Děti z liberecké mateřinky se učí znakovou řeč. Umí i celé věty a navíc jsou vnímavější!
Děti z liberecké mateřinky se učí znakový jazyk, přestože samy žádné sluchové ani řečové vady nemají. Zlepšují si tak nejen drobnou motoriku, ale zároveň i zjišťují, že mezi námi žijí i lidé, kteří mají nějaký ten handicap.
Třída čtyřletých dětí z liberecké mateřinky Motýlek se naučila od základních slovíček ukazovat ve znakovém jazyce i celé věty. Díky lekcím znakování jsou děti šikovnější, vnímavější i chápavější.
Zuzana Lexová učí v mateřince Motýlek děti znakový jazyk od té doby, co sama prošla ročním kurzem. Svoji třídu čtyřletých a pětiletých dětí naučila nejprve základní slovíčka. Teď už děti dostávají delší úkoly - ukázané jen ve znakovém jazyce.
„Hodně věcí se dá odvodit – ano, ne, pít, jíst… Ale například barvy pro znaky, ty se musíte naučit, ty se odvodit nedají. A děti si je pamatují,“ chválí děti učitelka a lektorka znakového jazyka Zuzana Lexová.
Děti si znakováním pilují drobnou motoriku, soustředěnost, učí se, že mezi zdravými dětmi žijí i ty s handicapem. A umí rozlišovat nálady a pocity beze slov.
„Málokdo si uvědomuje, že podstatnou část znakového jazyka tvoří mimika. Takže ty děti opravdu vnímají, i když se jen nějak zatváříte a nic jim neříkáte… Poznají, že se zlobíte, že třeba dělají, co nemají, nebo že mají dávat pozor,“ popisuje učitelka.
Děti umí už i celé věty – mezi jiným třeba i ukázat, že bydlí v Liberci!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



