Záhadný Kristián - 1. část

Desáté století bylo nadmíru zajímavým obdobím našich dějin. Právě tehdy vrcholilo budování přemyslovského státu. Byl to čas slavných knížat Vratislava I., Svatého Václava, Boleslava I. i II. V desátém století u nás byly založeny první kláštery. Vznikla Pražská diecéze a české země se dočkaly samostatného biskupství, v jehož čele stanul jako druhý biskup v pořadí Slavníkovec Vojtěch, později na misijní cestě umučený pohanskými Prusy a prohlášený za svatého. Desáté století bylo v českých zemích nabité událostmi. Víme však s jistotou, že se všechny skutečně odehrály? Samozřejmě, řeknete možná. Vždyť se o tom píše ve starých kronikách a dalších písemných pramenech. Jenže v tom je právě háček. Všechny české kroniky, popisující historii desátého století, vznikaly až s odstupem času. Žádný z kronikářů nebyl svědkem popisovaných událostí. Nejstarší z našich kronik, Kosmova, byla sepsána počátkem dvanáctého století. Z desátého století se nezachovaly žádné listiny, dopisy, nic takového. Prakticky jediným dobovým písemným pramenem, pomineme-li jednu zahraniční kroniku, jsou legendy. A to je pramen dost ošidný. Vysvětluje Petr Kubín z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Petr Kubín: Legenda je specifický literární žánr, který pojednává o životě a utrpení světců. Důležité je si při práci s legendami uvědomit, že legendy nelíčí lidský život tak, jak probíhal, ale líčí ideál svatosti tak, jak se proměňoval v jednotlivých dobách. Čili středověký ideál svatosti. Ten ideál svatosti byl pro ně tak důležitý, že autoři legend neváhali různě pokroutit hlavní postavy i samotný příběh svého vyprávění, aby odpovídal tomu ideálu svatosti. A protože ve středověku konstantním ideálem byly zázraky, divotvornost nebo magie, tak ve všech těch legendách se objevuje poměrně velké množství zázraků, které jsou často neuvěřitelného charakteru. Takže je to tedy zvláštní historický pramen. Pokud chceme zkoumat světce jako historickou osobu, tak platí pravidlo, že to, co není ověřitelné v jiných, mimolegendárních pramenech, s tím nemůžeme počítat jako s historickým faktem. To znamená, pokud hledáme historickou postavu, tak se snažíme dokládat věci v jiných nelegendárních pramenech. Pokud však chceme pracovat s kultem jako takovým, řekněme se svatováclavským kultem, tak pak je legenda prvořadý pramen. Naprosto nejdůležitější. Jedině legenda nám umožní chápat vznik a vývoj kultu a také dobovou mentalitu. Český historik František Graus říkal, že legenda je to, co tvoří světce. Mínil tím kult. To neznamená, že by ten světec historicky neexistoval, ale to, co o něm víme skrze legendu, je právě dílem kultu. To platí zejména o světcích, kteří vůbec neexistovali - i takoví byli, třeba Kateřina, Barbora, Jiří, Kryštof a podobně - a pak o světcích, na kterých je historické jen jméno a místo, jako je třeba svatý Mikuláš. To byly všechno velmi populární kulty ve středověku. Ale platí to i o světcích, kteří již za života byli považováni za svaté, třeba František z Assisi. Ale to, co o něm víme, jak je promítán k nám do současnosti, tak to je všechno prizmatem legend, které zastřely historický život svatého Františka. Čili tak, jak je předáván, to je prostě jeho legendární život. Čili znovu se vracím k tomu základnímu pravidlu. Pokud zkoumáme historickou postavu, konkrétního světce, tak to, co je pouze v legendách, nelze považovat za historický fakt.

Jakým způsobem je tedy rekonstruována historie desátého století, máme-li k dispozici jen samé nespolehlivé písemné prameny?

Petr Kubín: V českých poměrech je to velmi obtížné, vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku písemných pramenů. Nemáme tady žádné úřední prameny a kroniky jsou až mnohem mladší. Je tady pouze zahraniční kronika saského mnicha Widukinda. České desáté století známe tedy prakticky úplně jen z legend. Na pomoc pak přichází archeologie, hmotné prameny, které nám pomáhají dotvořit ten stav českých dějin. A konečně, abychom si to desáté století vůbec mohli nějak vytvořit, tak se používají i prameny pozdější. To znamená především Kosmova kronika, která je poměrně obsáhlá.

Codex gigas - Kosmova kronika|foto: Královská knihovna ve Stockholmu

Jedním z nejvýznamnějších pramenů k historii desátého století, který se hojně využívá, je takzvaná Kristiánova legenda. Dílo, o které se čeští historici přou několik staletí. O čem se v této legendě píše? V kolika exemplářích se dochovala a jak jsou její texty staré?

Petr Kubín: Legenda tak zvaného Kristiána (to jméno Kristián je zažité, i když je, řekněme, spíše pomocné) je psána latinsky. Je to poměrně obsáhlá legenda o deseti kapitolách. Josef Pekař ji v roce 1903 nazval nejstarší českou kronikou, protože mezi českými legendami zaujímá poněkud zvláštní místo. Není to totiž pouhé vypravování o životě světců, ale je to i líčení nejstarších českých dějin. V jednom dochovaném rukopise Kristiánovy legendy je latinský nadpis Život a umučení svatého Václava a jeho báby Ludmily. Tedy je to příběh těchto dvou světců, ale před ním je v první kapitole předřazeno vyprávění o tom, jak křesťanství přišlo na Velkou Moravu. Autor, ve snaze dodat co největší starobylost dodává, že se to stalo už za časů slovutného učitele Augustina, čili vlastně mylně tuto událost datuje do čtvrtého až pátého století. A říká, že v té době jakýsi Cyril, rodem Řek, sestavil slovanské písmo a to přinesl na sever, na Moravu, a tak zde začalo křesťanství. V druhé kapitole pak líčí osudy velkomoravské misie, osudy svatého Metoděje. A vypráví, jak se křesťanství dostalo z Moravy do Čech. Uvádí tam konkrétní příběh, jak byl český kníže Bořivoj, dosud pohan, pozván na dvůr velkomoravského Svatopluka, kde se konala slavnostní hostina. Ale protože Bořivoj byl pohan, nesměl sedět s ostatními knížaty u stolu, ale byl posazen na zem podle způsobu pohanů a byl poučen, že pokud bude pokřtěn, tak bude mít stejné výsady jako křesťanská knížata. Načež tedy byl samotným Metodějem pokřtěn. To jsou první dvě kapitoly. Teprve v těch dalších, ve třetí, čtvrté a páté je líčen život, utrpení a přenesení svaté Ludmily a v druhé polovině celého Kristiána, to znamená v šesté až desáté kapitole, je líčen život, utrpení, přenesení a posmrtné zázraky svatého Václava. Kristián se dochoval v kompletním textu pouze v jednom jediném rukopisu. Je to takzvaný rukopis Dražický, protože byl vyroben pro pražského biskupa Jana IV. z Dražic někdy mezi léty 1329 a 1343. Kromě toho existují ještě další tři rukopisy, které obsahují prakticky celou Kristiánovu legendu a jeden další rukopis s prvními pěti kapitolami Kristiána. Důležité však je, že kromě těchto kompletních textů se dochovaly také zlomky, fragmenty Kristiána, obsahující především pasáže o umučení a přenesení svaté Ludmily, které se dochovaly ve středověkých breviářích. Byly tedy součástí liturgických čtení. Nejstarší z těchto zlomků se nacházel v knihovně moravského kláštera v Rajhradu a pochází z poloviny, či druhé poloviny dvanáctého století. A pak jsou ještě opisy z druhé poloviny dvanáctého století v klášteře Hailigenkreutz v Rakousku. Důležité při práci s Kristiánem bylo filologické zjištění, že Kristián je psán jednotným stylem. To znamená, že není dílem vícera autorů. Je to jednotné dílo, které se vyznačuje dvěma hlavními znaky... Především je to záliba ve vyumělkovaném slohu, který se projevuje tím, že trhá slovosled; a to takovým způsobem, že takřka činí text nesrozumitelným. Odborně se tomu říká hyperbata a milovníci klasické latiny říkají, že to je nechutné. Ta hyperbata se nachází v celém textu Kristiána... Druhý znak je, že Kristián ještě není psán takzvaným gregoriánským kurzem. To byla forma středověkých písemností, která k nám přišla z papežské kurie v první polovině 13. století a projevovala se tím, že věty byly rytmicky zakončovány. To u Kristiána ještě není. Když tedy uvážíme, že celý text je psán jednotným slohem a že ještě není psán gregoriánským stylem, tak z toho s velkou pravděpodobností vychází, že Kristiánova legenda je přinejmenším z 12. století. Není tedy mladší; není ze 13. ani ze 14. století. Samozřejmě nemůžeme vyloučit, že to bylo i jinak, protože ne všechny texty pozdějšího středověku jsou psané gregoriánským kurzem, ale je to skutečně velmi pravděpodobné a lze s tím počítat.

Proč je datování vzniku Kristiánovy legendy tak důležité, to prozatím ponechme stranou. Určitě si však povězme, že jejímu autorovi neobyčejně záleželo na tom, aby přesvědčil čtenáře, že text skutečně vznikl někdy v druhé polovině 10. století. Datum v něm samozřejmě chybí. Prolog legendy však obsahuje věnování. Autor svůj text připisuje pražskému biskupu Vojtěchovi, kterého dokonce označuje za svého synovce. A protože svatý Vojtěch zemřel v roce 997, legenda musela vzniknout před tímto datem. Tedy alespoň podle svého autora. Jak ale od Petra Kubína víme, žádný tak starý rukopis Kristiánovy legendy se nedochoval. Její text je znám od druhé půle 17. století, kdy jej objevil Bohuslav Balbín. Svým objevem byl nadšen a nikdy nezapochyboval o jeho pravosti ani udávaném stáří.

Kristiánova legenda popisuje v podstatě totéž co jiné legendy o svaté Ludmile nebo svatém Václavovi. Někdy dokonce týmiž slovy, neboť jak známo legendisté si často půjčovali celé pasáže od jiných autorů. Nedal by se spor o Kristiána vyřešit jednoduše tak, že by se prostým porovnáním zjistilo, kdo od koho opisoval?

Jak víme, Kristián nejspíš není pravé jméno autora problematické legendy. Kdo však byl oním autorem? Pokud by legenda byla sepsána ve 12. nebo dokonce až ve 14. století, proč by se její autor pokoušel budit zdání, že pochází z doby svatého Vojtěcha? A změnil by se nějak náš pohled na historii 10. století, kdyby Kristiánova legenda opravdu byla pozdějším podvrhem? Co si o ní myslí současní historici? O tom všem si s Petrem Kubínem z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze budeme povídat zase za týden.

Vysíláno v Planetáriu č. 51/2009, 19. - 25. prosince. Repríza z pořadu č. 43/2008, vysílaného 26. října 2008.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (16:50).