Alea iacta est – Kostky jsou vrženy!

25. březen 2023

To údajně řekl Caesar, když překročil Rubikon. Věděl, že tím spustí občanskou válku. A v ní bude hrát vabank. A přitom se nedá než
doufat, že to vyjde. Jako v těch kostkách.

Caesarovi bylo v té době už 51 let, byl to zralý muž: i když v Římě se o něm tradovalo, „že byl mužem všech žen a ženou všech mužů.“ Tak či onak, byl skoro na vrcholu moci. Republika měla za sebou skoro století válek; vždy občanských, mezi dvěma týmiž frakcemi. Caesar náležel k jedné z nich, jako všechny nejvyšší patricijské rodiny v Římě. Ta jeho rodina, familia, si vybrala být v populárech. A populárové a optimáti se navzájem vybíjeli kvůli sporům v Senátu, a krev tekla nejen v něm, ale i v ulicích Města a taky v celé Itálii. A ty dvě frakce se v tom vybíjení střídaly a po čase se krvavě vystřídaly.

Caesar versus Pompeius

Gaius Julius Caesar

Po posledním takovém vystřídání, jakési malé občanské genocidě, se k moci dostali tři muži z téže frakce. Všichni urození, nejobávanější lídři ze Senátu. Pak jeden zemřel a poslední dva se do sebe nutně pustili ve finálním zápase o moc nad celým státem. Byli to Caesar a Pompeius, oba zkušení politici a vítězní generálové. Pompeius zrovna v Senátu, epicentru moci, Caesar právě podrobil Galii římskému státu.

Pompeius mu poděkoval a vzkázal, ať Caesar v Galii zůstane, že se to určitě hodí a tak. Zkrátka – do Říma ať už se nevrací a že jestli to zkusí, zničí ho on, Pompeius, a způsobí jeho porážku a pád a smrt. A v případě té porážky by ovšem byla vyvražděna i Caesarova rodina. A jeho stoupenci. A rodiny těch stoupenců. Caesar měl zřejmý důvod pro to, co chtěl udělat, a znal riziko, co tím může způsobit. Důvodem bylo stát se absolutním autokratem římské republiky, státu přes celý poloostrov a hegemona Středomoří. Rizikem bylo vyvolání občanské války, která skončí prohrou…

Most, po kterém zřejmě 10. ledna roku 49 př. Kr. Julius Caesar se svými vojáky překročil severoitalskou řeku Rubikon

Přišel, viděl, zvítězil… a zemřel

Caesar Rubikon překročil. Přišel, viděl, zvítězil. Pompeius bídně a prozíravě opustil Řím a ukryl se v Egyptě, aby nepřišel o hlavu. Ta však byla nakonec poslána zpět do Říma; bez těla, to zůstalo v Egyptě. Tradice praví, že když Caesar, novopečený diktátor státu, uviděl hlavu svého někdejšího spojence a pak hlavního rivala, zaplakal. Prý z lítosti. Je ale možné, že na tom ta Pompeiova uříznutá hlava, dovezená po bůhvíjaké době z Egypta, nebyla úplně nejlíp.

Gaius Julius Caesar, římský vojevůdce a politik. Odvozením z jeho jména vznikl titul „císař“, on sám však císařem nebyl

Caesar pak ovládl Senát, obsadil důležité pozice ve státu loajálními lidmi a pak se nechal prohlásit doživotním diktátorem, a to už bylo jedno, jestli by se mu říkalo třeba král, protože moc měl stejnou, ne-li větší. Ale pár lidem na tom záleželo a ti ho v roce 44 před Kristem ubodali v Senátu. A vyvolali tím ještě jednu občanskou válku, a ta republiku definitivně poslala do historie.

autoři: Adam Vidner , frv
Spustit audio

Související