Edikt z Alhambry: Pád Granady a konec tolerance

Výpravu janovského mořeplavce financovali a válku s Granadským emirátem vedli sjednotitelé Španělska Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Muslimové ovládali Pyrenejský poloostrov, který sami nazývali Al–Andalusia, od 7. století. Vytvořili zde jednu z nejvyspělejších kultur své doby.

Alhambra. Komplex paláců a pevností maurských panovníků Granady|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

Decreto de la Alhambra

Zhruba od 11. století začali muslimy pomalu vytlačovat křesťané. Poslední muslimský útvar, Granada, padl, jak jsme řekli, v roce 1492. Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský tehdy 31. března vydali dokument nazvaný Edikt (případně Dekret) z Alhambry – španělsky Edicto de Granada nebo Decreto de la Alhambra. Edikt umožnil muslimům na území Španělska, aby dál praktikovali své náboženství. K dalšímu náboženství – judaismu, ovšem tak tolerantní nebyl. Židé, kteří na Pyrenejském poloostrově žili po staletí, museli buď konvertovat ke křesťanství, nebo odejít ze země.

Isabela I. Kastilská, královna kastilská a aragonská. Portrét neznámého autora přibližně z roku 1490|foto:Wikimedia Commons, Museo Nacional del Prado, CC0 1.0, ©

Židům z Pyrenejského poloostrova se říká sefardští podle biblické krajiny Sefarad, která byla později ztotožněna s Hispánií. V této oblasti jsou doloženi od 3. století, ale možná přišli už dříve. Ovládnutí poloostrova Araby jim přineslo zlatý věk. Muslimové, s výjimkou fanatického rodu Almohadů vládnoucího ve 12. století, byli vůči Židům tolerantní.

Učenci, obchodníci i cestovatelé

Židé se dostávali i do státní správy, kde působili třeba jako diplomaté, rádci nebo dokonce vojenští velitelé. Také směli vlastnit půdu; vlastnictví půdy a vojenská služba bylo pro Židy v křesťanském prostředí až do 19. století něčím nemyslitelným. Sefardští Židé vytvořili na Pyrenejském poloostrově svébytnou kulturu. Působila tu řada básníků, uctívaných židovských mystiků a učenců. Sefardským Židem byl také cestovatel a obchodník Ibráhím ibn Jákúb neboli Avraham ben Ja'akov, který v 10. století procestoval Evropu a zanechal nejstarší dochovanou písemnou zprávu o Praze.

Ferdinand II. Aragonský, král aragonský, sicilský, kastilský, neapolský, sardinský a navarrský. Portrét z přelomu 15. a 16. století|foto:Michael Sittow, Wikimedia Commons, Kunsthistorisches Museum Wien, CC0 1.0, ©

Dalším významným cestovatelem byl obchodník Benjamin z Tudely, který se ve 12. století přes Řecko vypravil do Palestiny, Sýrie a Iráku, obeplul Arabský poloostrov a pěšky se přes Egypt vrátil do Zaragozy, kde žil. Během cest mapoval především komunity svých souvěrců. O svém putování sepsal cestopis, který je důležitým pramenem pro poznání židovského osídlení ve středověku.

Sefardští Židé: Z Granady do světa

Když tedy v 15. století jejich katolická veličenstva Isabela s Ferdinandem začali Židy vyhánět, způsobili tím své zemi kulturní i ekonomickou ztrátu. Nejdříve na tom království vydělalo, protože Židé si s sebou mohli vzít jen to, co unesli. Španělům tak zůstaly jejich peníze, domy a půda. Jenže zároveň přišli o mnoho lékařů, řemeslníků, úředníků – například výběrčích daní, obchodníků a finančníků. Náhle si nebylo od koho půjčit peníze. Křesťané totiž půjčky na úrok považovali za nepřípustné.

Velký inkvizitor Tomás de Torquemada předkládá v roce 1492 k podpisu katolickým panovníkům Isabele I. Kastilské a Ferdinandu II. Aragonskému edikt o vypovězení Židů ze Španělska. Obraz z roku 1889|foto:Emilio Sala, Wikimedia Commons, Museo Nacional del Prado, CC0 1.0, ©

Sefardští Židé se rozprchli do různých zemí. Odešel například i sefardský astronom Abraham Zacuto, jehož astronomické tabulky použil při své cestě právě Kryštof Kolumbus. Někde Sefardy vyháněli, jinde viděli ve vzdělaných a obchodně zdatných lidech kapitál. Ochotně je přijal osmanský sultán Bajezíd II., florentští Medicejové jim dovolili usadit se v Livornu, kde jim přiznali plnou náboženskou svobodu. Další Sefardé se usadili v Antverpách, Amsterodamu, Benátkách i jinde. Ti, kteří ve Španělsku zůstali a konvertovali, byli dál pronásledováni. Podobně jako muslimové, kterým bylo po několika letech od vydání ediktu také nařízeno konvertovat nebo odejít.

Edikt z Alhambry byl španělskou frankistickou vládou v roce 1968 prohlášen za neplatný, v roce 1992 ho neodvolatelně zrušil španělský král Juan Carlos.