Chráníme "správnou" přírodu?

Vypadá to, jako bychom v některých případech nevěděli jak na to. Jak je možné, že jsme při ochraně některých druhů tolik úspěšní a ochrana jiných se nám nedaří? Používali jsme nebo snad dokonce i dnes používáme špatné metody a mechanismy jejich ochrany? Není problém třeba v tom, že si každý pod pojmem příroda představuje něco jiného? O tom už hovoří Martin Konvička z Entomologického ústavu Akademie věd České republiky a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, specialista na ekologii a etologii denních motýlů.

Konvička: "Ten vtip je, že pokud chceme udržet biodiverzitu kulturní krajiny, ve které člověk funguje a pestrost jejího života, tak musíme mít rezervace, kousky třeba i porušené, ale nějakým způsobem opečovávané přírody. Ale ono to nestačí, protože co to je ochrana v rezervacích? To je snaha napěchovat do tří, pěti procent území celou tu pestrost života, která ještě před padesáti, sto lety byla na celém území - řekněme Čech nebo Evropy. To prostě nejde, nemůžeme prostě nacpat všechny ty druhy a jejich vzájemné vztahy do mnohem menšího prostoru. My potřebujeme nějakým způsobem oživit i tu kulturní krajinu kolem, to, co nejsou chráněná území, ale normální krajina, v níž lidé hospodaří, žijí, pohybují se, vydělávají peníze a tak dále. A to samozřejmě jde, je to možné a začíná se to dařit. Ale je třeba si uvědomit, že to už nikdy nepůjde takovým tím způsobem, že by krajinou jezdil vozka s koňmi a oral s ruchadlem a babičky hrabaly seno a u toho pěly prostonárodní písně. Tahleta doba je ztracená a my musíme fungovat intenzivně, musíme z té krajiny nějakým způsobem žít, ale dnešní technologie už umožňuje to dělat tak, aby ta krajina byla současně vhodná pro život ostatních organismů než člověka, řepky a možná zajíců. Bohužel, a to je hrozné neštěstí, chování ke krajině je jaksi sektorové, říkalo se tomu resortismus. Zemědělci myslí na tu řepku, lesníci myslí na smrk, my ochranáři myslíme na ty motýly nebo orly a jako by se ztrácel jakýsi globálnější pohled, že nemůžeme krajinu rozparcelovat na kusy pro řepku, kusy pro smrk a malinké kousky řekněme pro motýly, brouky a rekreaci. Chápání toho, co je příroda, prošlo v českých zemích velikou změnou za posledních padesát let a nejen, že prošlo velikou změnou, ale různé generace a různé profese byly tou změnou různým způsobem ovlivněny. Ochranáři ještě před padesáti lety věřili, že tady byla někdy nějaká původní, originální, člověkem nedotčená příroda, pralesy, do kterých přišel praotec Čech a že pokud chceme chránit tu přírodu, tak musíme najít poslední zbytky těch pralesů, oplotit je, vytvořit tam rezervace a národní parky a tam se nám ta původní příroda nějakým způsobem udrží. Příkladem takového přístupu je Boubín na Šumavě, malinký, oplocený, pozvolna ztrácející veškerou svou přírodní rozmanitost. Celá tahleta vlna uvažovala, že tady ve střední Evropě by bez člověka byly nekonečné husté hvozdy, lesy, pralesy a takovým dozvukem téhleté vlny byla v devadesátých letech snaha chránit ekologickou kostru krajiny - čím více vneseme do krajiny zeleně, čím více tam vysadíme stromů, ale i živých plotů, tak tím tu krajinu jakoby více přizpůsobíme tomu původnímu stavu a tím více v ní bude přežívat rostlin a živočichů. Samozřejmě zoologové, botanici pořád věděli, že mnohé druhy nežijí v lese, že žijí na loukách, žijí na pastvinách, ale dopouštěli se dost zásadního omylu tím, že se domnívali, že sem tyhlety druhy odněkud přišly se zemědělci, že jsou tady nějakým způsobem nepatřičné, že jsou tady navíc a že když jim louky zalesníme nebo je necháme spontánně zarůst a ty kopretiny, motýli a brouci, kteří na kopretinách žijí zmizí, tak že to nebude taková ztráta a že prostě druhy původních lesů mají větší právo na život než ty (v uvozovkách) nepůvodní druhy luční. Dneska už víme, že to tak nebylo, že to byla celé pohádka a nesmysl. Středoevropská krajina nikdy nebyla neproniknutelným hvozdem. Tady samozřejmě les rostl, ale ten les byl řidší, protkaný loučkami, světlinami. A vlastně všechno, co tady dnes žije, s nějakými výjimkami, by tady žilo i přes přispění člověka. Všechno co člověk dělal od příchodu zemědělství do středoevropského prostoru, nebylo nic, co by tady nebylo před tím - v tom smyslu, že například hrozně důležitými hráči v té staré krajině byla divoká zvířata, zubři, pratuři, tarpani, kteří udržovali tu krajinu poměrně otevřenou a zajišťovali, že byla takovou tou mozaikou všeho možného, lesa, pole, bažiny. Člověk ta velká zvířata vyhubil, ale okamžitě je nahradil svými domácími zvířaty, svou pastvou krav, prasat, žďářením, klučením a vytvořil takovouto jemnou, mozaikovitou krajinu, která ale se kvalitativně nijak nelišila od pravěké savany, jež by tady bez člověka byla. A k opravdové změně středoevropské krajiny dochází až někdy začátkem devatenáctého století v souvislosti s průmyslovou revolucí, s větší poptávkou po dřevu a současně v souvislosti s tím, že pěstování okopanin, zlepšení zemědělských postupů umožnilo zavřít zvířata do stájí na zimu a umožnilo odpoutat de facto domácí zvířata od krajiny, aspoň částečně, oddělit pastvu od lesa, oddělit louky od lesů. Tohle jsou poměrně nové procesy, které nejsou starší než dvě stě let, kdy se nám začala některá stanoviště úplně zásadně měnit."

A jak tedy, s ohledem na uvedené skutečnosti, pomoci třeba právě motýlům? Je vůbec možný návrat k nějakému původnímu stavu? Co o tom soudí entomolog Martin Konvička?

To by mohl být dobrý příklad nejen pro podnikatele a firmy, budující na okrajích měst svá výrobní, obchodní a zábavní centra, ale i pro majitele parků nebo třeba městských zahrad. A co mimoměstská krajina? Jak té bychom podle Martina Konvičky mohli pomoci?

...říká znalec motýlů a jejich života Martin Konvička z Entomologického ústavu Akademie věd České republiky a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. S jeho názory nemusíte souhlasit; pokud se však nad nimi aspoň trochu zamyslíte, pak náš rozhovor splnil svůj účel.

Vysíláno v Planetáriu č. 37/2008, 13. - 19. září.
Přepis: NEWTON Media, a.s.