Býčí skála: Svatyně z doby halštatské

Název Býčí skála patřil jistě původně celému skalnímu útvaru, ale postupně byl přenesen na samotnou jeskyni. Poprvé je uveden ve zprávě z roku 1804. Ze 30. let 19. století pocházejí nejstarší záznamy pověstí, které se o jeskyni vyprávěly. Prý tu býval pohanský chrám, kde vykrvácelo mnoho obětovaných zajatců. Z jeskyně prý v noci prosvítají ohně, zaznívá zpěv a vycházejí průvody duchů. Také se tu zjevuje bílý nebo ohnivý býk... Jako by to všechno byla předehra k nálezu, který v létě roku 1869 učinili dva mladíci, bratranci Gustav a Arnošt Felklovi. V takzvané Předsíni Býčí skály našli keramickou nádobu s bronzovou soškou býčka. Naprostý unikát, který udivuje dodnes.
V roce 1872 se o sošce dozvěděl známý badatel Jindřich Wankel, který se už dlouho chystal Býčí skálu zkoumat. Nález býčka byl pro něj rozhodujícím impulsem. Ještě téhož roku Předsíň Býčí skály prokopal. Výzkum přinesl neuvěřitelné množství nálezů. Bronzové zbraně i zbroj, nádoby a kování vozů, bronzové a zlaté šperky, nástroje i zbraně ze železa, tisíce skleněných a jantarových perel, spálené obilí, keramické nádoby – a také zvířecí a lidské kosti. V Býčí skále se našly ostatky čtyřiceti lidí. Podle Jindřicha Wankela šlo o bohatý pohřeb náčelníka, uloženého na voze, kterého do záhrobí doprovodily ženy, koně i služebnictvo. Romantická představa krvavého rituálu v jeskyni přežila celé staletí a stala se i námětem známého obrazu malíře Zdeňka Buriana. Dnes už není možné udělat v Předsíni Býčí skály revizní výzkum, protože v ní za poslední války Němci zřídili podzemní továrnu, ale i tak je Wanklova populární hypotéza dnes už překonána. Existují však i jiné. Podle jedné z nich tu byla pobyta výprava uprchlíků nebo obchodníků z jihu, případně tu mohlo dojít k náhlému zřícení jeskynního stropu, ať už z jakýchkoliv příčin. Nové rozbory starých záznamů i samotných nálezů a nálezových situací však svědčí o tom, že ve skutečnosti se v Býčí skále nacházelo významné kultovní místo; obětiště, kam dlouhá léta přicházeli lidé z širokého okolí. Jako obětiny přinášeli vzácné předměty z dalekých krajů – z Alp, severu Itálie i od kočovných Skythů. Dělo se tak v pozdní době halštatské, v 6. století před naším letopočtem. Obětovala se tu zvířata a dokonce i lidé. V tom měl Jindřich Wankel pravdu.
Zdá se, jako by pověsti o pohanské svatyni a krvavých obřadech v Býčí skále měly svůj reálný základ. Je ale skutečně možné, aby v paměti místních obyvatel zůstaly uchovány vzpomínky na události, staré skoro dva a půl tisíce let? Nebo je to všechno jen náhodná shoda okolností?
To se asi nikdy nedozvíme.

Zdroje:
Karel Sklenář, Zuzana Sklenářová, Miloslav Slabina: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri 2002, s. 91 – 92.
Antonín Přichystal, Miroslav Náplava: Záhada Býčí skály aneb Jeskyně plná otazníků. Třebíč: AMAPRINT Kerndl s.r.o. 1995.