Jak slavili Velikonoce čeští Němci?
Spolu s českými Němci zmizela i jedna svébytná kultura a její zvyky, tradice, kroje, pohádky nebo písničky... Dnes už můžeme zachytávat jen její zbytky ve vzpomínkách posledních pamětníků. Redaktorka Veronika Kindlová se s pomoci historika a dvou Němců pokusila zjistit, jak Němci ze severu Čech slavili Velikonoce.
Vajíčka, mazance, skopové s nádivkou – v tom si byly Velikonoce Čechů a Němců v severočeském pohraničí v zásadě podobné. Zásadní rozdíl byl v pojetí koledy.
„Němci chodili na koledu na Zelený čtvrtek. Mívali řehtačky, nebo dokonce takové kárky s destičkou, které vydávaly řehtavý zvuk,“ vypráví historik a ústecký archivář Vladimír Kaiser.
Jeho slova potvrzuje i Hansi Adamec z Ústí nad Labem: „Jak pan Adamec říká, Zelený čtvrtek byl zásadní svátek. Zvony podle křesťanské tradice nesměly zvonit až do Bílé soboty, a tak je nahrazovalo právě řehtání řehtaček – v ústeckém německém dialektu zvaných Schnorre nebo také Raatsche. S těmi se pak obcházely několikrát denně ulice a koledovaly se velikonoční vejce nebo sladkosti.“
Přitom se zpívala koleda, ve které se ve velmi hrubém překladu říká: „Zelený čtvrtku, dej mi, co máš v pytli a nenech mě dlouho stát, musím ještě dál chodit po domech.“
Velikonoce na vesnicích a jízdy velikonočních jezdců
Na vesnicích se o Velikonocích držel ještě jeden zvyk – jízdy velikonočních jezdců. Jako velkou atrakci ho dodnes pořádají Lužičtí Srbové v sousedním Sasku. U nás už je téměř zapomenutý, přitom ještě před rokem 1945 se dodržoval v celé řadě pohraničních obcí.
Poslechněte si, jak na velikonoční jízdy vzpomíná Harald Richter z Rostocku, který ale do svých téměř 17 let žil v Tisé na Ústecku.
„Velikonoční jízdy si dobře pamatuji. Vzali se koně z celé vsi, z továrny na knoflíky, ze statků a krásně se vyzdobili. Svátečně oblečení byli také jezdci. Měli na sobě své nejlepší šaty, na hlavách nesměly chybět cylindry. Všichni jezdci se shromáždili u kostela, odkud se za zpěvu modliteb v procesí rozjeli po vsi. V rukou drželi církevní vlajky a kříže. Cestou vsí se zastavovali na několika místech, kde žehnali vsi a půdě, aby byla úrodná. Po skončení procesí se jezdci z Tisé dali dohromady ještě s jezdci z Ostrova a Rájce. Tolik koní po hromadě se dalo vidět jen v létě při sklizni…“ vzpomíná Harald Richter.
Pan Richter také připomněl, že po roce 1938, tedy po připojení Sudet ke Třetí říši, se charakter velikonočních jízd změnil. Chopila se jich nová moc, která si staré křesťanské tradice přizpůsobila ke svému obrazu. Zmizely vlajky a cylindry nahradily sportovní čepice.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
