Fenomén Býčí skála: Krajina, jeskyně a člověk

Desítky koster, svědčící často o neobvyklém zacházení, pozůstatky koní i vozů, nádoby s obětinami, nádherné šperky a stovky dalších předmětů ze starší doby železné čili halštatské našli v roce 1872 v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu kopáči jednoho z otců moravské archeologie Heinricha Wankela. Ten svůj nález interpretoval jako pohřeb halštatského velmože; událost později zachytil v působivé ilustraci malíř Zdeněk Burian. Co na tom, že Wankelův výklad byl později odmítnut, v obecné rovině totiž rezonuje dodnes a musí se s ním vypořádat každý badatel, který se Býčí skálou zabývá. A že jich bylo… Tím zatím posledním je archeolog Martin Golec, jehož knihu „Fenomén Býčí skála: Krajina, jeskyně a člověk“ vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

„Kamenný dům“ na křižovatce

Fenomén Býčí skála|foto:Nakladatelství Lidové noviny

Martin Golec se od řady svých předchůdců, jistým způsobem někdy až kabinetních vědců, zásadně odlišuje svým přístupem ke zkoumané lokalitě: osobně ji totiž navštívil, a ne jednou. Během třinácti let soustředěného zájmu měl více než pětsetkrát příležitost nechat na sebe působit atmosféru podzemních prostor i blízkého okolí jeskyně, což mu umožnilo nový a neobvykle široký pohled na lokalitu a její historii. Ve své knize se snaží fenomén Býčí skály uchopit v souvislosti celé krajiny a celé její minulosti, která není jen halštatská.

Lidé jeskyni navštěvovali už v paleolitu. Byla pro ně nejspíš jakýmsi „kamenným domem“ na křižovatce dálkových cest, ale také na křižovatce tohoto světa a podsvětí. Snad se dokonce na čas sama stala „oním světem“, jak ve své experimentální religionistické vsuvce soudí etnolog a antropolog Peter Laučík, který také brání Heinricha Wankela před kritikou jeho nedokonalých metod; jak říká – právě díky nim se spektakulární nálezy z Býčí skály staly nevyčerpatelným zdrojem imaginace pro laiky i profesionály. Podle Martina Golce dokonce našli vědci v Býčí skále doslova „hromadný nález záhad a tajemství“.

Rekonstrukce podoby princezny z Býčí skály|foto: archiv Moravského zemského muzea

Paprsky zapadajícího slunce

Patří k nim i světelný úkaz, který při svých návštěvách objevil a o kterém museli vědět i pravěcí návštěvníci jeskyně – tzv. Velkým oknem do ní v období mezi jarní a podzimní rovnodenností proniká sluneční svit. Nikdy jindy. Že zapadající slunce člověka doby halštatské velmi zajímalo, víme i díky orientaci zvláštních kruhových staveb na jejich sídlištích a také jejich hrobů. Býčí skála byla v té době podle Martina Golce nejspíš centrální pohřebně-obětní poutní svatyní lidu halštatské horákovské kultury. Fungovala od 6. do poloviny 5. století před Kristem. V jistém smyslu funguje dodnes a kniha Martina Golce, na níž spolupracovalo i několik jeho dalších kolegů, o tom přináší zásadní svědectví.

Na jeho základě dokonce můžeme odvážně i když s nadsázkou říci, že dávní lidé na nás přes propast staletí dodnes shlížejí – nejen „zrcadlem“ jeskynních stěn; dokonce i očima halštatské princezny, dámy s nádhernými šperky, jejíž lebku si kdysi Heinrich Wankel neznámo proč ponechal, a které nedávno odborníci pomocí 3D rekonstrukce vdechli nový život.

Martin Golec: Fenomén Býčí skála : Krajina, jeskyně a člověk. Praha: NLN, s.r.o., 2019. ISBN 978-80-7422-420-1.