Hledání Attilova hrobu

Před patnácti sty sedmdesáti lety, roku 434, se vládcem obávaných, původem středoasijských kočovných Hunů stal Attila, Evropany též zvaný Bič boží, slavný válečník a vlastník obrovských pokladů. Možná to bylo o rok dřív, v tom mezi odborníky nepanuje jednota. Jisté je, že právě v té době se Hunové usadili v Uherské nížině a odtud šířili svou vládu dál na západ - dokud nebyla Attilova vojska v roce 451 poražena při tažení do střední Francie. Dva roky na to Attila zemřel a jeho říše se rozpadla. Vypráví se, že tělo mrtvého vládce bylo s velkou kořistí a ve skvělé zbroji pohřbeno pod velikou mohylou, zbudovanou v korytě řeky, jejíž vody byly během stavby dočasně svedeny jinam. Kromě této zbudovali prý Hunové ještě další dvě falešné mohyly. To aby nikdo Attilův hrob nenašel a poklady mu neuloupil.

Hledání Attilova hrobu u Martina|foto: Archiv Karla Sklenáře

A že se o to pokoušeli. Jenže - hledejte hrob vládce kočovníků, kteří vlastně nemají žádné stálé sídlo. Attilův hrob mohl být kdekoliv v Uherské nížině. A nejen tam.
Nejurputnějším ze všech hledačů Attilova hrobu byl jihočeský inženýr František Štěpán, který ve 30. let minulého století pracoval v Zemědělském výzkumném ústavu ve slovenském Martině. Byl mimo jiné také vášnivým proutkařem a jako takového ho neobyčejně zaujal podezřelý, 18 metrů vysoký kuželovitý vršek, zvaný Hrádok, který se tyčí v rovině na pravém břehu Turce, u obce Priekopy severně od Martina. Štěpán provedl na vrcholové plošině průzkum s pomocí proutku a došel k závěru, že se uvnitř kopce, v hloubce asi 20 metrů, nachází velké množství zlatých předmětů. Co by to mohlo být jiného, než hrob hunského vládce, řekl si tehdy inženýr Štěpán. A tak se v roce 1933 na Hrádku začalo kopat.
Zpočátku shora.
Kopání dlouho nepřinášelo žádné objevy. Až v hloubce 20 metrů a 70 centimetrů narazili kopáči na cosi, co podle Štěpánova názoru muselo být hranou železného víka rakve. Co čert nechtěl, právě v tu chvíli vnikla do výkopu spodní voda a všichni museli urychleně opustit šachtu. Shora to už nešlo, a tak se Štěpán rozhodl prorazit k místu nálezu štolu z boku kopce. Vyžádalo si to stavbu úzkokolejné dráhy k vyvážení vytěžené zeminy. Když však byl tunel dlouhý 36 metrů, vnikla i do něj voda. Štěpán nelenil a zakoupil parní čerpadlo, které muselo neustále odčerpávat vodu. Když se šachta přiblížila na pouhých šest metrů od místa předpokládaného Attilova hrobu, začala mít odčerpávaná voda červenavé zbarvení. Desítky přihlížejících zvědavců zpozorněly. Že by za to mohlo zkorodované železo Attilovy rakve? Vzápětí však narazili dělníci na silnou vrstvu slepence. Prorazili ji dynamitem, stejně jako tu další. A pak přišlo rozčarování. Místo kovové rakve odhalila štola vrstvu silně železité horniny se spoustou kyzu železného.
Zklamaný proutkař se však nechtěl vzdát; tak silné bylo jeho přesvědčení, že je skutečně jen krůček od nálezu nesmírné ceny. Za pomoci proutku určil, že jeho tunel minul zlatou skrýš asi o pět metrů a zahájil další kopání - tentokrát ve správném směru. 14. srpna 1935 dělila dělníky od Attilova zlata podle Štěpánova názoru už jen slabá jílovitá vrstva. V tu chvíli se však sesula stěna svislé šachty, zhroutilo se zpevnění z betonových skruží a všechno zalil vlhký jíl. Inženýr František Štěpán se konečně vzdal.
Provrtávání kopce, který je i podle dnešních odborníků jen haldou hluché zeminy, ho přišlo na 70 000 korun. A že to tehdy byly nějaké peníze.
A co se Attily týče, ten asi spí svůj věčný spánek někde úplně jinde. Kde? Toť otázka.