Jak se hledají planetky – povídání ke dvěma výročím

I díky tomuto dalekohledu přibývá v naší sluneční soustavě rok od roku stále víc nově objevených planetek. K 10. prosinci 2011, kdy vyšel zatím poslední cirkulář Minor Planet Center, jich bylo známo 573 294.
Jak se hledaly planetky dříve a jak se po nich pátrá dnes? To nám objasnila ředitelka Hvězdárny a planetária České Budějovice s pobočkou na Kleti Jana Tichá, sama úspěšná objevitelka.

První planetky nacházeli astronomové na noční obloze vlastníma očima, jen s pomocí dalekohledu. Ty časy jsou pochopitelně dávno pryč?

„To už se nedělá hodně dlouho. Je fakt, že první planetky byly objeveny tak, že se koukalo do dalekohledu a nakreslila se mapka toho zorného pole. A když se nakreslila za den ta samá, ukázalo se, že jedna hvězdička je trošku jinde. Tak byly objeveny první planetky. Poté v roce 1891 použil německý astronom z observatoře Königstuhl v Heidelbergu Max Wolf poprvé pro hledání planetek fotografický záznam, čímž mu odpadlo to zírání a mrznutí u dalekohledu. Pořídil fotografické snímky, které pak mohl porovnávat. Necelých 100 let se pak hledaly planetky na fotografických snímcích. Vizuálně se samozřejmě dají najít jen ty nejjasnější planetky a pokud byla snaha najít menší tělesa, tak už to vlastně jinak než fotograficky nešlo. Fotografická deska zaznamená i slabší objekty, které na obloze okem nevidíme.“

První planetka objevená za pomoci astrofotografie dostala jméno Brucia podle americké filantropky a patronky astronomů Catherine Wolfové Bruceové. Především díky jejím penězům měl německý astronom Max Wolf k dispozici opravdu kvalitní teleskop. Planetku Brucia objevil 22. prosince roku 1891; další objevy následovaly. Max Wolf objevil astrofotografickou metodou za necelé čtyři desítky let 228 planetek. A dalších dvacet spolu s jinými astronomy, kteří se pochopitelně také činili. Tempo objevování planetek se tak na začátku 20. století výrazně zrychlilo.

Německý astronom Max Wolf (1863–1932)|foto: Wikimedia Commons, licence Public Domain, volné dílo

K podobnému skoku došlo i na přelomu 20. a 21. století...

„V 80. letech 20. století použil americký projekt Spacewatch na Kitt Peaku poprvé CCD, vlastně elektronický detektor pro snímkování oblohy, na kterém se hledaly planetky. Dnes už valná většina hledačů planetek užívá právě CCD kameru, ať už jako jednotlivé obrázky nebo takzvaný scanning mode. A i když myslím, že ještě existují nějaké amatérské stanice, zejména japonské, které hledají fotograficky, tak ta fotografická éra právě někdy na přelomu tisíciletí skončila. Já jsem přišla na Kleť v roce 1992, můj kolega tam byl jako student už v 80. letech, a oba jsme ještě hledali fotograficky. Asi jsme to ještě uměli, ale s tím CCD se zase dají najít slabší objekty, které nejsou zaznamenatelné ani fotograficky. V tomhle období jsme vlastně zažili zlom éry fotografické na tu éru CCD, zatímco 100 let předtím byl ten přechod z vizuálního hledání na fotografické. To je docela hezký vývoj, který se odráží i v počtech objevených planetek.“

Počty planetek začaly v posledních letech skutečně obrovsky narůstat. Také proto, že CCD technologii začaly využívat velké hledací projekty, jejichž hlavním cílem je hledat blízkozemní asteroidy, říká Jana Tichá:

„Většina toho, co při skenování oblohy najdou, jsou klasické planetky hlavní pásu. Oni si z těch objevů ‚vyzobávají‘ to, co je nejvíc zajímá – blízkozemní asteroidy, případně nové komety. Současně obrovsky narůstá počet známých planetek hlavního pásu a je otázka, čeho se dočkáme dál. Problémem bude nejen zajistit objevy, ale také následnou astrometrii a výpočty drah nově objevených těles. Už kolem půlky 20. století začal být problém počítat dráhy a udržovat katalogy, což vyřešila až, jak říkal Jiří Dušek z brněnské hvězdárny, křemíková revoluce. Počítač, který vypadá jako primitivní PC, je dnes schopen dělat to, co dříve dělaly velké sálové ‚mašiny‘. Dnes už není problém obsluhovat velké databáze planetkových drah, denně je aktualizovat a přepočítávat třeba se získanými novými pozorováními. I tak to ale není úplně jednoduché. Není to tak, že by se ta data od objevitelů sypala někam sama a odněkud pak bez dozoru vypadávaly ty dráhy. Přestože se zdá, že to může fungovat úplně automaticky, tak zejména u těch těles na zvláštních drahách to vyžaduje stále lidský dohled.“

Můžeme říct podrobněji, jak probíhá objevování nových planetek dnes?

Miloš Tichý a Jana Tichá

„Zjednodušeně řečeno to probíhá tak, že na několika snímcích dané části oblohy z jedné noci najdete mezi hvězdami – stálicemi pohybující se tělesa. Nejprve vyloučíte chyby v digitálním obraze a zjistíte, co jsou reálná tělesa. Ta porovnáte s nějakou mapou, se spočítanými polohami známých planetek a komet. A zjistíte, co jsou tělesa, která jsou pro vás nová. Pro přidělení takzvaného předběžného označení, že to těleso bude potenciálně vaším objevem, jsou až na výjimky nutná pozorování ze dvou nocí, nepříliš vzdálených od sebe tak, aby bylo jisto, že to je ten samý objekt. To, čí je ten případný nový objev a jestli to opravdu nový objev je, spravuje centrála Mezinárodní astronomické unie pro planetky, která se anglicky jmenuje Minor Planet Center a sídlí v americké Cambridgi v Massachusetts na Harvard Center for Astrophysics.“

Potenciální nový objekt je ovšem třeba dál sledovat pro upřesnění dráhy, a to nejen v roce objevu, ale i v následujících letech.

Planetka infračerveným pohledem teleskopu WISE (červený bod)|foto: NASA

„Může třeba nastat to, že při dalším návratu do nějakého příhodného pozorovacího okna není objekt pozorovatelný ze severní polokoule, ale jenom z jižní a nikdo ta pozorování nedoplní. Někdy je doplní, někdy se také může ukázat, že se v astronomických archivech dají najít na snímcích od palomarských přehlídek oblohy zpětně do 50. let takzvaná předobjevová pozorování. Z toho všeho se spočítá výsledná dráha a teprve pak může ta planetka dostat takzvané pořadové číslo. Což zase dělá ta centrála Mezinárodní astronomické unie. Jsou ovšem i někteří objevitelé, kteří si to zároveň dělají sami, ale definitivní rozhodnutí připadá tomu Minor Planet Center. Až teprve planetka s určenou dráhou a pořadovým číslem může být pojmenována.“

První planetka, objevená z hvězdárny na Kleti Antonínem Mrkosem v červnu roku 1978, tedy ještě astrofotografickou technikou, dostala jméno Kleť. Sluneční soustavou ale obíhá i planetka KLENOT, objevená v březnu roku 2002 novým moderním dalekohledem stejného jména. Právě dalekohled, nazvaný KLENOT, podstatně zvýšil už tak dost vysokou mezinárodní prestiž kleťské observatoře. KLENOT je nejen název dalekohledu, ale také celého s ním spjatého projektu. Jak prvotní myšlenka KLENOTu vznikla? Podle astronomky Jany Tiché za tím byla především touha objevovat kromě „běžných“ planetek i tělesa malá a nebo vzdálená – blízkozemní asteroidy a transneptunická tělesa:

Takzvané „první světlo“ dalekohledu KLENOT nastalo 17. listopadu 2001. Dalekohled má průměr hlavního zrcadla 106 centimetrů. Je to druhý největší a zároveň nejmodernější dalekohled u nás.
S KLENOTem už dávno nejde jen o prosté objevování planetek nebo komet. Astronomové z Kleti spolupracují s kolegy z celého světa. Ověřují dráhy planetek, znovuvyhledávají ztracené blízkozemní asteroidy a prověřují jejich dráhy, potvrzují objevy komet a podobně. Podle Jany Tiché na Kleti stále dochází i k objevům nových planetek, i když někdy tak trochu „mimoděk“:
„Všechny snímky, které pořídíme za účelem zkoumání nějakého cílového objektu prohlížíme, jestli tam nejsou další pohybující se tělesa a kontrolujeme, jestli to případně není nějaký další nový objekt. Někdy v tom zorném poli může být těch planetek třeba až deset.“

Nových planetek už dalekohled KLENOT objevil řádově stovky. Popřejme na závěr nevelkému týmu badatelů, který s ním pracuje, hodně dalších úspěchů. Práce mají a nepochybně i nadále budou mít spoustu. Kolem Slunce obíhá ještě hodně těles, o kterých vůbec nic nevíme. Snad jen to, že jsou jich statisíce.

Vysíláno v Planetáriu č. 50/2011, 10. - 16. prosince.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.

Čtěte také:
Planetky se rozpadají
Nebezpečné planetky
Jak pojmenovat planetku
Kolem dokola, stále rychleji!
Blízkozemní dvojčata