Božena Viková-Kunětická

Narodila se roku 1862 v Pardubicích. Od mládí se chtěla věnovat herectví, které také studovala, a měla k tomu velký předpoklad – mimořádnou krásu. V seznamu mužů, kteří ji platonicky milovali, případně se pokoušeli ji vyznat lásku, bychom našli Jiřího Gutha-Jarkovského nebo Josefa Svatopluka Machara. Božena psala divadelní hry a romány a zapojila se do politiky. Roku 1912 se stala první ženskou českou političkou zvolenou do Českého zemského sněmu, byla první poslankyní i ve střední Evropě. Svůj mandát ale nemohla vykonávat, český zemský sněm totiž kvůli německé obstrukci nepracoval. Viková-Kunětická byla výrazně pravicově orientovaná, silně nacionalistická. Po první světové válce vstoupila do Československé národní demokracie a byla jednou z osmi žen – poslankyň Revolučního národního shromáždění. V roce 1920 ale ve volbách do senátu neuspěla a její politické působení skončilo. K jejímu smýšlení patřil odpor ke komunismu, antisemitismus, obdiv italského fašismu a také nesmiřitelný odpor k Masarykovi. Masarykovo odhalení nepravosti rukopisů považovala Viková za největší zločin, jenž byl na národě českém spáchán.
Vikové-Kunětické vytýkali kritikové impulsivnost a náladovost, to, že její práce a názory byly často ovlivněny citovým rozpoložením, ve kterém se zrovna nacházela. Vikovi se kvůli práci manžela často stěhovali, žili nějaký čas ve Štětí nebo v Mostě. A na sever Čech se vrátila i ve dvacátých letech po ukončení politické kariéry – odstěhovala se k dceři Vlastě, která žila v Libočanech u Žatce. V německém prostředí našla Viková-Kunětická ještě dostatek prostoru pro uplatnění svého českého nacionalismu. Pro české děti vedla dokonce jakýsi doučovací kroužek.
V Libočanech zemřela Božena Viková Kunětická 18. března 1934. Dnes je tato žena ikonou českého ženského hnutí – rovnost žen a mužů byla totiž jejím velkým tématem.