Zaprášený vesmír

Spousta nejrůznějších částic meziplanetární hmoty, mezi něž počítáme i planetky. Těchto těles a částic se tu nalézá vůbec nejvíc v naší soustavě. Existenci této oblasti předpověděli v polovině 20. století dva astronomové, podle nichž se nazývá Edgeworthovým-Kuiperovým pásem. Ještě kousek za ním pak bylo objeveno jakési "hnízdo" komet - tzv. Oortovo mračno, rovněž vydatný zdroj prachu. Zůstaňme ale u zmíněného pásu planetek, které se v tomto prostoru miliardy let mezi sebou srážely, vzájemně otloukaly a omílaly, až vzniklo velké množství prachu. Ten zvolna putuje sluneční soustavou směrem ke Slunci. Zdá se to ale nelogické, vždyť tlak slunečního záření a tzv. slunečního větru by měl prach spíše "odfoukávat". Sluneční gravitace ovšem nad tlakem záření a větrem vítězí. Částečky rozdrobené meziplanetární hmoty jsou ovšem v pohybu a tak musíme počítat i s tím, že sluneční vítr a záření nepůsobí jen z boku, ale trochu i zepředu.
Počítačovou simulací si vědci ověřili, že prachový pás se tím pozvolna stáčí do spirál, zaplňuje celou soustavu a vzhledem k různé přitažlivosti planet vytváří různě husté pásy. O celkovém množství meziplanetárního prachu a zastoupení jednotlivých složek přinesly cenné údaje sondy Pioneer 10 a 11 už koncem 70. a začátkem 80. let. Ovšem až loni se mezinárodnímu týmu vědců podařilo dospět ke zveřejnitelným výsledkům.
Zajímavé údaje přineslo zařízení, které na sondách detekovalo prachové částečky. Byly to panely pokryté 234 buňkami s plynem. Buňku kryla tenká membrána, která při nárazu prachové částice praskla a plyn z ní unikl. Pokles tlaku byl samozřejmě přístroji registrován. Při průměrné dopadové rychlosti 20 km/s byly přístroje schopny zaznamenat nárazy částic, větších než 10 mikronů. Za celou dobu činnosti detektorů naměřily obě sondy dohromady 225 nárazů, nejvíc v okolí dráhy Jupiteru, kde ještě převažuje prach z komet. Za drahou Saturnu už ale dominuje prach pocházející z Kuiperova pásu. Pro představu - na 100 kilometrů krychlových tu připadá jen o něco více než jedna částice, takže zdánlivě jde o hluboké prázdné "nic". Ovšem pro celou oblast za dráhou Saturnu až k Neptunu to tak jako tak dělá asi 150 biliónů tun hmoty!
Víme, že životnost jedné částice ve sluneční soustavě je asi 10 miliónů let - po uplynutí této doby by tu už žádný prach nebyl, planety by ho vymetly nebo chcete-li, "vyluxovaly". A přece tu je! Znamená to tedy, že Kuiperův pás musí už zmíněnými srážkami planetek a jejich omíláním a odíráním vyrobit neuvěřitelných asi 50 tun prachu za sekundu! A to jde jen o částečky, které bylo možné detekovat díky meziplanetárním sondám. Vědci odhadují, že větší drobty po srážkách tvoří nejméně stokrát větší množství. Jak vidět, prachu a "smetí" je dost a dost i takhle daleko od našich pozemských příbytků...

Miroslav Zimmer

Pravidelná rubrika Mýty, domněnky, objevy a omyly astronomie se vysílá v rámci každého třetího Planetária v měsíci.
Starší texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.