Kočvary, 1802. První řádný archeologický výzkum v Čechách
Rozhovor s archeologem Karlem Sklenářem.
Všechno má někde svůj začátek.
Do země se u nás kopalo od pradávna. Mnohdy se přitom narazilo na staré kosti, střepy nebo kusy rezavého železa. Trvalo však celá staletí, než někoho začaly zajímat. Další desetiletí pak trvalo, než se staly tyto předměty objektem zájmu opravdových učenců, kteří je začali chápat jako hmotný pramen, ukrývající v sobě něco z minulosti našich předků. Něco, co lze přečíst a zobecnit, pokud se k věci přistoupí zodpovědně a s vědeckou důkladností. Teprve s tímto poznáním přišel čas organizovaného pátrání a řízených výzkumů.
Je jedním z typicky českých dějinných paradoxů, že prvním, kdo u nás podnikl řízený archeologický výzkum, byl Němec. Jmenoval se Johann Hyacint Arnold a byl rodákem z Bavor. Svůj objev učinil před rovnými dvěma sty lety u Kočvar poblíž Lochovic na Hořovicku, jihozápadně od Berouna. Jak se Arnold do Čech dostal? A odkud se vzaly jeho znalosti o "pohanských starožitnostech", jak se tehdy říkalo? To byla první otázka, kterou jsem položil odborníkovi na dějiny české archeologie, Karlu Sklenářovi.
Než začneme mluvit o tom, co se událo v roce 1802, měli bychom si říci, jak to v Čechách v té době vypadalo s archeologií. Měl u nás Arnold nějaké předchůdce, kteří podnikali výzkumy a nebo se zajímali o "starožitnosti" alespoň na teoretické úrovni?
Zájem tady samozřejmě byl, dokonce už od konce středověku. V Hájkově kronice máme dokumentováno, že už tehdy byly známy některé archeologické lokality. Ovšem k jejich záměrnému vykopávání došlo ještě mnohem později. K prvnímu takovému činu přistoupil na počátku 17. století kníže Lobkovic na severu Čech, když dal kopat v kostele ve Ctiněvsi pod Řípem v naději, že tam najde hrob praotce Čecha. Ale to nemůžeme označit jako skutečný archeologický výzkum. V 18. století už byl archeologický zájem poměrně velký; zejména bychom mohli připomenout Karla Josefa rytíře Bienera z Bienenberka, který zachraňoval archeologické nálezy při stavbě pevnosti v Hradci Králové a poměrně dost o tom napsal. Ale řádný, záměrný výzkum to v té době stále ještě nebyl.
Pojďme tedy do roku 1802 a řekněme si, jak a kde k Arnoldovým nálezům došlo a co vlastně zkoumal? A při jaké příležitosti?
To je na tom právě to zajímavé, že on sám si tu příležitost našel. Nebyl to žádný záchranný výzkum nějaké porušené lokality. Když se Arnold stal hospodářským správcem v Lochovicích, na lochovickém panství, dostal do správy dvůr, který se nazýval Kočvary. Leží nad Lochovicemi, na Hořovicku. V okolí dvora se nacházely různé pahrbky, které chtěl Arnold zarovnat, aby se pozemek dal orat. Přitom si ale vzpomněl, že podobné viděl už v Německu, a že to byly pravěké (nebo jak se tenkrát říkávalo "pohanské") mohyly. Usoudil, že by tentýž původ mohly mít i pahrbky u Kočvar a začal je zarovnávat tím způsobem, že je nechal celé rozkopávat a postupně odkrývat; přitom dokumentoval, co se v nich našlo. Takový byl vlastně první, řádný a záměrný archeologický výzkum, prováděný v Čechách.
Zahájen byl před rovnými dvěma sty lety, v listopadu a prosinci roku 1802. Kolik nakonec prokopal Arnold u Kočvar mohyl a co všechno v nich našel?
A co si o svých nálezech myslel sám Arnold?
On o nich hodně uvažoval. Dokonce znal i nějaké odborné publikace z Německa a došel k závěru, že jsou to hroby pradávných Markomanů. Jako Němec to pochopitelně viděl tak, že by bylo vhodné nějakým způsobem přiřknout nálezy svým krajanům. Vyslovený nacionalista ovšem nebyl - to se tenkrát ještě nenosilo, až později v 19. století. Dobrovský zase naopak soudil - podle místního jména Kočvary -, že to musí být památky po starých Slovanech. Nebylo to ani jedno ani druhé. Ty věci jsou o něco starší, pocházejí z přelomu starší a mladší doby železné, asi tak z doby před 2500 lety.
Významné je nejenom to, že Arnold vykopávky osobně řídil a dokumentoval, i když bohužel pouze písemně a nikoliv kresebně. Důležité je i to, že o nich podal zprávu a že byly nakonec ty nálezy nějakým, na svou dobu značně pokročilým způsobem publikovány.
Velké štěstí bylo, že Johann Hyacint Arnold byl přítelem Jana Mayera, spoluzakladatele Soukromé společnosti nauk v Praze, ze které se potom vyvinula Královská česká společnost nauk, v níž Mayer také představoval významnou osobnost. Působil v ní i Dobrovský. Když Arnold psal Mayerovi dopisy, v nichž obsáhle popisoval své nálezy, Dobrovský je dostal k vyjádření. Zaujaly ho, protože sám už měl nějaké archeologické zkušenosti. Na základě těchto Arnoldových zpráv napsal velké pojednání, které bylo otištěno jednak v časopise Společnosti a potom i samostatně. Vyšlo v roce 1803.
Zachovalo se do dnešních dob něco z těch Arnoldových nálezů?
Bohužel ne. Věci, které posílal se sice dostaly do sbírek Společnosti nauk a odtamtud potom asi po třiceti letech do Národního muzea, jenže ty střepy i železné předměty byly rozpadlé a tehdejší muzejníci si podobných věcí nevážili a většinou je vyhazovali. Takže takovou shodou okolností a nebo chcete-li ironií osudu se do dnešních dnů zachoval z Arnoldových nálezů jenom jeden jediný předmět. Právě ten korál s očky, o kterém Dobrovský soudil, že k nálezu vůbec nepatří.
Měly Arnoldovy výzkumy nějaký bezprostřední vliv na to, co se dělo v české archeologii v následujících letech?
Bohužel neměly. Dobrovský byl už tenkrát starší pán. Sice ještě sám kopal, ale ne u nás, nýbrž v Lužici, a žádný mladší dorost v té době nebyl. Arnoldův výzkum proto do značné míry zapadl a tradici obnovil až teprve Matyáš Kalina z Jäthensteinu, ale to už bylo ve 20. a zejména 30. letech 19. století.
A co Arnold? Pustil se ještě někdy do kopání?
Pokud víme, tak už nikdy. Ještě v roce 1803, kdy jeho kopání na prahu jara skončilo, změnil povolání. Ujal se na lochovickém panství řízení textilní manufaktury, byla přímo v Lochovicích, a vedl si tam, pokud víme, velice dobře. Odvedlo ho to ovšem od jiných zájmů natolik, že už se k archeologii nikdy nevrátil. Navíc, když kopal v Lochovicích, bylo mu už přes šedesát, a to byl tenkrát vysoký věk. Deset let na to cestoval za hrabětem Kolovratem do Německa, cestou se nachladil a zemřel.
Takový byl tedy konec prvního opravdového českého archeologa, Johanna Hyacinta Arnolda. Myslím, že mu tak klidně můžeme říkat, bez ohledu na jeho původ a zároveň i bez ohledu na fakt, že on sám i jeho nálezy upadly v zapomnění, ztratily se, zteřely a zůstal z nich jen malý, žlutý korálek s modrými očky.
Podobné, mnohdy i zcela bezejmenné průkopníky má každá věda. I když se na ně zapomnělo, vztyčují se právě na jejich práci nosné zdi leckterého paláce akademické vědy. Je dobré si je občas připomenout.
Frederik Velinský
Foto autor
Dodatek pro ty, kteří chtějí vědět víc
Výzkumy Johanna Hyacinta Arnolda se Karel Sklenář zabýval podrobně ve své práci o Josefu Dobrovském, která vyšla v roce 1970 ve Sborníku Národního muzea, řadě A (Archeologické spisy Josefa Dobrovského a jejich prameny, str. 245-295). Celou kapitolu jim také věnoval v knize Učenci a pohané (Mladá fronta, Praha 1974, str. 68-77 - O prvním skutečném archeologickém výzkumu v Čechách) i v jejím druhém, přepracovaném vydání, nazvaném Archeologie a pohanský věk (Academia, Praha 2000, str. 59-65 - Podivné kopečky pana Arnolda).
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Památník v Letech nestavíme kvůli Romům, ale kvůli sobě. Prasečák byl náš problém, zdůrazňuje Šídlo
-
Temnota se teď dostává na světlo, říká moderátorka po své výpovědi u soudu s Cimickým
-
‚Na východě nic není.‘ Slovenské pohraničí by mohl nastartovat vstup Ukrajiny do EU
-
‚Největší posílení obrany za poslední generaci.‘ Británie uvede zbrojní průmysl do válečného režimu
