Keltové a Germáni: tisíciletý mýtus národů za Dunajem a Rýnem. Češi na lovu gravitačních vln

V úvodním přehledu zajímavostí se dozíte, odkud si Rembrandt vypůjčil podobu psa, kterého zvěčnil na svém slavném obraze Noční hlídka, prozradíme vám, co je to songmeter a k čemu je dobrý ornitologům, představíme vám dalšího nově popsaného dinosaura z argentinské Patagonie a také nejstarší člověkem zhotovený nástroj, jaký se kdy našel v oblasti Českého ráje a možná i v širším okolí; nakonec si povíme o nálezu osady z doby římské nedaleko Břeclavi.

S kým bojovaly legie? Keltové a Germáni

Keltský druid|foto:Shutterstock

Germáni a Keltové představují nejen historický, ale svým způsobem i lingvistický problém. Pravidla českého pravopisu nás učí, že jde o představitele národů či etnik; tudíž je píšeme s velkým písmenem. Stejně jako Čechy, Slováky nebo Moravany. Jenže – dnes už je známo, že ani Keltové, natož Germáni, se sami za nějaké národy nepovažovali, ani si tak neříkali. Kdybyste se jich ptali, nevěděli by, jestli patří k jedněm nebo druhým a nejspíš by ani nepochopili, oč se vám jedná a proč vás to tolik zajímá. Důležitější pro ně byl jejich vlastní kmen. Markomani, Bójové, Kvádové nebo Langobardi si velké písmeno jistě zaslouží. Ale co si počít s historickými konstrukty Germánů a Keltů?

Římské legie |foto:Profimedia

Měli by se Germáni a Keltové psát správně s malým písmenem? A jak to vlastně je s tou jejich existencí či neexistencí jakožto národů či etnik? Na to jsme se ptali Vladimíra Salače z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze, specialisty na dobu laténskou a římskou, kdy právě Keltové a po nich Germáni sehráli svou nejvýznamnější roli. Zdá se, že v Evropě žil v době laténské a pak i římské konglomerát různých kmenů a kmenových svazů, jejichž příslušníci nebyli de facto ani Kelty, ani Germány či Slovany; tato označení pro ně vymysleli a výhradně používali antičtí autoři. Přesto si zřejmě byly některé z oněch kmenů vzdálenější a jiné zase bližší. Co je spojovalo?

Češi na lovu gravitačních vln

Soustava satelitů LISA by měla objevit gravitační vlny|foto: NASA

Pokud kolem sebe ve vesmíru obíhají nějaké mimořádně hmotné objekty, zejména černé díry nebo třeba neutronové hvězdy, a pak se srazí, uvolní se velké množství energie, a to ve formě takzvaných gravitačních vln. Asi jako když hodíte kámen do rybníka… To si možná pamatujete z minulého pořadu, kdy jsme si o gravitačních vlnách povídali poprvé. Existenci gravitačních vln předpokládal už Albert Einstein v roce 1916 ve své obecné teorii relativity. K jejich první skutečné detekci však došlo až 14. září roku 2015, díky dvojici obřích pozemních detektorů LIGO. Projevily se jako nepatrný fázový posun laserových paprsků, vysílaných souběžně ve vakuu do odrazných zrcátek na konci dvou na sebe kolmých, čtyři kilometry dlouhých ramen obou detektorů, vzdálených od sebe tři tisíce kilometrů. Výzkum gravitačních vln by mohl přinést nové objevy, snad i novou fyziku; měl by vědcům pomoci nahlédnout do dosud skrytých komnat vesmíru.

Dvojhvězda (ilustrační foto)|foto:Shutterstock

Pozemské detektory jsou však málo citlivé. Umožňují zachytit jen vlny o určitých frekvencích. Také směr, odkud přilétly, se za pomoci pouhých dvou detektorů dá určit jen zhruba. A proto vznikl projekt trojice kosmických sond, nazvaný LISA. Poletí v trojúhelníkové formaci s rameny dlouhými dva a půl milionu kilometrů; ramena bude tvořit laserový svazek, který si sondy budou mezi sebou posílat. Mise byla Evropskou kosmickou agenturou definitivně schválena loni v lednu, startovat by měla asi za 10 let. Jak budou sondy evropského projektu LISA vypadat? Čím budou pro své měření vybaveny? To nám vysvětlil Jiří Svoboda z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky v Praze. A jak při detekci gravitačních vln pomohou naši vědci?