Klíště ‒ nenápadný nepřítel

Nemalujme ale hned čerta na zeď. S klíšťaty je to jako s každým jiným potenciálním nebezpečím. Pokud je budeme dobře znát, budeme se před nimi umět účinně bránit. I když příroda klíšťata vybavila všemožnými prostředky, které nám tu obranu rozhodně neulehčí. I o tom je náš rozhovor s Milanem Danielem.

V první řadě bychom možná měli vyvrátit domněnku, že klíště je brouk...

Klíšťata jsou členovci velmi blízcí pavoukům; to znamená, že v dospělém stavu mají čtyři páry nohou - i laik tak pozná jejich blízkou příbuznost. Klíšťata jsou nejzávažnějšími přenašeči nákaz v Evropě vůbec. Přenášejí klíšťovou encefalitidu, lymskou boreliózu, ale mohou přenášet i zaječí nemoc - tularémii, jak se poslední dobou ukazuje. Klíšťata jsou zapojena do přenosu erlichiózy, babeziózy veterinární i lidské a je pravděpodobné, že i do přenosu dalších arbovirů. To jsou viry, které nepůsobí klíšťovou encefalitidu, ale mohou být pro člověka patogenní - virus Tribeč, virus Eyach a podobně.

O životním běhu roztočů, mezi něž klíště patří, je s výjimkou badatelů, kteří se jimi zabývají, asi málokdo nějak podrobně informován. Pojďme si proto říci, jak to vlastně u klíšťat chodí...

Morfologie klíšťat je dána třemi vývojovými stupni. Z vajíčka se vylíhne larva, která je velmi drobná a proto často unikne pozornosti člověka. Měří přibližně 0,8 mm a má tři páry nohou. To je obecný rys všech prvních vývojových stádií roztočů. Tato larvička se většinou přisává na drobné savce a nebo na ptáky, kteří si hledají potravu na zemi. Když se nasaje, odpadne a prochází metamorfózou; dojde k přeměně všech larválních orgánů na orgány vyššího vývojového stupně, kterému říkáme nymfa.

Nymfa je o trochu větší a podobá se dospělému klíštěti. Má čtyři páry nohou, velikost asi 1,2 - 1,5 mm, ale nemá pohlavní otvor. Podle toho můžeme poznat, že jde o nedospělé stadium, i když nejsme odborníky. Nymfa se už většinou přisává na poněkud větší zvířata. V přírodě jsou to třeba králíci, zajíci, ježci, ale samozřejmě to mohou být i psi, kočky, lišky a nebo zase ptáci. A pak se opakuje totéž, co známe od larvičky. Nasátá nymfa odpadne a někde v skrytu, v povrchových vrstvách půdy, v hrabance či opadance, prochází metamorfózou v dospělý stupeň - imago.

Klíště|foto:Fotobanka Pixabay

Je možné u klíštěte na první pohled rozeznat samici od samce? A podle čeho? Mají obě pohlaví totožný a nebo rozdílný vývoj?

Pouhým okem se dá rozeznat, že samice klíštěte (velká zhruba 2x4 mm) je prakticky dvoubarevná. Na zádech má hřbetní štítek, který je smolně hnědý, až černý; dosahuje maximálně do poloviny hřbetu samice. Zbytek těla je cihlově až rumělkově červenavý. U trochu menších samců kryje tentýž štítek jejich hřbetní část celou; samec je proto na první pohled rozpoznatelný, protože budí celkově tmavý dojem. Rumělkově červená část těla samice je pod mikroskopem velmi jemně zřasená, asi jako harmonika a nebo plisé sukně.

Čtěte také

Když samice začne sát krev, řasy se roztahují a ona tak může mnohonásobně zvětšit své tělo a přijmout velké množství krve. To samec nemůže. Ten je jen pro zachování rodu a jeho ústní ústrojí slouží k tomu, aby jím vpravil zvláštní schránku, naplněnou spermatem do pohlavního otvoru samice. Může se vám stát, že najdete samici klíštěte, na níž je zdánlivě přisát samec. V minulosti, kdy se ještě o klíšťatech vědělo jen málo, popisovali někteří autoři tuto skutečnost jako hyperparazitizmus, jakýsi "parazitizmus na druhou". Ve skutečnosti je to však kopulace...

Dospělá samice potřebuje jako zdroj krve zase o něco větší živočichy, než larva a nebo nymfa. Na která zvířata se přisává ve volné přírodě nejčastěji?

Většinou je to lovná zvěř, převážně srnčí. Jsou to však samozřejmě i jeleni, černá zvěř a nebo lišky. V oblastech, kde se pase, jako třeba na Slovensku a nebo na Balkáně, je hlavním zdrojem pasený dobytek, např. kozy, ovce a podobně.

Jak dlouho sají klíšťata?

Larvy sají dva nebo tři dny, i tak krátká doba jim stačí. Nymfa saje 5-6 dnů, dospělá samice ještě déle - 10-12 dnů. Ty údaje se samozřejmě týkají zvířecích hostitelů, člověk by si něco podobného na těle nenechal. Vývojový cyklus klíštěte je velmi složitý a my o něm říkáme, že je trojhostitelský. Klíště, aby dospělo, potřebuje tři různé hostitele z různých ekologických skupin, a to je z hlediska epidemiologického nesmírně závažné. Můžete totiž být nakaženi klíštětem, které přijalo nákazu od zvířecího hostitele, se kterým vy se nesetkáte ani v prostoru, ani v čase.

Nějaký drobný savec může být například v jednom roce zdrojem nákazy, třeba klíšťovou encefalitidou nebo lymskou boreliózou, teprve v dalším roce však zprostředkovaně nakazí vás. Vývojový cyklus klíštěte je totiž nesmírně dlouhodobý a v našich podmínkách trvá 2-3 roky. A to je opět epidemiologicky velmi závažné, protože klíště se tak stává uchovávatelem nákaz v přírodě.

Jakým způsobem klíště svého hostitele vyhledá?

Jihočeská univerzita vydala knihu Člověk a klíště. Autorem je českobudějovický novinář Marek Kerles, který spolupracoval s Liborem Grubhofferem a dalšími odborníky|foto:Andrea Poláková,Český rozhlas

Hlavním zdrojem informací pro klíště jsou chemické popudy. Klíště má na konci terminálního článku prvého páru nohou zvláštní prohlubeň, v níž jsou umístěné chemoreceptory a také mechanoreceptory; celému tomu zařízení říkáme Hallerův orgán... Klíště nemůže svého hostitele samo vyhledat jako třeba komár, číhá na něj. Vyleze na vegetaci, tam se drží třemi zadními páry nohou a první přední pár roztáhne a jako jakousi směrovou anténu jej natáčí do různých směrů.

V první řadě reaguje na zápachy, které každý tvor včetně člověka vydává; ve větší blízkosti pak už reaguje i na mechanické popudy, na různé otřesy, způsobené blížícím se hostitelem. Když se potom to zvíře a nebo člověk otře o vegetaci, klíště se na něj velmi hbitě přichytí. My toho využíváme při metodě sběru klíšťat, které říkáme vlajkování. Klíštěti totiž místo hostitele nabídneme bílou flanelovou vlajku se středně dlouhým vlasem. Klíště se na ní přichytí a my pak zcela pohodlně na tom bílém podkladu můžeme jednotlivá klíšťata sbírat a počítat.

Je známo, že klíště se na hostitele nepřichytí bezprostředně potom, co se dostane na jeho tělo. Jak dlouho to může trvat, než objeví nějaké místo, vhodné k přisátí?

U člověka třeba celé hodiny. Klíště prostě putuje po těle a hledá... Nakonec si většinou vybere některou z těch částí pokožky, která je jemná a má trochu zvýšenou vlhkost - tam se potom přisaje. Bývá to především v podpaží, tříslech, na přední stěně břišní, v podkoleních jamkách a nebo za ušima. Klíště se ovšem může přisát všude, i na těch nejnemožnějších místech. Znám z praxe případy, kdy se přisálo třeba na oční spojivku; může se také přisát na zevní genitálie. To jsou samozřejmě místa velmi choulostivá a musí se to řešit odborným chirurgickým zákrokem. U dětí se klíšťata někdy přichytí i na hlavě mezi vlasy.

Jak se v praxi takové přisátí uskuteční? Čím se klíště do kůže zavrtá a čím se v rance drží? Někdy je dost obtížné ho odstranit...

Když je klíště hladové a hledá, ústní ústrojí má v sevřeném stavu. Jeho hlavní částí je tzv. chobotek čili hypostom, což je dlátovitý, dopředu trčící útvar, který je na povrchu pokryt nazad obrácenými zoubky. Po straně, v rýhách tohoto hypostomu, jsou uloženy tzv. pedipalpy a chelicery; pedipalpy chrání celý orgán. Jakmile se klíště rozhodne, že je na správném místě, pedipalpy roztáhne a vysune chelicery. Ty mají na svém konci silné zubce, které klíště zasekne do pokožky a začne chelicery zatahovat zpět do svého těla. Tím vyvine poměrně značnou sílu a vtlačí do vzniklé ranky hypostom.

V první fázi sání je tedy klíště v rance drženo právě jen těmi nazad obrácenými zubci. Jakmile však začne vylučovat sliny, dostane se s nimi do ranky i zvláštní látka, která vytvoří kolem chobotku pevnou cementovou vrstvu. "Cement" je odborný název - a klíště je v rance skutečně zacementováno. Právě v této fázi platí to známé pořekadlo, že se někdo nebo něco drží jako klíště, protože v této fázi je skutečně velice obtížné klíště vyjmout.

Sliny klíštěte obsahují i další látky roztodivných vlastností. Všechno přitom hraje v neprospěch hostitelského organismu. Jaké látky to jsou a k čemu slouží?

Chemie těch slin je velmi složitá. Původně se myslelo, že jejich účelem je vylučovat do ranky pouze takové látky, které brání srážení krve. Kdyby se totiž zasažené kapiláry uzavřely, klíště by se nejen nenasálo, ale mohlo by to pro něj být přímo fatální. Jak už jsem však říkal, farmakologie slin klíštěte je daleko složitější. Jsou tam například složky, které brání vzniku zánětlivého procesu. Nevzniká tak svědění, takže vy vlastně v prvních hodinách vůbec necítíte, že na vás klíště saje. Tím vzniká nebezpečná situace, protože jste o jeho ataku informováni velmi pozdě. Ve slinách jsou i složky, které potlačují imunitní odpověď hostitele na přisátí. Představte si, že by samice sála a během tohoto jejího sání by si hostitel proti ní vytvořil protilátky - což se skutečně děje. Tyto protilátky by samozřejmě ovlivnily nejenom samotnou samici, ale především tvorbu vajíček a zároveň i životaschopnost další generace. Přisátí infikovaného klíštěte je ještě daleko nebezpečnější tím, že klíště potlačením imunitní odpovědi připravuje podmínky, umožňující infekci aby se v hostiteli zdárně uchytila. Proto také není bez významu, saje-li na vás jen jedno klíště nebo klíšťat deset. Protože když bude sát deset klíšťat, a jedno z nich bude infikované, tak i těch dalších devět svými slinami usnadní infekci cestu do vašeho těla - tím, že ještě více sníží vaši obranyschopnost.

Ne každé klíště je nakažené. Výskyt nakažených jedinců se také místo od místa liší... Dá se vůbec odhadnout, kolik je infikovaných klíšťat?

U klíšťové encefalitidy to procento značně kolísá. Podle dlouhodobého průměru, který vychází z vyšetření více než 75 tisíc klíšťat, je infikováno zhruba jedno procento. U lymské boreliózy je ta variabilita podstatně vyšší; mimo jiné proto, že se u nás nevyskytuje jen jedna genomospecie původců choroby, borelií, ale hned tři. Ve výjimečných případech může být nakaženo dokonce až 50 procent populace klíšťat. U obou dvou nákaz je tu navíc rozdíl mezi larvami, nymfami a dospělci. Už jsme si řekli, že klíště saje v každém svém stadiu na jiném hostiteli a je třeba podtrhnout, že v každém stadiu saje jen jednou. Kdyby tedy nasálo infekci jako larva, nemělo by už možnost ji předat dalšímu hostiteli. Existuje však mechanismus, který takový přenos umožňuje - říkáme mu transstadiální přenos. Viry i borélie díky němu překonávají celou metamorfózu a z larvy se dostávají i do nymfy a dál i do dospělce. U samice pak může nastat i situace, že se infekce dostane do vaječníků čili ovarií, z nich do vajíček a pak i do další generace. Tomu říkáme transovariální přenos. Dohromady se transstadiálnímu a transovariálnímu přenosu říká přenos vertikální. A právě tento vertikální přenos je důležitý pro fungování klíštěte jako dlouhodobého udržovatele nákazy v přírodě.

Jak se nejlépe před klíšťaty chránit?

Ochrana může být kolektivní a individuální. Do té kolektivní můžeme zahrnout opatření, která by měla být provedena například u letních táborů a nebo rekreačních zařízení. Měla by se například vymýtit buřeň a keře v blízkosti obytných objektů, ať už jsou to stany nebo chatky. Měla by se také udržet posekaná tráva a kdyby to bylo nezbytně nutné, lze na těchto limitovaných prostorech použít i nějaký ten pesticid. Ale nejdůležitější je individuální ochrana.

Klíště obecné|foto:Ondřej Hajdušek

U klíšťové encefalitidy zahrnuje na prvním místě očkování - proti této chorobě existují spolehlivé a účinné očkovací látky. Horší je to s lymskou boreliózou. V současné době sice existují různé pokusné šarže, ale v Evropě není k dispozici žádná vhodná očkovací látka, která by byla zavedená v široké medicínské praxi. Je to dáno právě tím, že ta rozmanitost borelií, které působí tzv. lymskou boreliózu je v Evropě poměrně značná. Jsou to tři genomospecie, zatímco třeba v Americe mají jenom jednu. Obecně se však lze chránit před napadením klíšťaty a tedy i před celou tou škálou nákaz, které přenášejí i jinak. Velmi jednoduše, ale účinně - pokud jdeme do míst, která jsou známá jako zaklíštěná, prostě se na setkání s klíšťaty připravíme.

Povězme si teď, jaká místa můžeme považovat z hlediska výskytu klíšťat za nebezpečná...

Klíšťata se vyskytují ve smíšených a listnatých lesích. Ve smrkových monokulturách je prakticky nenajdeme; přesněji řečeno - uvnitř těchto monokultur. Bude-li však v té smrkové monokultuře nějaký ostrůvek smíšeného lesa a nebo nějaký potůček a kolem něj jiná vegetace, tak i tam bychom se s klíšťaty mohli setkat. V každém případě jsou nebezpečné především okraje lesa. A to nejen okraje směrem do zemědělských ploch, ale třeba i okraje cest nebo lesních pasek.

S klíšťaty se tam můžeme setkat v různých výškách vegetace, a to podle jejich vývojového stadia. Larvy se vyskytují zhruba do výšky 15-20 centimetrů, nymfy jdou trochu výše. U dospělců záleží na typu vegetace; na různých bylinných podrostech a hustých keřích mohou vylézt třeba i do výše jednoho metru. Tyto údaje jsou však závislé na denní době a také na vlhkosti.

Klíšťata jsou velmi citlivá na teplotu, ale ještě daleko více právě na vlhkost. Klíště obecné, Ixodes ricinus, potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost, která se pohybuje mezi 86-96 procenty relativní vlhkosti vzduchu. Jestliže vlhkost poklesne, třeba v létě, v poledních hodinách, klíště slézá dolů a snaží se uniknout do nižších vrstev vegetace, případně se skrývá i přímo na povrchu země, v opadance a nebo hrabance. Totéž ovšem platí i sezónně; například ve vrcholícím létě se obvykle zdá, jako kdyby klíšťata z přírody téměř vymizela. Ve skutečnosti jsou skryta v povrchových vrstvách půdy a nebo v suchém listí.

Jak se tedy správně ustrojit, když chceme jít do nějakého smíšeného lesa na procházku a nebo třeba na houby?

Rozhodně si neoblékáme nic z látky s dlouhým vlasem. Takže pokud možno kalhoty z nějakého hladkého světlého materiálu.; to proto, abychom na klíšťata dobře viděli. Obout bychom si měli nějakou pevnou obuv, nejlépe holínky a do nich kalhoty zasunout. Jejich spodní část bychom pak měli ošetřit nějakým vhodným repelentem. Není třeba ho stříkat přímo na kůži, raději jen na textil.

Až do lesa vstoupíme, budeme se pokud možno držet lesních cest a nebudeme se zbytečně prodírat hustou vegetací. Také si v lese nebudeme sedat, tím méně lehat a představa, že jsme chráněni, když si pod sebe dáme deku, je naprosto mylná. V dece si klíšťata nanejvýš přineseme domů. Po každé takové procházce je pak nutné si při večerním sprchování a nebo koupeli důkladně prohlédnout tělo i na těch místech, kterým většinou věnujeme malou nebo žádnou pozornost; je dobré použít k tomu zrcátko a nebo požádat o pomoc druhou osobu. Totéž by pak mělo následovat druhý den ráno, protože jak jsme si už řekli, klíšťata mohou po těle velmi dlouho putovat, než najdou vhodné místo k přisátí.

Čím dříve klíště objevíme a odstraníme, tím menší je možnost nákazy?

Včasné odstranění klíštěte snižuje nebo prakticky eliminuje možnost nákazy i když je klíště samo infikováno. V prvních dávkách slin je totiž i u infikovaného klíštěte virus obsažen jen ve velmi nízkém množství. Virus se nachází v buňkách slinných žláz. Ty se po prvém příjmu krve zvětší, začnou vylučovat více slin a při tomto zvětšení dojde zároveň i k mohutnému rozmnožení a replikaci viru, takže v dalších hodinách se dávka viru, vpravovaná do rány znatelně zvyšuje. Včasné nalezení klíštěte tedy nejenom umožňuje jeho snadnější vyjmutí, dokud ještě není zacementováno, ale především se tím skutečně snižuje nebezpečí infekce.

Jak klíště správně odstranit?

Proč nevytahovat klíště pinzetou|foto:Biosféra Wikimedia Commons

Rozhodně s ním nekroutíme. Ten dříve vžitý názor, že ho lze vyšroubovat je naprosto mylný. Hypostom nemá žádný závit. Jak jsme si řekli, je to dlátovitý útvar; v rance jsou navíc pohrouženy i chelicery. Klíště se proto snažíme vyviklat lehkým kýváním ze strany na stranu. Můžeme to udělat tak, že vezmeme nějakou žínku, nebo froté textilii, navlhčíme ji, případně trochu namydlíme. Tuto textílii pak přiložíme na klíště a lehce s ní po kůži pohybujeme, asi tak, jako kdybychom chtěli z kůžer utřít špínu, a klíště se během vteřiny pustí. Stejně dobře funguje i namydlený nebo naolejovaný papírový kapesník.

Před každým úkonem i po něm je třeba ranku vydezinfikovat; nejlépe nějakým jódovým preparátem. Musíme si přitom uvědomit, že každé klíště může být nakažené a proto musíme postupovat, jako kdybychom pracovali s potenciálně infekčním materiálem. Měli bychom mít gumové rukavice a vyjmuté klíště musíme odpovídajícím způsobem zlikvidovat. Nejlepší je zabalit ho do papírku a tento papírek potom spálit.

Je možné dát vyjmuté klíště nějak vyšetřit, jestli bylo či nebylo nakažené?

Nejprve o klíšťové encefalitidě. Klíště je samozřejmě možné individuálně vyšetřit na přítomnost viru. Je to ovšem trochu složité a drahé, teoreticky to ale jde. U lymské boreliózy bych odpověděl kladně i na tu praktickou stránku věci. Lze se obrátit na Státní zdravotní ústav, Národní referenční laboratoř pro lymskou boreliózu.

Lymskou boreliózu a klíšťovou encefalitidu spojujeme především s klíšťaty. O lymské borelióze se však ví i to, že při přenosu borelií se mohou uplatnit také některé druhy krevsajícího hmyzu. A co klíšťová encefalitida? Je možné k ní přijít i jinak, než od přisátého klíštěte?

Je ještě jedna cesta, a to cesta alimentární, čili potravní. Virus klíšťové encefalitidy je vylučován i mlékem. Pokud je tedy třeba ovce nebo koza napadená infikovanými klíšťaty, může získat nákazu, aniž sama klinicky onemocní; virus je potom obsažen v jejím mléku a ve všech mléčných výrobcích, které jsou z něj vyrobené a nejsou tepelně zpracované - tedy pasterizované.

První velká epidemie, dodnes asi největší v Evropě, byla v roce 1951 na východním Slovensku, v Rožňavě. V průběhu epidemie tam onemocnělo až 600 lidí. Na vině byly povinné odvody mléka - jeden z dodavatelů totiž pančoval dodávané kravské mléko kozím. Toto kozí mléko se dostávalo v mlékárně do celého objemu. Mléko se tehdy ještě nezpracovávalo pasterizací. Bylo distribuováno a všichni, kteří ho požili v syrovém stavu postupně onemocněli. Bylo tam velké učňovské středisko, kde se to mléko podávalo jako svačina, proto byl ten počet nakažených tak velký.

Klíště (ilustrační foto)|foto:Fotobanka Pixabay

A nějaký novější případ?

V roce 2000 byla malá rodinná epidemie na Moravě, kolem dvaceti případů. Soukromý chovatel ovcí měl nakažený tvaroh a sýr, který připravil z mléka svých ovcí, napadených klíšťaty. Na Slovensku, kde je otázka pasení ještě živou přítomností počítají, že asi deset procent všech případů klíšťové encefalitidy se šíří touto alimentární cestou.

Byla i před lety klíšťata tak nebezpečná? Bylo méně nakažených a nebo se o chorobách, které klíšťata přenášejí, nevědělo?

Obojí je pravda. Nevědělo se toho tolik a i klíšťat bylo méně. Nejprve k tomu nevědění. Je třeba si říci, že klíšťovou encefalitidu jako první v Evropě objevili čeští odborníci, v roce 1948; objev byl publikován až v roce 1951. Shodou okolností to bylo prakticky současně v Čechách a na Moravě - na Berounsku a na Vyškovsku. Tím započala historie vyšetřování klíšťat, která byla do té doby považována nanejvýš za obtížný krevsající element, mající význam spíše ve veterinární medicíně, než v té humánní. Koncem 70. let přišel objev lymské boreliózy, čímž vznikl další zájem o problematiku klíšťat. Dnes se ukazuje, že klíšťata mohou přenášet i mnohá další patogenní agens. Ale vraťme se k té otázce, jestli je klíšťat více nebo méně. Tato otázka byla nastolena zejména proto, že v 90. letech minulého století začal náhle prudce narůstat počet onemocnění klíšťovou encefalitidou a to prakticky současně v různých zemích střední i východní Evropy, kde je tato nemoc rozšířená. A jak výzkumy ukazují, je to v souvislosti se změnou klimatu.

Otázka globálního oteplování má mnoho aspektů a jedním z nich je i změna podmínek, v nichž se množí klíšťata. Lze to charakterizovat tak, že vhodné klimatické podmínky se vyskytnou dříve na jaře a skončí později na podzim. Jinými slovy -období, kdy se klíšťata mohou množit a procházet svým složitým vývojovým cyklem se prodloužilo. Tím se jakoby zahustila jejich populace. V místech, kde byla klíšťová encefalitida vždycky známá, se počet případů zvýšil.

Na našem území máme i místa, kde tato choroba byla, pak najednou na dvacet let zmizela a nyní se znovu objevuje; navíc nám stoupá do vyšších poloh. V současnosti máme už zaznamenané případy klíšťové encefalitidy i ze Šumavy, z výšky 900 m n. m. Klíšťata, která se dříve vyskytovala nanejvýš 750 m n. m. už byla zjištěna v jedenácti stech metrech na Šumavě a dokonce i ve dvanácti stech metrech v Krkonošském národním parku.

Onemocní každý, kdo přijde do kontaktu s nakaženým klíštětem?

Klíště obecné|foto:GNU General Public License, verze 1.2, Bartłomiej Bulicz

Individuální vnímavost se pochopitelně může lišit, jako u každé nákazy. Z ní pak vyplývá větší či menší komplikovanost průběhu nemoci. Například klíšťová encefalitida probíhá ve dvou vlnách. V té první prodělává nakažený člověk cosi, co připomíná chřipku. Jsou to takové neurčité příznaky - zvýšená teplota, únava atd. Pokud jim člověk věnuje pozornost, nezatěžuje se, ulehne a chová se adekvátním způsobem, může mít i druhá fáze onemocnění, která je vlastně neurologickou záležitostí, jednodušší průběh.

Jak je to s očkováním malých dětí proti klíšťové encefalitidě? Slyšel jsem názor, dokonce přímo od jednoho dětského lékaře, že je zbytečné malé děti očkovat, protože se nemohou nakazit. Co si o tom myslíte?

V první řadě je nutné říci, že u nás jsou dostupné dvě očkovací látky. Ta, kterou vyrábí firma Baxter, je vhodná i pro očkování dětí. Nicméně se nedoporučuje očkovat děti dřív, než ve třech letech jejich věku, až po skončení celé té série povinných očkování. Ale očkovat se může. Třeba v Rakousku očkují i roční děti - ovšem říct, že je to zbytečné, to bych se neodvažoval. Jsou samozřejmě známé případy, kdy byly klíštětem atakovány i děti ve velmi raném věku. Nedávno k nám přišel na konzultaci jeden otec. V těch letošních letních vedrech dali roční dítě v kočárku někam do stínu a pak na něm našli přisáté klíště. Jak je vidět, rozhodně nelze říci, že by malé dítě nebylo ohroženo.

Pokud někdo prodělal klíšťovou encefalitidu nebo lymskou boreliózu, může se nakazit znovu?

U klíšťové encefalitidy zůstávají v těle protilátky po velmi dlouhou dobu; dalo by se říci, že prakticky doživotně. Teoreticky by tedy člověk už podruhé klíšťovou encefalitidu neměl dostat. U lymské boreliózy tomu tak není, tam protilátky po několika letech vymizí.

Jak to tak vypadá, před klíšťaty zkrátka neutečeme. Jsou-li vhodné podmínky, můžeme je potkat kdykoliv a kdekoliv a je jen na nás, jak budeme na podobné setkání připraveni. Pokud na sobě nějaké klíště najdete, odstraňte ho podle návodu, který nám poskytl Milan Daniel ze Státního zdravotního ústavu - a pak se pro jistotu pár týdnů bedlivě pozorujte. Pokud dostanete horečku, budete malátní, bude vás bolet hlava, klouby a nebo svaly, případně se vám na místě přisátí klíštěte vytvoří červená skvrna, cestu k lékaři neodkládejte ani o minutu. Neexistuje totiž nic, co by bylo důležitější než vaše zdraví.