Jaroslav Heyrovský a Nobelova cena
Začátkem prosince uběhne právě půl století od předání Nobelovy ceny za chemii profesoru Jaroslavu Heyrovskému za jeho objev polarografie. Jak to tehdy, v devětapadesátém roce, vlastně bylo? To se dozvíte v druhé části rozhovoru.
Stále hovoří syn profesora Heyrovského, chemik Michael Heyrovský, pracovník Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského Akademie věd České republiky.
Západ a východ Evropy představovaly koncem 50. let minulého století dva nesmiřitelné tábory - a teď se náhle stalo, že vědci ze západního bloku chtěli ocenit objev svého kolegy z východu, a to hned tím nejprestižnějším oceněním. Jak se o tom váš otec dozvěděl a co následovalo?
Michael Heyrovský: Dozvěděl se to zase náhodou. Když se ve Stockholmu rozhodlo, že Nobelova cena za chemii má být udělena Heyrovskému, tak jeden reportér švédských novin rychle přijel do Prahy, aby tady udělal interview s tatínkem - ale tou dobou to ještě nebylo oficiálně oznámeno; to se jen usnesli členové toho nobelovského výboru. Oficiálně to bylo oznámeno až další den. Takže když přišel telegram ze Stockholmu, otec už věděl, že tu Nobelovu cenu dostane... Bylo to ovšem v socialistickém táboru, a do tohoto tábora rok předtím měla přijít Nobelova cena ruskému spisovateli Borisi Pasternakovi. Ten byl samozřejmě ohromně potěšen, ale sovětské úřady mu zakázaly tu cenu přijmout, takže potom další rok, když měla přijít další Nobelova cena do socialistického tábora, tak Ústřední výbor Komunistické strany Československa se otázal Heyrovského, jestli je ochoten tu cenu přijmout. "No, proč bych ji nepřijal? To bylo za vědeckou práci, tak to nemá s politikou nic společného..." "No, tak dobře, ale v tom případě vaše děti nesmějí jet s vámi, protože to si neumíte představit, jaké by to bylo pokušení pro celou vaši rodinu, když přijedete do západního státu a dostanete tam peníze, opustit socialistický tábor. Takže děti musí zůstat doma." Tak bohužel, k naší velké lítosti, moje sestra a já jsme museli zůstat v Praze, ale rodiče odcestovali do Stockholmu a všechno to tam šťastně proběhlo. Švédský král předal 10. prosince 1959 mému otci Nobelovu cenu a rodiče se pak s velkou radostí vrátili do Prahy, byli velmi vítáni a otec také pořádal zvláštní večeři pro všechny polarografisty a jejich přátele, takže ta polarografie byla takhle oslavena.
Nobelova cena je spojena i s poměrně zajímavou finanční prémií. Dostal ji i váš otec. Ale neměl to s těmi penězi úplně jednoduché.
Michael Heyrovský: To byla zase taková překážka z důvodů politických. Ta cena je každým rokem vyšší. Všechno to pramení z kapitálu, který uložil Alfred Nobel za vynález dynamitu a každý rok se zvyšuje úrok. V roce 1959 to byly 42 tisíce dolarů, dneska už je to prý i milion. Ale i tenkrát to byla obrovská suma a otec dostal dovoleno uložit u svého kolegy ve Stockholmu asi 500 dolarů pro případ, že by bylo třeba koupit nějaký lék. Otci bylo tenkrát už 69 let, a tak léky byly často zapotřebí a tady nebyly k dostání. To mu režim u nás povolil, ale ostatek si musel převést na takzvané tuzexové koruny, to byla ta povolená výměna našich peněz se západními valutami. Takhle se to vyřešilo a otec tenkrát moudře použil velkou část té sumy, aby své dceři koupil takový malý rodinný dům; moje sestra neměla pořádně kde bydlet, a tak dostala od tatínka za Nobelovu cenu dům. No, a mně otec koupil auto - tedy koupil ho pro sebe, ale já jsem byl řidič. Takže já jsem tatínka vozil potom v autu a velká část Nobelovy ceny byla takhle využita. Ale bylo to za ty naše socialistické peníze.
Profesor Jaroslav Heyrovský se dočkal řady dalších poct doma i v zahraničí. Odešel do penze a žil vcelku spokojeným životem až do své smrti v roce 1967. Doma měl přitom následovníka. Jeho syn, Michael Heyrovský, se kterým si dnes povídáme, kráčel celý život v jeho stopách; věnoval se stejnému oboru. Jaké to bylo, začínat takříkajíc "v otcově stínu"?
Dlouhá léta se do tehdejšího Československa jezdili odborníci z celého světa polarografii učit. Jak je tomu dnes? Jak se polarografické metody zdokonalily a jak si ve srovnání se světem v tomto oboru stojí současní čeští vědci?
Padesáté výročí udělení Nobelovy ceny za chemii profesoru Jaroslavu Heyrovskému jsme si připomněli v rozhovoru s jeho synem, chemikem Michaelem Heyrovským, pracovníkem Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského Akademie věd České republiky. Dodnes je to historicky nejvýznamnější a také nejprestižnější ocenění, kterého se česká věda na světovém fóru dočkala. Druhým Čechem, který Nobelovu cenu získal, byl v roce 1984 básník Jaroslav Seifert; a to je zatím všechno. Jestli se ještě někdy v budoucnu dočkáme nějakého českého nobelisty, to je ve hvězdách. Ale poctivě řečeno - dvě Nobelovky za sto let není pro náš nevelký národ zase tak málo.
Vysíláno v Planetáriu č. 44/2009, 31. října - 6. listopadu 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:06).
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
