Život v ediakaru

Jak je to dávno, kdy ediakarské organismy na zemi žily? Kdy se o nich poprvé začalo hovořit mezi vědci? A podle čeho bylo období ediakaru pojmenováno? O tom hovoří Radek Mikuláš z Geologického ústavu Akademie věd České republiky.

Mikuláš: "Ediakar je období přibližně od šesti set třiceti milionů let před současností po pět set čtyřicet milionů let. Pro srozumitelnější zařazení je to období ještě před prvohorami, to znamená spadá přibližně do konce starohor, je to tedy období starší, než ve kterém žili třeba nejstarší čeští trilobiti. To období získalo svůj název podle lokality Ediacara v Austrálii, kde poprvé bylo nalezeno velké množství zkamenělin. Já schválně nebudu říkat zkamenělin živočichů, či rostlin, nebo čeho vlastně, ale velké množství velkých, často mnohadecimetrových nápadných zkamenělin, které se prakticky ničemu dosud známému nepodobaly. A pomocí různých metod datování, včetně radiometrického, pak bylo zjištěno, jak je to všechno vlastně staré. Když už se vědělo, v jakých vrstvách hledat a co vlastně hledat, tak pochopitelně ty nálezy potom přibývaly. Takovými klíčovými nalezišti jsou Namíbie, potom Newfoundland, Anglie, což je od nás nejblíže, ale tam těch nálezů je poměrně nejméně, a potom oblast Ruska, kde jsou vrstvy tohoto stáří nazývány vendem, podle místní, již existující klasifikace. V ruské literatuře je stupeň ediakar většinou uváděn jako vend."

Co všechno se z období ediakaru dochovalo? Předpokládali byste možná různé zkamenělé stopy a hlavně samotné organismy, kterým se, jak už víme, i přes nevyjasněnou identitu říká zjednodušeně ediakarská fauna. Jenže právě stopy po činnosti nebo pohybu nějakých ediakarských tvorů v geologickém záznamu takřka úplně chybí.

Mikuláš: "Těchto jevů je v ediakaru extrémně málo. Existují jakési otisky organismů, které evidentně neměly pevné schránky, tak jak je známe dnes, jako mají škeble, raci, krabi, nic takového tam nemohlo být. Víme, že ty organismy, které se zachovaly jako zkameněliny, musely mít nějaké poměrně pevné tělo, srovnatelné třeba s chrupavkou nebo něčím podobným, ale neměly třeba kalcifikované nebo chitinové schránky, ani kosti. Ony jsou zachovány takovým poměrně zvláštním způsobem. A protože zase těch forem je poměrně velké množství, značně se liší tvarem, tak těch způsobů zachování taky je celá řada. Já už jsem říkal, mnoho z nich překvapuje svojí velikostí, byly to třeba čtyřiceticentimetrové živé objekty, jiné jsou zase poměrně drobné. Je zajímavé, že můžeme na základě toho, jak byly zachovány v jednotlivých vrstvách, usoudit na jejich způsob života. Evidentně některé ty organismy žily uvnitř dna a nějakou svalovou aktivitou, aniž by se pohybovaly,vyrůstaly těmi svými nejvyššími částmi nad mořské dno a zřejmě pomocí toho kontaktu s mořskou vodou získávaly živiny, možnost rozmnožování a tak dále. Další skupina byli živočichové, kteří byli přisedlí na dně. Měli takové veliké terče, připomínající přísavky, používané v koupelnách na dlaždičky, a z tohoto terčíku potom vyrůstá nějaký organismus, který evidentně směřoval vzhůru do vodního sloupce. A opět otázka - na čem vlastně ty terčíky spočívaly, když se ta dna jeví pravděpodobně jako písčitá. Většina ediakarských zkamenělin je totiž zachovaná v pískovcích. Ono se ukazuje, a stále více je to zřejmé, že ty písky byly v té době, alespoň v mělkých mořích, pokryty řasovými koberci nebo rohožemi, v průměru jeden milimetr silnými; takovými pleteněmi řas. A ty vlastně vytvářely úplně specifický, a dnes velmi málo známý typ mořského dna. Tady se s něčím podobným na krátkou dobu můžeme setkat třeba v nějakých dočasných kalužích. Můžeme si to představit jako škraloup na mléce, vrstvičku, která v podstatě byla konzistentní a bylo samozřejmě možno ji nějak prokousat nebo propíchnout. V těch dalších geologických obdobích, kdy značně přibylo skutečných živočichů, byly tyto řasové koberce masivně konzumovány a v geologicky poměrně krátké době z hlavních geologických prostředí vymizely úplně. Navíc dno začalo být míšeno, podobně jako je dnes půda míšena nejrůznějšími druhy žížal a dalšími organismy. Právě ta okolnost, že většina zoologů ani geologů neměla ponětí o tom, že dna v ediakaru byla kryta poměrně pevnými řasovými blánami, způsobila mnohá nedorozumění ve snaze pochopit, jak vlastně ty ediakarské formy žily a jak mohly vypadat."

Historie poznávání ediakarského života, o kterém hovoříme s geologem Radkem Mikulášem, je plná debat a sporů. Jeden z nich se týká problému nevyjasněné identity zkamenělých organismů - jsou to skutečně živočichové nebo něco jiného? Druhý spor je spjat s úvahami o příbuznosti ediakarských organismů s těmi současnými. Jsou to naši evoluční předkové a nebo šlo o vývojovou originalitu, která s koncem ediakaru nenávratně zmizela?

Pokud tedy byl ediakarský život zcela odlišný od toho, který následoval po něm, znamenalo by to, že musel vymřít nebo být vyhuben. V té souvislosti se někdy hovoří o blíže neurčené katastrofě, která na přelomu ediakaru a nejstaršího prvohorního období, kambria, způsobila velké globální vymírání...

S dnešním životem tedy podle některých odborníků velké ediakarské organismy nemají mnoho společného. V jejich stínu však úplně klidně mohli žít drobní předchůdci dnešních živočišných kmenů, o jejichž "molekulárních hodinách" evoluční biologové tvrdí, že se rozběhly hluboko ve starohorách, dokonce ještě před ediakarem. Patří snad některému z těchto nepatrných předchůdců současného života série stop, objevená nedávno v ediakarských vrstvách v americké Nevadě?

K vyřešení záhady tzv. ediakarské fauny nálezy z našeho území příliš nepomohou. Jak nás na konci rozhovoru ujistil Radek Mikuláš z Geologického ústavu Akademie věd České republiky, horniny ediakarského stáří u nás sice máme, ale nejsou v nich žádné zkameněliny. Tyto naše horniny totiž vznikaly v mořských hlubinách a tak neobsahují geologický záznam prostředí, které bylo v ediakaru obýváno. Tehdejší organismy žily především na mělčinách - ať už šlo o zvířata či rostliny, naše předky nebo slepý zákrut evoluce.

Vysíláno v Planetáriu č. 43/2008, 25. - 31. října.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:33).