Sebevědomí europoslanců a budoucnost Unie

Na prvním místě vidíme výrazný posun u Evropského parlamentu. Europoslanci se vždy rádi označovali za jediné autentické reprezentanty evropských občanů, protože jsou do svých funkcí voleni v přímých volbách. Až dosud ale byli jejich pravomoci omezené. To se změnilo s Lisabonskou smlouvou: Parlament se stal v přijímání nové legislativy téměř rovnoprávným partnerem členských států. Zastánci Lisabonské smlouvy tvrdí, že právě tahle skutečnost je jednou z hlavních předností dokumentu. Zatím se ale zdá, že pro evropskou integraci je nárůst parlamentních svalů špatnou zprávou.

Jednotlivé politické frakce v Europarlamentu se výrazně projevily už na podzim, kdy se rozhodovalo o obsazení nových vrcholných postů v Unii, tedy tak zvaného prezidenta a ministra zahraničí. Vybrat vhodné muže či ženy bylo v kompetenci lídrů členských zemí. Evropské politické strany si ale i tak prosadily svou: socialisté si pro sebe nárokovali post šéfa unijní diplomacie. Ten je zároveň místopředsedou Evropské komise, kterou schvaluje Europarlament. Při nepřehledné situaci tak mohli socialisté hrozit, že potopí celou Komisi, pokud se jim obsazení vrcholných postů nebude zamlouvat. Navíc byla velká poptávka po tom, aby aspoň jednu z nejvyšších funkcí obsadila žena. Právě z těchto důvodů se ministryní zahraničí stala Britka Catherine Ashtonová. Parlamentní frakce prokázaly svou sílu, i když formálně neměly do výběru co mluvit.

Další ukázka síly Europarlamentu přišla při schvalování Komise. Poslanci si nejen vynutili rezignaci problematické bulharské kandidátky. Zašli dokonce tak daleko, že pro sebe požadovali právo zákonodárné iniciativy, tedy možnost navrhovat novou legislativu společenství. Tuhle pravomoc má jen a pouze Evropská komise a jejím prolomením by se Unie proměnila od základů. Europoslanci nakonec neuspěli, ale jejich dalekosáhlé požadavky jsou skutečně symptomatické. Jásat nad asertivitou parlamentu ale rozhodně nemůžeme. Posílení jeho pravomocí může Evropskou unii velmi brzy doslova zablokovat. Parlament je obecně hodně federalisticky naladěn a má pocit, že nejlepším fórem pro řešení téměř všech otázek je evropská půda. Chtěl by integrovat, integrovat a zase integrovat. Tohle přesvědčení spojuje socialisty, liberály, zelené i velkou část lidovců. Vlády členských zemí ale mají hodně jiný názor. Za současné situace v Evropě nějaká vůle po prohlubování integrace rozhodně nepanuje. Nehledě na to, že veřejné mínění je ve většině zemí zaměřeno proti Unii, ať už oprávněně či nikoliv. Pokud poslanci při projednávání konkrétních legislativních návrhů ze svých často radikálních požadavků neustoupí, bude dosažení nutné shody s vládami členských států hodně těžké. Další chod sedmadvacítky se tak může fakticky zadrhnout. Nehledě na to, že tahle skutečnost ve veřejnosti jen dále posílí odpor k Unii.

Europoslanci před včerejším hlasování o Komisi na nový tým vylili hodně kýblů politické kritiky. Slyšeli jsme, že Komise je ultraliberální, málo ambiciózní, poplatná členským státům nebo že ji nezajímá osud běžných občanů. Říkali to dokonce i někteří z poslanců, kteří pro tým José Manuela Barrosa nakonec hlasovali. Europarlament by udělal lépe, kdyby se místo frází postavil za rozumné návrhy předsedy Komise. Ten například soudí, že čerpání strukturálních fondů už nemůže pokračovat jako dosud. Unie na podporu slabších regionů vydává stovky miliard eur, ale výsledky nejsou nic moc. Vždyť mezi největší příjemce patří Řekové, Španělé či Portugalci a jejich ekonomiky mají těžkých strukturálních problémů pořád až nad hlavu, jak vidíme dnes a denně. Evropské fondy prostě někam tečou a jejich skutečný dopad nikdo moc nekontroluje. Předseda Komise to chce změnit: čerpat peníze by měli přednostně ty země, jejichž konkurenceschopnost se prokazatelně zlepší. Tedy státy, které prostředky využívají racionálně. Bude velmi zajímavé sledovat, jestli se tahle myšlenka prosadí. Pro budoucí hospodářskou výkonnost Unie by mohla mít zásadní význam.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .