Alea iacta est – Kostky jsou vrženy!
To údajně řekl Caesar, když překročil Rubikon. Věděl, že tím spustí občanskou válku. A v ní bude hrát vabank. A přitom se nedá než
doufat, že to vyjde. Jako v těch kostkách.
Caesarovi bylo v té době už 51 let, byl to zralý muž: i když v Římě se o něm tradovalo, „že byl mužem všech žen a ženou všech mužů.“ Tak či onak, byl skoro na vrcholu moci. Republika měla za sebou skoro století válek; vždy občanských, mezi dvěma týmiž frakcemi. Caesar náležel k jedné z nich, jako všechny nejvyšší patricijské rodiny v Římě. Ta jeho rodina, familia, si vybrala být v populárech. A populárové a optimáti se navzájem vybíjeli kvůli sporům v Senátu, a krev tekla nejen v něm, ale i v ulicích Města a taky v celé Itálii. A ty dvě frakce se v tom vybíjení střídaly a po čase se krvavě vystřídaly.
Caesar versus Pompeius
Po posledním takovém vystřídání, jakési malé občanské genocidě, se k moci dostali tři muži z téže frakce. Všichni urození, nejobávanější lídři ze Senátu. Pak jeden zemřel a poslední dva se do sebe nutně pustili ve finálním zápase o moc nad celým státem. Byli to Caesar a Pompeius, oba zkušení politici a vítězní generálové. Pompeius zrovna v Senátu, epicentru moci, Caesar právě podrobil Galii římskému státu.
Pompeius mu poděkoval a vzkázal, ať Caesar v Galii zůstane, že se to určitě hodí a tak. Zkrátka – do Říma ať už se nevrací a že jestli to zkusí, zničí ho on, Pompeius, a způsobí jeho porážku a pád a smrt. A v případě té porážky by ovšem byla vyvražděna i Caesarova rodina. A jeho stoupenci. A rodiny těch stoupenců. Caesar měl zřejmý důvod pro to, co chtěl udělat, a znal riziko, co tím může způsobit. Důvodem bylo stát se absolutním autokratem římské republiky, státu přes celý poloostrov a hegemona Středomoří. Rizikem bylo vyvolání občanské války, která skončí prohrou…
Přišel, viděl, zvítězil… a zemřel
Caesar Rubikon překročil. Přišel, viděl, zvítězil. Pompeius bídně a prozíravě opustil Řím a ukryl se v Egyptě, aby nepřišel o hlavu. Ta však byla nakonec poslána zpět do Říma; bez těla, to zůstalo v Egyptě. Tradice praví, že když Caesar, novopečený diktátor státu, uviděl hlavu svého někdejšího spojence a pak hlavního rivala, zaplakal. Prý z lítosti. Je ale možné, že na tom ta Pompeiova uříznutá hlava, dovezená po bůhvíjaké době z Egypta, nebyla úplně nejlíp.
Caesar pak ovládl Senát, obsadil důležité pozice ve státu loajálními lidmi a pak se nechal prohlásit doživotním diktátorem, a to už bylo jedno, jestli by se mu říkalo třeba král, protože moc měl stejnou, ne-li větší. Ale pár lidem na tom záleželo a ti ho v roce 44 před Kristem ubodali v Senátu. A vyvolali tím ještě jednu občanskou válku, a ta republiku definitivně poslala do historie.
Související
-
Překročit Rubikon
Slovní spojení, které vyjadřuje nějaké životně důležité rozhodnutí, jehož důsledky už nelze vzít zpět. Souvisí s Caesarovým překročením řeky Rubikonu roku 49 př. n....
-
Úterý: Citáty, které platí
Máte nějaký oblíbený citát, který často a rádi používáte? O jehož platnosti nepochybujete? Řídíte se podle nějakého přirovnání?
-
Gaius Julius Caesar. Génius, který změnil starověký svět
Gaius Julius Caesar. Zřejmě neexistuje člověk, kterému by jméno tohoto římského vojevůdce nebylo povědomé. Napsal Cyril Navrátil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
