Třída filozofů aneb Sókrate, podejte mi pero!

21. září 2019

Co kdybychom sestavili typickou dnešní třídu, dejme tomu na gymnáziu, výhradně z antických myslitelů – filosofů a zakladatelů současných věd?

Inspirací pro tuto představu, či chcete-li myšlenkový experiment, se nám pochopitelně stal začátek školního roku... A co by se tedy stalo? Dovolím si tvrdit, že takto namixovaný kolektiv by sice působil poněkud obskurně, ale z hlediska sociální skupiny by nabízel stejné typy studentů, jak je známe z vlastní zkušenosti a jak se ve školách univerzálně objevují napříč generacemi.

Dva póly – Aristotelés a Hérakleitos

Platón a Aristotelés. Detail z Rafaelovy fresky Athénská škola v Papežském paláci ve Vatikánu, vytvořené v letech 1509-1510

Tak třeba prakticky každá třída má svého šprta, anebo premianta. Rozdíl mezi těmito typy bývá často jen v (ne)oblíbenosti v kolektivu, a tak budu tento typ chápat jako jednotnou syntézu obou pólů. Takovým premiantem/šprtem by byl Aristotelés: chodící Wikipedie – vše přečetl, všemu rozumí a ke všemu se vyjadřuje. Občas tam jsou nějaké nepřesnosti, ale nikdo nejsme dokonalý a je určitě výhodné mít ho za souseda, když je písemka z čehokoliv. Předpokládejme, že Aristotelés by se o své vědomosti rád dělil a nechával by slabší spolužáky opisovat. Pro svou pečlivost by se taky mohl částečně starat o třídní knihu.
Jakýmsi etickým, či skupinovým protipólem k tomuto oblíbenci učitelů by byl Hérakleitos z Efesu, student pevně přesvědčený o své intelektuální a etické nadřazenosti nad ostatními. Na základě tohoto přesvědčení svými spolužáky a učiteli nepokrytě – a trochu pozérsky – pohrdá a udržuje si od nich odstup. Jeho na odiv stavěné temné myšlenky jsou poněkud matoucí pro všechny posluchače, což mu zjevně přináší uspokojení. Preferuje sedět v lavici sám.

Dvakrát dva problémoví žáci

Logo

Lavici by naopak mohla sdílet dvojice Thalés z Milétu a Pythagoras, známé duo troublemakerů, kteří permanentně dostávají poznámky za klukoviny, alotria a za porušování školního řádu. Pythagoras se svou zálibou v geometrii vyrývá do každé lavice kosočtverec a přilehlé úsečky. Thalés se zase vyhnul písemce z mytologie tím, že ucpal umyvadlo, pustil vodu a při následném vytopení učebny prohlásil, že voda je všude.
Další specifickou dvojku by tvořili Sókratés a Marcus Aurelius: třídní podivíni, kteří jsou dobrovolně a částečně preventivně v určité izolaci. Sókratés tvrdí, že má vnitřního kamaráda, kterému říká daimonion, a povídá si s ním i během vyučování. Podobně je na tom i Marcus Aurelius, ten je ale spíš jen introvert, který hovoří sám k sobě. Oba studenti jsou diagnostikováni a v péči školního preventisty.

Sportovec Zenón, skromný Diogenés a Platónova pravda

Logo

Samostatnou kapitolou je Zénón z Eleje, který plní roli sportovní hvězdy třídy. Je znám svým nadšením pro atletiku, zejména závody v běhu, kde je naprosto nepřekonatelný. Drží školní rekordy a na dráze ho nedostihne Achilles ani želva, ba ani vystřelený šíp. A na závodech vozatajů předvádí pravé divy, když jede cestou necestou, řecky aporií.
Výrazně skromněji, až zakřiknutě vedle něj působí Diogenés, žák takřka bez ambic, jemuž ke spokojenosti stačí pouhé čtyřky. Učitelé mu předvídají, že s tou jeho skromností to nikam nedotáhne a jednou bude žít leda tak v sudu.
Obzvláště problematickým studentem je pak Platón. Původně nadějný intelektuální zjev, u nějž však poslední dobou vyvstává podezření z užívání návykových látek. Často je totiž duchem nepřítomen a pak cosi zmateně vykládá o tom, že náš svět není skutečný a že ta pravda je někde jinde. Všichni si o něj, o chudáka, dělají starosti.
Takovýto kolektiv by byl takřka smrtelným koktejlem pro učitele a bude tak lepší, když v něm nepřibudou další žáci. Leda by se tam v rámci inkluze dostal na svém kolečkovém stroji času Stephen Hawking, ale to už by bylo moc velké sci-fi.

autor: Adam Vidner
Spustit audio