Polibek je ošemetná věc. Často u něj platí, že méně je více…

Není to tak jednoduché jako v televizi, kde občas vidíme staré záběry soudruha Brežněva, jak jeho ústa doslova hltají Ericha Honeckera i s ponožkami. Na rozdíl od něj vám totiž může dáma vyseknout facku.

Já vím, políbit ženě ruku je přece vrcholně galantní. Ale pozor – ženě ruku nelíbáme! Ústa zastavíme těsně nad jejím hřbetem. Upozorňuji na to proto, že většina mužů, které jsem při této bohulibé činnosti viděl, dokončila celý proces – až na kůži samotnou.

Dámy ale naštěstí neprotestovaly – byly asi rády, že gentlemani ještě nevymřeli a drobný prohřešek s úsměvem přehlédly.

Pokud je to jen trochu možné, žena by měla muži políbení ruky dovolit a nebýt v rozpacích, když ji po pozdravu nebo představení místo podání ruky jemně uchopí za konečky prstů a začne sklánět hlavu. Ucuknout by bylo nemístným až nepřátelským gestem.

O něco větší pozor bychom si měli dát na tzv. vítací polibek. Když vidíme své kamarády nebo dobré známé, nic neriskujeme, už to s nimi máme zažité. Pokud ale chceme za každou cenu ve společnosti políbit osobu neznámou, musíme to udělat jen náznakem, velmi lehce tvář na tvář. Líbáme na obě tváře, ale na ústa nikdy. Manželka našeho šéfa přece není naše milenka.

Velkého faux pas se rovněž dopustíme, když tvář políbíme ústy, a ještě s mlasknutím. A když si nejsme jistí? Tak se raději nelíbejme, ale podejme jenom ruku.