Spolchemie: základní kámen českého chemickému průmyslu i srdce města Ústí nad Labem

Spolek pro chemickou a hutní výrobu|foto:Jan Pácha, Český rozhlas

Ústí nad Labem a Spolchemie k sobě už 150 let neodmyslitelně patří. Historik Martin Krsek z ústeckého muzea vysvětluje, proč se chemický průmysl v Rakouském císařství rodil právě v Ústí nad Labem.

„Ústecká chemička byla prvním opravdu velikým a velkorysým projektem v oblasti průmyslové výroby chemie. Příčinami, které způsobily, že sem i později další továrny umisťovaly své továrny, jsou výhodná poloha na železniční trase Praha – Drážďany, rozvíjející se těžba hnědého uhlí a řeka Labe jako další dopravní tepna. Dalším faktorem bylo i to, že v okolí už stály sklárny a textilní továrny. Pro většinu lidí bude asi překvapením, že prvním produktem, který se v ústecké chemičce vyráběl, byly cihly – speciální, vysoce odolné, aby dokázaly odolat tomu chemickému prostředí, protože to by standardní cihly nezvládly,“ popisuje Krsek.

Vznik Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu

„Ve vídeňském paláci Jana Adolfa Schwarzenberga se sešla různorodá společnost – kromě šlechticů z významných rakouských rodů tam byla i řada ne tak urozených, ale o to víc bohatých podnikatelů a bankéřů. Všichni se tam přitom sešli na přání Christiana Gustava Klema, který do Vídně přijel představit svůj záměr na vybudování další sodárny. Od přítomných se mu nakonec podařilo získat 700 000 zlatých, které pak byly v rámci první emise akcií navýšeny na celkovou sumu ve výši milionu zlatých základního kapitálu. O tři měsíce později pak byl baronem von Riese-Stallburgem zakoupen pozemek na západ od městských hradeb Ústí nad Labem, který se stal základem budoucího 50hektarového areálu,“ doplňuje mluvčí Spolku pro chemickou a hutní výrobu Jan Charvát.

Areál chemičky v Ústí nad Labem|foto:Jan Zejda

Šlechtici a boháči založili ústeckou chemičku 13. února roku 1856. Tehdy se jmenovala Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu a jeho hlavním produktem měla být soda.

Historik Martin Krsek ale upozorňuje, že se tak velký chemický provoz v blízkosti města vůbec nelíbil jeho obyvatelům ani rakouským úřadům.

„Ta továrna byla ve městě cítit. Nejvyšší rakouská zdravotní místa původně zakázala postavit chemičku tak blízko města, ovšem zakladatelé té společnosti byli natolik významní, že se jim nakonec ten zákaz podařilo přetlačit,“ přibližuje Krsek.

Jak ale upozorňuje mluvčí Spolchemie Jan Charvát, chemička přinesla městu Ústí nad Labem jednu převratnou technologickou novinku: „Ten prvotní záměr předpokládal kromě jiného výrobu 3000 tun uhličitanu sodného, 6000 tun kyseliny sírové, 7000 tun kyseliny chlorovodíkové a dvou milionů kubických metrů svítiplynu. Přitom se počítalo i s výraznou částí produkce pro město – chtěli tím dosáhnout, aby získali kladné stanovisko města k záměru stavby továrny. Díky tomu se Ústí stalo po Praze druhým městem na českém území, které využívalo svítiplyn k veřejnému osvětlení.“

Výroba sody umožnila rozvoj dalších průmyslových odvětví

Vznikla tak továrna, jejímž hlavním produktem byla ze začátku soda.

„Šlo o stěžejní surovinu pro rozvoj evropských manufaktur a později i samotné průmyslové výroby na celém světě – od počátku 18. století byla na uhličitanu sodném a draselném závislá sklářská výroba, zpracování přírodních textilních materiálů a později i mydlářský průmysl. První umělou metodu výrobu uhličitanu sodného vynalezl francouzský lékař Nicolas Leblanc. Jejím vedlejším produktem byl chlór, který poté umožnil rozvoj dalších průmyslových odvětví a výrazně i přispíval ke zlepšování veřejné hygieny a zdraví – umožnil totiž výrobu chlorového vápna, které se mimo jiné používalo i k desinfekci,“ vysvětluje tiskový mluvčí Spolchemie Jan Charvát.

Chemička začala prosperovat a významně tak ve druhé polovině 19. století ovlivnila rozvoj města Ústí nad Labem.

„V době, kdy byla založena chemička, mělo Ústí nad Labem 6000 obyvatel a bylo to vyhlášené vinařské město. A najednou se začal zásadně měnit hlavní zdroj toho bohatství – už to nebylo víno, ale chemická produkce, která na sebe vázala další továrny – třeba Schicht založil svou továrnu v Ústí právě proto, že tu měl chemičku jako zdroj surovin. Ve městě také vyrostla v té době největší lahvárna v Rakousko-Uhersku – to byl přitom přímo počin té chemičky, která ji založila jako svůj poboční závod. Tyto podniky pak potřebovaly velké množství zaměstnanců, kteří se sem stahovali nejen z českého vnitrozemí, ale i z německy mluvících hor a zpoza hranic – ze Saska. Ve městě tak dlouho panovala výrazná bytová krize¨. Dá se říct, že se tu spalo na směny – lidé se v jedné posteli střídali,“ přibližuje Martin Krsek.

Ve městě přibývalo obyvatel, a proto muselo přibýt i domů. Chemický podnik nechal v Ústí postavit celou novou čtvrť.

„Chemička ovlivnila město i svou nevýrobní činností – mimo své zdi. Podnik měl dokonce svou podnikovou architekturu, jejímž příkladem může být stavba správní budovy. Měla také výraznou sociální politiku – v oblasti kolem jejího areálu, nazývané novým městem, rostly už v 70. letech 19. století řady domů, které poskytovaly ubytování pro zaměstnance. Nechyběl tam podnikový lékař, podniková školka nebo i jakýsi azylový dům pro zaměstnance, kteří byli po úraze nebo pro rodiny těch, kteří při své práci pro chemičku zemřeli,“ popisuje Krsek.

Ústecká chemička, zásadní strategický podnik první republiky

Od svého založení v roce 1856 do první světové války dosáhl podnik evropského významu. Velká válka ústeckou chemičku zásadně neovlivnila. Historik Martin Krsek potvrdil, že nový Československý stát si uvědomoval její význam.

„Chemička měla spoustu kartelových dohod i podílů v jiných podnicích. Šlo o jeden ze zásadních strategických podniků nového Československa, a proto ho mladý stát chtěl získat pod svou kontrolu. Proběhla takzvaná nostrifikace, tedy snaha ten podnik co nejvíc ekonomicky a manažersky ovládnout – to se nakonec prostřednictvím Živnobanky podařilo. Personál přitom ale zůstal výrazně německojazyčný,“ shrnuje Krsek.

„Kolem roku 1920 mělo Ústí 40 000 obyvatel, z toho Češi tvořili pouhou čtvrtinu. V celém okrese bylo zhruba 2000 lidí zaměstnáno v chemičkách, další tisíce lidí na nich pak bylo existenčně závislých. 20. léta 20. století znamenala pro chemičku počátek novodobé zlaté éry. Stála u zrodu dalších úspěšných firem, jako například Synthesie Pardubice, Spolany Neratovice, Chemických závodů Sokolov, Tonasa v Neštěmicích nebo i Nováckých chemických závodů na Slovensku,“ doplňuje tiskový mluvčí Spolchemie Jan Charvát.

V roce 1920 z názvu společnosti vypadl přívlastek Rakouský. Od té doby až do současnosti se podnik jmenuje Spolek pro chemickou a hutní výrobu.

Nejvýznamnější budovu nechala chemička v Ústí postavit na začátku 30. tet 20. století. Podle historika Martina Krska je to stavba opravdu majestátní. „Šlo o tu novou správní budovu – první mrakodrap na území Československa z roku 1931. Byl to takový transparent chemičky, že je opravdu jedním z nejvýznamnější, ne-li tím vůbec nejvýznamnějším podnikem v Československu,“ dodává Krsek.

Nebezpečí války s Německem ale ovlivnilo celé pohraničí, ústeckou chemičku a s ní československý chemický průmysl nevyjímaje.

„Snaha československého vedení podniku před válkou byla ty významné produkce chemičky vytěsnit z těch příhraničních oblastí, o kterých se předpokládalo, že budou muset být postoupeny v rámci Mnichovské dohody třetí říši. Po záboru tohoto území se československá strana dohodla s německou, že jí všechny ty chemické závody, které zůstaly v tom odtrženém pohraničí, prodá za 800 milionů korun,“ shrnul historik Krsek.

„I za války probíhala výroba v chemičce nepřetržitě – dočasně ji po téměř 90 letech provozu ukončily až dva letecké nálety na ústecký železniční uzel v dubnu 1945. Přestože samotné výrobní objekty přílišné škody neutrpěly, došlo k přerušení dodávek energií, a tím i odstavení valné části výrobních zařízení,“ dodává mluvčí ústecké Spolchemie Jan Charvát.

Znárodnění a pád

Po roce 1945 se rozdělený podnik mohl opět spojit pod křídly obnoveného Československého státu. Podle mluvčího Spolchemie Jana Charváta se pak začal potýkat s typickými příznaky státního hospodaření pod vedením nekompetentních komunistických pohlavárů.

Postavení Spolchemie jakožto evropského chemického gigantu bylo zničeno. A po roce 1948 skončila i spolupráce se západními společnostmi. Výroba ale pokračovala, a i v omezených podmínkách dosahovali chemici z Ústí úspěchů.

Co všechno za socialismu Spolchemie produkovala, popsal její tiskový mluvčí Jan Charvát.

„V 50. letech se v našem podniku začal rozvíjet nový výrobní obor syntetických a epoxidových pryskyřic – ty tvoří až do současnosti jeden z hlavních pilířů naší výroby. Velký důraz byl také kladen na výrobu kyseliny sírové, superfosfátových hnojiv, manganistanu draselného, kyseliny fluorovodíkové nebo sirouhlíku. Zajímavostí byla také výroba syntetických monokrystalů – tedy umělých safírů, které se uplatňovaly nejen v hodinářském průmyslu nebo ve šperkařství, ale také k výrově laserů. Právě přes safíry vyrobené v ústecké chemičce se třeba díval do vesmíru Jurij Gagarin, protože byly využity jako průzory v jeho kosmické lodi Vostok 1,“ shrnul Charvát.

V chemičce se pracovalo se spoustou nebezpečných látek a plynů. „Až do roku 1968 se tu vyráběl například insekticid DDT, až do roku 1995 pak se tu vyráběly i flouoro chlorované uhlovodíky – tedy ony neblahé freony,“ doplnil Charvát.

Díky chemičce se v Ústí hodně stavělo, a jak doplňuje historik Martin Krsek, v 80. letech se kvůli ní také hodně bouralo. „V 80. letech bylo vyhlášeno takzvané hygienické pásmo kolem chemičky, v kterém mělo být vymýceno bydlení. Lidé z domů v této zóně byli vystěhováni a mělo dojít k demolici veškeré zástavby. To bylo bohužel poté i částečně realizováno,“ shrnuje Krsek.

Porevoluční kvas málem podnik nepřežil

Po roce 1989 nebyl pro tak velký podnik přechod z plánované na tržní ekonomiku vůbec jednoduchý. Chemička přežila dvě světové války, hospodářskou krizi i 40 let komunistického vedení. Mluvčí Spolchemie Jan Charvát ale dodává, že nehorší roky pro podnik ale přišly právě v polovině 90. let 20. století.

„Na konci roku 1990 se Spolchemie opět stala akciovou společností. V té době produkovala přes 500 výrobků – od barviv až po kosmetické přípravky. Ten výrobní sortiment se ale, stejně jako firma samotná, musel výrazně restrukturalizovat a více se zaměřit na chemii s vysokou přidanou hodnotou, protože to množství těch výrobků bylo v tom novém konkurenčním prostředí neudržitelné. Kolem roku 1996 navíc byla Spolchemie na pokraji vytunelování, kdy tehdejší vlastníci vyvedli na cizí účty z firmy stamiliony korun. Ten obrat k lepšímu nastal až po roce 1998, kdy se změnila i poptávka díky změnám ve výrobních kapacitách v Evropské unii. Postupně s tím se zvyšovala i naše výroba a také se změnilo vedení firmy.“

Světlé zítřky?

I tuhle krizi se ústecké chemičce podařilo přestát. Její mluvčí Jan Charvát popisuje, jak vypadá její výroba dnes a co plánují do budoucna.

„Máme přes 800 zaměstnanců, přes 80 produkce vyvážíme do více než 50 zemí světa, patříme tradičně mezi největší exportéry Ústeckého kraje. To naše současné výrobní portfolio zahrnuje už zmiňované epoxidové pryskyřice, alkydové pryskyřice, chlorové deriváty a louhy. Udržujeme si vlastní vývoj – jsme držiteli stovek patentů, ustáli jsme i tu poslední globální recesi a letos dokončujeme práce na opravdu významném projektu – jedná se o výrobu takzvaných prekurzorů pro chladiva a nadouvadla čtvrté generace, bez kterých by se neobešly klimatizace v autech, izolační pěny, chladicí i hasicí systémy a spousta dalších produktů, které jsou, na rozdíl od těch starších F-plynů, přitom šetrné k životnímu prostředí. Před pěti lety jsme také spustili několikamiliardovou investici do nové membránové elektrolýzy, která umožňuje vyrábět bez použití rtuti a zároveň produkuje jako vedlejší produkt vodík, na jehož další využití jako možném bezemisním palivu nyní spolupracujeme s řadou firem i úřadů, včetně například ústecké MHD,“ vysvětluje Charvát.

Díky chemičce tak z malého městečka vyrostlo průmyslové velkoměsto se všemi výhodami i problémy, které s tím souvisí. Kvůli podniku se ve městě stavělo i bouralo.

V posledních 20 letech se výrazně zlepšilo životní prostředí kolem Spolku pro chemickou a hutní výrovu a do řeky Bíliny se vrátil život. Podnik rozjíždí nové ekologické projekty a možná se dočkáme i toho, že autobusy v Ústí and Labem pojedou na vodík ze Spolchemie. Vztah města a chemičky tedy zřejmě zdaleka nekončí.