Archeologové pod Vesuvem

24. květen 2009

Pompeje, Herculaneum a Stabiae, tři římská města pod Vesuvem, zanikla mohutným sopečným výbuchem 24. srpna roku 79. Místo, kde kdysi stála, bylo postupně zapomenuto, období "temného středověku" nepřežila ani vzpomínka. Vynořila se opět až s návratem evropských vzdělanců k antické tradici; a s touto vzpomínkou se nakonec vynořila i sama ztracená města.

O Pompejích hovoří, stejně jako před týdnem, archeolog Pavel Titz z Katedry religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

Kdy byly ruiny Pompejí objeveny? A vědělo se od počátku, o jaké ruiny se jedná?

Pavel Titz: No, nevědělo. Stalo se to někdy kolem poloviny 18. století v Království obojí Sicílie, kdy byly náhodou, například při hloubení studní, v okolí Vesuvu nacházeny antické předměty. V té době nemůžeme hovořit o archeologii jako o vědě a tak celá řada šlechticů, neapolského krále nevyjímaje, se rozhodla budovat tímto způsobem své umělecké sbírky. Na tom základě potom dochází k určitému rozvoji tohoto "hledání pokladů" a velice záhy po rozšíření prací se daří identifikovat Pompeje, Herculaneum, Stabiae, vilu Oplontis a celou řadu dalších. Můžeme říci, že poznávání krajiny před výbuchem Vesuvu v podstatě nekončí. Celá řada lokalit byla nalezena v relativně nedávné minulosti například při výstavbě dálnic.

Zpočátku tedy šlo spíše o divoké výkopy. Kdy se změnily na organizovaný archeologický výzkum? A bylo toho divokými výkopy zničeno nebo ztraceno hodně?

Pavel Titz: To je nesmírně obtížné říci. Vyčítat výkopcům 18. století jejich metodu je velmi ošemetné, protože i my, kteří v Pompejích pracujeme dnes, budeme jednou pranýřováni našimi mladšími kolegy za to, jak jsme postupovali, byť jsme to dělali v té nejlepší víře a těmi nejlepšími způsoby, jak to umíme. Mohu říci - ano, přišli jsme o obrovské množství informací těmi ranými výzkumy. My jsme si toho vědomi a proto jedna třetina Pompejí je dodnes pokryta sopečným materiálem a nikdo si na tu třetinu nebrousí zatím zuby. Čekáme, až archeologie bude mít lepší prostředky k poznávání minulosti, dost možná i nedestruktivní, a že se tudíž i bez toho, abychom kopali, budeme moci podívat pod povrch a lépe se připravit na vlastní kopání. Mimochodem - kdy se stávají vykopávky v Pompejích skutečně vědeckými je velmi těžko říci. V obecné rovině se archeologie stává skutečnou vědou někdy koncem 19. století, v době meziválečné jsou už výzkumy na lokalitě Pompejí provozovány skutečně akademickým, vědeckým způsobem. Takže nějakých sto let už v Pompejích zuří čistočistá věda.

Co všechno a v jaké zachovalosti se pod sopečným popelem z Vesuvu nachází a čím jsou trosky Pompejí jedinečné pro současné badatele?

Pavel Titz: Pompeje jsou nesmírně cenné v množství detailů. Kdybychom je srovnávali s ostatními antickými lokalitami, tak na těch nezískáváme například přehled o tom, kdo vlastnil který majetek, který dům a tak dále. Velice pečlivou prací epigrafickou se v Pompejích daří na základě výskytu jednotlivých nápisů, přípisů, volebních plakátů, skutečně rekonstruovat vlastnické poměry ve městě. Je nesmírně zajímavé vidět, jakým způsobem si ta která rodina vedla, kdy skoupila nějakou část sousedního majetku nebo sousední parcelu a vytvořila větší a honosnější dům a tak dále. Moderní archeologické postupy nám v současnosti umožňují dívat se skutečně na ty lidi, jakkoli zde již nežijí a my nejsme schopni nalezená těla v Pompejích identifikovat, pokud u sebe nemají pečetní prsten se jménem nebo něco podobného. Antropologický pohled na ostatky, případně na obsahy žump ve městě, nám dává pohled také na zdravotní stav těchto lidí, na to, jak dalece byla jejich střeva obsazena nejrůznějšími parazity a podobně. Je to obrovská mozaika často velice detailních informací a mám pocit, že snad nejúchvatnější je právě komplexnost toho pohledu. V Pompejích se díky dochování stěn a nadzemních částí domů setkáváme i s tím, jak si Pompejané zdobili interiéry svých domů, což je naprosto unikátní záležitost. Na jiných lokalitách to zjišťujeme jen velmi obtížně, anebo vůbec ne. V Pompejích vidíme, jak neuvěřitelně propojený tehdejší antický svět byl. Že lokalita, která je v okamžiku zániku svrchovaně římská, je prodchnuta citem a vášní pro řecké umění. Díky nápisům nebo některým motivům můžeme říci, že tu žijí vedle Řeků a Římanů také například Židé. Objevuje se tu obrovské množství nápisů, které nás doslova spojují s někdejšími Pompejany - i my dnes, pokud jdeme po ulici vidíme nejrůznější graffiti. Nechováme se zkrátka jinak, než před dvěma tisíci lety Pompejané. To množství přisprostlých nápisů, které jsou dochovány na pompejských omítkách, to je totéž, jak na pánských záchodcích dnes. V tomto ohledu mám za to, že je nesmírně cenné i to, že my dnes nejsme o mnoho lepší a pravděpodobně ani o mnoho horší, než byli lidé před dvěma tisíci let. Ten povzdech, který zanechal na jedné z pompejských zdí někdo nápisem SODOMA, GOMORA, je přenesitelný prakticky do kteréhokoli místa a kterékoli doby, naši současnost nevyjímaje.

Pompeje se pod sopečným popelem dochovaly jako konzerva; jako výstřižek jednoho srpnového dne druhé poloviny 1. století po Kristu. S výjimkou dalších zasypaných měst v jeho okolí jiný podobný výstřižek nemáme. Nelze tedy posoudit, do jaké míry je ten pompejský reprezentativní. Předpokládá se, že Pompeje byly jen průměrným městem. Odhaduje se, že zde žilo asi dvacet tisíc obyvatel - v době, kdy Řím byl milionové velkoměsto. Nejznámějším symbolem katastrofy z roku 79 jsou sádrové odlitky mrtvých Pompejanů. Kdo vůbec přišel s nápadem vylévat sádrou dutiny, které zbyly ve ztvrdlé vrstvě popela po dávno zetlelých tělech?

Nesmíme zapomínat, že nebyly jen Pompeje, ale také Herculaneum a Stabiae. Jak vypadá situace s archeologickými vykopávkami tam?

Snad se toto přání archeologa Pavla Titze z Katedry religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice jednou vyplní a obraz zničeného města bude alespoň zčásti takový, jaký byl v době, kdy jeho ulice odkryly nástroje archeologů. Stejně živý, jako byl v době zániku města 24. srpna roku 79 po Kristu však nebude nikdy. To jenom duch města žije dál bez omezení - jako inspirace i jako určité memento.

Vysíláno v Planetáriu č. 21/2009, 23. května - 29. května 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:41).

autoři: frv , Pavel Titz
Spustit audio