Vznik vědy pohledem filosofie

21. září 2013

Planetárium

Podívejme se tentokrát na samotnou historii historie vědy. Chceme-li vidět věci skutečně s nadhledem, musíme učinit s klasikem „krok stranou“ a vstoupit na půdu filosofie, která se vývojem vědy zabývá.

Dnes si proto představíme filosofii ducha, jak ji na přelomu 18. a 19. století představil Georg Wilhelm Friedrich Hegel ve svém díle Fenomenologie ducha. Podle něj je třeba vývoj světa chápat jako vývoj jeho ideální, tj. duchovní podstaty, která takříkajíc „hledá sama sebe“. Tento proces je završen syntézou, v níž světový duch dospěje k poznání sebe sama a implementaci, tedy naplnění, všech předchozích fází. S vědou je tato zdánlivě nesouvisející filosofie úzce spjata – každé stadium vývoje totiž zkoumá některá z věd; ostatně vznik vědy jako takové je sám o sobě důkazem oné duchovní evoluce.

Na počátku, v thesi, je podle Hegela Duch, a tedy svět, ve stavu prostého bytí o sobě, kdy si neuvědomuje sám sebe, „jen“ prostě je, v čisté abstrakci mimo čas a prostor. Tuto jeho formu zkoumá ex post logika, jejíž název je koneckonců odvozen z řeckého Logos – Duch. V následné fázi, zvané antiteze, přechází Duch do „jinobytí“, stavu popření sebe sama, což znamená, že se začne projevovat skrze hmotu. Takto ho můžeme pozorovat jako materiální svět, jako přírodu kolem nás, kde už operuje s kategoriemi času a prostoru a kde je vše omezené a ohraničené. Tímto stavem Ducha se samozřejmě zabývají přírodní vědy a přírodní filosofie.
Poslední etapou, syntézou, spojující v sobě obě předchozí, je pak „bytí o sobě a pro sebe“. Hegel ji s dialektikou sobě vlastní rozděluje na další tři stupně: nejdříve se objeví subjektivní duch, kdy si podstata světa začne uvědomovat sama sebe na úrovni jednotlivců. Tehdy se na světě objeví člověk, jehož lidství se snaží odkrýt antropologie. Potom dospěje svět k objektivnímu duchu, kdy se jednotlivci začnou spojovat v celky – právě tak vznikaly kmeny, státy, národy a další organizace. Završením dlouhé evoluční cesty světa je pak stav absolutního ducha, kdy se tento projevuje ve své nejčistší formě – jako věda, jako náboženství a umění a jako filosofie.