Víte, komu (ne)podat ruku?
Než odejdete z domova někam do společnosti, kde si s lidmi, ať už známými, nebo neznámými, budete podávat ruku, měli byste si oživit, jak se to podle etikety správně dělá.
Nejdůležitější pravidlo jistě znáte – jako první podává ruku společensky významnější osoba, kterou je většinou žena, starší člověk nebo nadřízený. Pokud si tohle osvojíme, nebudeme mít problém v 90 procentech případů.
Nejčastější váhání a rozpaky vidíme v případě seznamování žen a společensky mimořádně úspěšných mužů.
Pokud se setká třeba učitelka, prodavačka nebo řidička autobusu s panem ministrem, člen vlády zřejmě natáhne paži jako první.
Je-li však ze staré školy, může čekat, že to udělá žena. Důležité je neváhat a provést všechno přirozeně a s úsměvem, žádný stres. V tomto případě se chybičky odpouštějí.
Muž také podává ruku jako první ženě, pokud je v roli hostitele – třeba jako šéf firmy, kam přišla dáma na pohovor nebo obchodní schůzku.
A komu ruku naopak vůbec nepodáváme? Obsluhujícímu personálu nebo lidem, kteří mají obě ruce plné – například když něco nesou nebo konzumují dobroty na rautu.
Ruku také nepodáváme v rukavicích. Má-li však dáma na plese k šatům rukavičky, může si je při podání ruky nechat.
Někteří lidé považují co nejpevnější stisk ruky za výraz velké náklonosti nebo vděčnosti. Ruku svému protějšku ale nedrtíme. Stisk by měl být střední. Pozor také na opačný extrém, kterým je tzv. leklá ryba.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.