Imprese přístavu v Le Havru

V 19. století se ve Francii začali čím dál častěji objevovat malíři, kteří se vymezovali proti umění vyučovanému na výtvarných akademiích. Žáci tam malovali jen v ateliérech. Předměty nebo figury, které zachycovali, modelovali pomocí vyváženého světla, které vnikalo ateliérovým oknem, a pozvolného stínu. Jejich obrazy byly pečlivě do detailu propracované.

Svět viděný štětcem z vodní hladiny

Otec impresionismu, francouzský malíř Claude Monet, na snímku slavného fotografa Nadara z roku 1901|foto:Shutterstock

Malíři jako Gustav Courbet si všímali, že reálný svět je jiný, a tak začali naopak vyrážet ven, aby zachytili skutečný život ve skutečném světle. Ještě dál se ve 2. polovině 19. století vydal Édouard Manet, který si všiml, že v přímém slunečním světle nejsou žádné plynulé přechody ze světla do stínu, ale naopak velmi ostré kontrasty. Snažil se je na svých obrazech zachytit. Zavrhl i akademická pravidla harmonizace barev a maloval barvy vedle sebe tak, jak je viděl na věcech, které maloval.

Manetův novátorský přístup se zalíbil i mladšímu kolegovi, Claudu Monetovi. Muži, který se sice narodil v Paříži, ale dětství a mládí prožil v přístavní městě Le Havre, kde mu učarovalo moře a světlo odrážené hladinou. Monet úplně zavrhoval ateliér, a dokonce si pořídil loďku, na které měl své malířské náčiní; s loďkou brázdil Seinu, aby maloval říční scenérii přímo z hladiny.

Flekatá plátna a první „dojmisté“

Dáma se slunečníkem: Paní Monetová a její syn. Obraz Clauda Moneta z roku 1875|foto:Shutterstock

Podobnou cestou šli i další malíři: Renoir, Sisley, Degas, Pissaro a další. Pokud se chtěli uživit, potřebovali své obrazy vystavovat. V té době nejlépe na prestižních Salonech pařížské akademie. Jenže tam akademici tyto umělce, kteří se vzpírali akademické tradici, pustit nechtěli. V roce 1874 se odmítaní tvůrci spojili a uspořádali výstavu v ateliéru předního pařížského portrétního fotografa Gasparda-Felixe Tournachona tvořícího pod pseudonymem Nadar. U Nadara se představilo jednatřicet výtvarníků. Mezi nimi i Claude Monet, který tu vystavil zmíněný obraz Imprese: Východ slunce.

U výtvarných kritiků vzbudila výstava posměch a odpor. Byli zvyklí na uhlazené akademické obrazy s malebnými pečlivě vyvedenými krajinkami a strnulými figurami, které vypadaly jako z porcelánu. U Nadara viděli obrazy tvořené z barevných skvrn, které se snažily zachytit pohyb, světlo, náladu. Zdálo se jim to jako drzost.

Londýnský Parlament při západu slunce namaloval Claude Monet v roce 1903|foto:Shutterstock, Everett collection

„Naplácají na plátno pár fleků a vydávají to za umění,“ rozčilovali se kritici. Jednoho z nich, nějakého Louise Leroye, nejvíc vytočil právě obraz Clauda Moneta Imprese. Prý i tapety jsou lépe vypracovány než tenhle pohled na moře. Podle názvu obrazu – Imprese, tedy dojem posměšně pojmenoval všechny vystavující umělce: impresionisté. Tedy něco jako dojmisté.

Impresionisté z odstupu

Po nějaké době ovšem lidé zjistili, že na obrazy impresionistů je třeba se dívat z odstupu. Tak, aby se barevné skvrny spojily do výjevů, které působí živěji a opravdověji než obrazy akademiků. Impresionisté a impresionismus se staly vážně míněnými pojmy.

Maková pole poblíž Argenteuil. Impresionistická malba Clauda Moneta z roku 1875|foto:Shutterstock

Někteří z těchto impresionistů, mezi nimi i Claude Monet se dožili uznání a finančního úspěchu. Umění vysmívaných impresionistů se časem stalo klasikou. Jejich obrazy mají milionové hodnoty.

Monetův obraz Imprese: Východ slunce se dokonce v roce 1985 stal předmětem ozbrojené loupeže. Tento a dalších osm obrazů ukradla z muzea Marmottan Monet během otevírací doby pětice mužů se zbraněmi. Usilovným pátráním se podařilo zjistit, že za akcí stojí člen japonské mafie a po pěti letech byla vzácná díla, ceněná tehdy na 12 milionů dolarů, nalezena v jednom domě na Korsice. No vidíte, a to si jich kritici před sto padesáti lety necenili víc než tapet.