci totiž jen se samotným meteoritem nesmířili. Nepopírají jeho zásadní katastrofické účinky ani samotný dopad na konci dinosauří éry. Jen mají za to, že s dinosaury už v té době nebylo všechno úplně v pořádku... Chicxulub byla podle nich jen jakási rána z milosti.
Nesmíme zapomenout ani na další katastrofu, která na sklonku druhohor značně poznamenala vývoj naší planety – byla to obrovská sopečná činnost na území dnešní Indie. Právě v té době tam vznikly obrovské vrstvy vyvřelých hornin, kterým se dnes říká Dekanské trapy. Mluví se také o pohybech kontinentálních desek, jejichž přesuny mohly dramaticky změnit životní podmínky na planetě. Mohlo mít skutečně i toto nějaký zásadní vliv na dinosaury?
Na sklonku éry dinosaurů zasáhlo nejspíš naši planetu obřích meteoritů více. Krátery vzniklé při jejich dopadu už byly dokonce objeveny. My si o tom s popularizátorem paleontologie Vladimírem Sochou řekneme víc příště, v poslední části našeho říjnového dinosauřího seriálu. Dozvíte se také, jestli kromě ptáků mohli katastrofu na sklonku druhohor alespoň dočasně přežít i některé druhy neptačích dinosaurů a přidáme i záhadologicko-kryptozoologickou „dvojtečku“. O lidech v čase dinosaurů a o přežívajících neptačích dinosaurech dnes. Ty, kteří na ně věří, ovšem nepotěšíme.
Vysíláno v Planetáriu č. 43/2010, 23. - 29. října.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:29).
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
