Robert Tamchyna - editor knihy "Naše osmičky"

Slávka Brádlová, redaktorka: Hezký den tobě i posluchačům. No a milá návštěva to bude i dnes, ale navrch bych tam přece jenom dala takové to poněkud otřepané slůvko "zajímavá", protože to bude návštěva, řeknu to tak, z vlastních zdrojů - magistr Robert Tamchyna. Jeho jméno a jeho hlas posluchači Českého rozhlasu znají, buď ze stanice Praha nebo z Leonarda, no, prostě je to člověk, který je svým způsobem známý a dneska máme před sebou tolik zajímavých témat, že já už bych to teď neprotahovala a raději dala slovo jemu. Posloucháte Český rozhlas Sever, slíbený host už je tady, Robert Tamchyna, pěkný den.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Dobrý den.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak vy máte, Roberte, teď takovou trošku možná zvláštní funkci nebo roli. Jaké to je vyměnit stranu mikrofonu, být na druhé straně plotu?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Slávko, ani se neptejte. Já se cítím hrozně nesvůj, protože mám mnohem raději tu pozici, to křeslo a to místo, kde sedíte právě teď vy, ale je to tak, že jste si mne pozvali, pozvala, takže děkuju za pozvání, budu se snažit, abych vám ten rozhovor nezkazil.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak já si myslím, že už nadhozená témata vypovědí něco o tom, že zajímavé to bude a že to rozhodně nezkazíte, protože k vám třeba patří i stanice Leonardo. Když se řekne Leonardo, tak nám tak trošičku automaticky naskakuje da Vinci. Tak teď možná bychom jako rozhlasáci byli rádi, kdyby naskakoval Český rozhlas. Proč vlastně tohle jméno bylo zvoleno pro tuto speciální zcela stanici?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Právě proto, že je to stanice, která se zaměřuje na vědu, techniku, přírodu, historii v podstatě renesanční, stejně jako Leonardo da Vinci. Je to stanice digitální, dá se říci, že v jistém slova smyslu experimentální v tom vysílání Českého rozhlasu, ale myslím si, že to není konkurence. Proto můžeme i v programu Českého rozhlasu Sever o ní hovořit, protože ten, kdo nás poslouchá na internetu, nebo si vybírá třeba pořady z "rádia na přání", tak se velice snadno z jedné webové stránky dostane na druhou, no a v programu Českého rozhlasu Leonardo najde zase úplně jiné pořady než u vás, pořady - více mluveného slova, reprízy Toulek českou minulostí, jsou velmi oblíbené, magazíny, které se zaměřují na jednotlivá témata, příroda, svět, historie, věda a technika a tak dále, nebo také pořady Vstupte, které patří do mého ranku, do mého oboru, a to jsou vlastně takové profilové hodinové rozhovory, kde je třeba míně hudby, ale zase se představují více tématické obory a životní příběhy jednotlivých pozvaných hostů, představitelů české vědy ponejvíc.

Slávka Brádlová, redaktorka: Takže muziku si každý může doma pouštět jakou chce, ale na Leonardu má šanci dozvědět se dost třeba i aktuálních věcí z různých vědních oborů, takže věřím, že i vaši zvědavost to docela uspokojuje.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Určitě.

Slávka Brádlová, redaktorka: Ale teď budu uspokojovat já tu vlastní zvědavost protože máme ještě jedno téma, které sluší tomuto roku. Je to publikace Naše osmičky. Tak myslím si, že netřeba už dále rozšifrovávat, čím se asi knížka zabývá. Ráda bych se zeptala na setkávání s osobnostmi, kterých jste za tu bezmála už dvacetiletou praxi rozhlasovou potkal.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Příští rok už to tak bude, no.

Slávka Brádlová, redaktorka: Takže budeme hledat nové ...

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Nerad to slyším, ale je to tak.

Slávka Brádlová, redaktorka: Bude hůř, mohu vám říci. Tak a na závěr se dostaneme k tomu, že vy vlastně působíte i v severních Čechách. No a život mezi kovboji určitě není nic lehkého, ale zkuste vybrat pro Roberta Tamchynu okruhy, které bychom stihli vypovídat v Hostu, ve vysílání Českého rozhlasu Sever. Tak bez velkého zdržování, pojďme k tomu prvnímu velkému tématu. Oba máme před sebou publikaci Naše osmičky. Na obálce jsou tři jiná jména, ne to vaše, nicméně o tu publikaci jste se dost zasloužil. Tak chlubte se.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: No, chlubte se. Já bych měl především představit autory, doktor Michal Stehlík, doktor Michal Lukeš, doktor Marek Junek, to jsou mladí historici. Docela mne zarazilo, že jsou vlastně všichni mladší než já, já jsem ročník sedmdesát jedna a tuším, že oni pětasedmdesát, šestasedmdesát. Michal Stehlík je děkan Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, Michal Lukeš je známý jako generální ředitel Národního muzea a Marek Junek je vedoucím oddělení novodobých dějin Národního muzea. No a první z nich, doktor Michal Stehlík, právě v programu Českého rozhlasu Leonardo má své pravidelné programy a tam vznikl ten nápad udělat knížku, která by nějakým způsobem přiblížila trochu jinak osmičky dvacátého století v našich dějinách od roku 1908 až do roku 1988. No a já jsem se stal jakýmsi editorem té knížky, přečetl jsem texty, hovořil jsem s autory, upravoval jsem texty s nimi a vymyslel jsem si k tomu i cédéčko, takovou přídavnou hodnotu k téhle brožurce, kde jsem publikoval zajímavé, doufám, že zajímavé záznamy zvukové z archivu Českého rozhlasu, které se váží právě k těm datům devatenáct set v tomto případě vlastně až dvacet osm, protože rozhlas začal vysílat dvacet tři, až 1988.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak rozhodně je to záležitost, kdy člověk možná trošku jede ten mráz po zádech, když může slyšet prvního prezidenta. Tak to rozhodně stojí za to. Já přiznám, že mne v těch osmičkových datech trošku překvapil, zaskočil rok 19008, protože to tak většinou počítáme od toho roku 1918 a setkání v Luhačovicích, no, to je kapitolka, která, myslím si, dodnes v osnovách dějepisu chybí.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: No, je to tak. Rok 19008 je vlastně zajímavý tím, že jakoby poprvé se potkává jistá elita Čechů a Slováků a ty první rozhovory, jak jste zmiňoval v Luhačovicích, dnes už vyhořelé Slovácké búdě jsou vlastně jistým způsobem momentem, kdy se startuje to, co o deset let později se projevilo vznikem samostatné republiky. A právě proto, že se o tom moc neví, o tom zákulisí, tak si doktor Michal Stehlík vybral právě tohle téma. Ostatně, tím, Slávko, naznačujete i to, že jakoby každá kapitola se snaží přinést té osmičce, byť jsou to osmičky známé, 48, 38, 68, něco nového, respektive přibližuje i ty osmičky, které stojí bohužel trochu ve stínu. Rok 58, ten letos byl hodně spojován samozřejmě s výročím výstavy v Bruselu Expo 58, ale léta 78 nebo 88, kdo o nich co ví? Notabene ta poslední osmička zůstává trošku skryta za tou devítkou - 89.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tam se to maličko tomu osudu nepovedlo.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Falešná osmička.

Slávka Brádlová, redaktorka: Falešná osmička. Tak osmička tam nakonec byla, byť ne ...

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Celá osmdesátá léta.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak, přesně. Jak obtížné bylo vybírat? Myslím teď z toho archivu, myslím na ty zvuky.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: No, obtížné bylo i nebylo. Samozřejmě, já jsem si na začátku řekl, že nechci, aby posluchači dostávali to, co vlastně znají a slyší skoro pokaždé, takže tam nenajdou třeba legendárního Klementa Gottwalda v roce 1948: "Právě se vracím z Hradu ...," ale vzal jsem záznam méně známý třeba z pohřbu Jana Masaryka, kde se v podstatě pokrytectví Gottwaldovo projevilo naplno, protože on se loučí v panteonu Národního muzea s Janem Masarykem slovy: "Jeníčku, co jsi nám to udělal, jak jsi mohl, co teď bez tebe tady budeme dělat?" A potom jsou tam léta, třeba rok 1958, v archivu jsem našel záznam z Laterny Magiky z Bruselu, který mi vlastně po letech okomentovala tehdejší moderátorka toho programu, paní Sylva Daníčková, na rok 1988 aktuálně nově vzpomíná Jaroslav Jírů, protože to byl on, kdo za Lidové noviny, tehdy ještě vlastně vycházející v disentu, oslovil v Praze prezidenta Francoise Mitteranda, který přijel na tu snídani s disidenty, v podstatě už veřejnou, veřejně oznámenou a tehdy vedle oficiálního tisku se na tiskové konferenci ohlásil také zpravodaj Lidových novin, které v podstatě oficiálně vycházet nesměly.

Slávka Brádlová, redaktorka: Krátce už jenom, viděl byste publikaci Naše osmičky jako vhodný doplněk třeba pro studenty? Já si myslím, dík tomu zvukovému záběru je to mnohem živější.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Řekla jste to úplně přesně. I ten formát, my jsme se snažili udělat tu brožurku v podstatě do kapsy, do vlaku, když někdo z Ústí pojede do Prahy nebo někam jenom na univerzitu, na střední školu, do gymnázia, zkrátka knížka, která se může zmačkat, kterou člověk může mít s sebou, není v deskách a to cédéčko samozřejmě může mnohé napovědět a třeba texty potom dopovědí víc.

Slávka Brádlová, redaktorka: Nechci být zlomyslná, ale dost možná, že leckterý studentík tam načerpá vědomosti, kterými pak bude moci ohromit vlastního pana profesora dějepisu.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak my bohužel na dnešního hosta ve vysílání Českého rozhlasu Sever nemáme celý den, i když Robert Tamchyna, věřím, že by celý den měl co vyprávět. Před námi je, Roberte, velice obtížná kapitolka - setkání nebo setkávání s osobnosti. A vy, kdybyste si udělal takový telefonní seznam, on už by měl hodně stránek, takže já vás poprosím, vyberte z různých oborů činnosti nějaké reprezentanty. Můžeme začít třeba u té politiky, protože tam v podstatě začínalo asi to setkávání s osobnostmi.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Je to tak. Já jsem byl tehdy požádán, na začátku devadesátých let, v roce 93 to bylo, jestli bych se nechtěl stát jedním z průvodců Hovorů v Lánech s prezidentem republiky tehdejším, panem Václavem Havlem s tím, že jsem tam šel poprvý jakoby na zkoušku, a pak ani rozhlas ani Hrad proti tomu nic neměl a zůstal jsem tam asi sedm nebo osm let, jednou za čtrnáct dnů jsme se potom střídali s kolegyní Evou Hůlkovou. Ale vzpomínám si, že ten začátek, dodnes to mám v hlavě, že jsem tam přišel v kravatě, v saku a že to na mém projevu asi bylo znát, protože přece jenom situace poměrně nečekaná a ...

Slávka Brádlová, redaktorka: A vy poměrně mladý.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: No, tehdy, kolik? Dvacet dva let a tak jsem se hodně styděl a zároveň jsem samozřejmě měl chuť u kázat, že něco snad umím, nebo že chci to dělat dobře a tak se to pletlo dohromady. A pamatuju si, že pan prezident tehdy řekl panu doktoru Špačkovi, tiskovému mluvčímu, ohromně tu situaci shodil a mně to ulehčil, když řekl: "Pane doktore, řeknou mladýmu, ať si u nás sundá sako." Tak to mi hrozně pomohlo, povolil jsem si kravatu a natočili jsme ty první Hovory a jak říkám, nikdo neměl nic proti tomu, tak jsem tam nějakým způsobem zůstal.

Slávka Brádlová, redaktorka: Já myslím, že ty roky hovoří samy za sebe. Zajímalo by mne trošinku to zákulisí, do jaké míry jste měl svobodu při kladení otázek, do jaké míry to byla, dejme tomu, hradní dramaturgie?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Víte, Slávko, ono mne to naučilo hrozně moc, protože byla to ta hradní dramaturgie, ale tu dramaturgii jsme spoluurčovali my jako moderátoři. Když potom ty Hovory skončily, tak to leckdo neznalý věci v novinách hodnotil: "To byli lidé, kteří si chtěli hrát na Karla Čapka a hledali v Havlovi svého Masaryka." Ne, tak to nebylo! Já v podstatě říkám bez uvozovek, že vím, že jsme tam byli často také proto, aby byl jaksi ten plynulý tok páni prezidentovy řeči přerušen. Psychologicky nepůsobí dobře, když někdo čtvrthodiny plynule mluví, protože pak ta pozornost posluchačů uvadá a tak i s tím jsem to bral. A formulace těch otázek a příprava témat byla velmi složitá, protože na jednu stranu jsem kladl otázky prezidentovi, ale na druhé straně jsem chtěl, aby to téma, aby mi porozuměla i babička z poslední vísky v České republice, která si právě tu neděli ty Hovory s panem prezidentem pustila a do toho jsem samozřejmě si ty témata připravoval a pan prezident třeba v pátek řekl: "No, tak tohle ne, tohle už ne, tohle ještě ne, tohle je velmi citlivé, o tom mluvit nechci, tak si vymyslete něco jiného." Takže i takhle to někdy probíhalo a hlavně se mi často stalo, že pan prezident často řekl: "Já potřebuju tu banku, víte" a já jsem samozřejmě chtěl dostát té profesní cti a doufám, že se mi snad nikdy nestalo, že bych řekl: "Jakou banku? O čem to chcete mluvit?" Já jsem prostě musel vědět, o čem se mluvit má. Ale, jak říkám, někdy ty formulace byly velmi přesné a když se tehdy mluvilo třeba o "česko-německé deklaraci", tak vím, že to byla jedna z mála věcí, kdy sám pan prezident měl ten text připravený, jinak velmi improvizoval a také naše otázky byly přesně formulované, protože to bylo velmi citlivé téma.

Slávka Brádlová, redaktorka: Hm, tak ráda věřím, že u takto citlivých témat záleží i na interpunkci, natož pak na volbě.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: A intonaci hlasu samozřejmě.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak, přesně. Setkávání s osobnostmi - potkal jste se se spoustou zajímavých lidí z branže umělecké, teď se potkáváte s lidmi z branže, jestli si mohu tenhle slang dovolit, vědecké. Co považujete za zajímavější?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Tak to je velmi těžká otázka, protože, když jsem začínal takříkajíc s herci, považoval jsem je za to nejzajímavější na světě, když jsem si začal s vědou, považoval jsem to a považuju to za to nejzajímavější na světě. Snad to tak má být, ale samozřejmě v každém tom oboru se dostanete k tomu, že se okruh těch otázek nějakým způsobem zauzlí nebo opakuje. Když jsem začínal jako mladý novinář, tak si pamatuju tu drzost, kterou jsem se, doufám, snad později odnaučil, protože jsem pochopil, že s drzostí moc daleko nedojdu, že nejdřív musí být slušnost, a pak může být ta drzost. Dodneška si pamatuju, že mne nevyhodil, díky Bohu, pan Jiří Suchý, když jsem se s ním tak jako bavil v tom rozhovoru a v podstatě jsem tam šel s hotovým názorem, jako co ten člověk ještě dělá v těch devadesátých letech, to nejlepší už máte za sebou, tak proč se jako opakujete a tak. Já jsem to takhle neřekl, ale pamatuju si, že pan Suchý velmi citlivě řekl: "No, to máte jako Hurvínek nebo Spejbl. Když se někdo naučí tu roli, tak ji prostě dělá." A já jsem tehdy, když jsem to pak poslouchal, tak jsem si říkal, chlapče, takhle to asi do budoucna nepůjde. A když jsme se asi před rokem s panem Suchým viděli, tak jsem mu to připomněl a on říkal: "Já si to pamatuju." Tak doufám, že už se dneska takhle neptám. A co se týče vědy, tak to je zase úplně jiný svět, protože herci často umějí nebo chtějí vyprávět a vědci to neumějí, nebo je člověk jakýmsi způsobem musí otevřít, aby dokázali o svém příběhu vyprávět a o svém oboru tak, aby to posluchači pochopili, takže to je zase úplně jiná cesta novinářská.

Slávka Brádlová, redaktorka: Rozhodně zajímaváa rozhodně stojí za to Leonardo si naladit, použiju zase toho tradičního termínu.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Ano, samozřejmě, poslouchejte Český rozhlas Sever.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak teď jsme si vzájemně tady složili poklonu a před námi je malinký předěl, jenom proto, abychom se nadechli, napili studené vody a vypravíme se za zapomenutými hrdiny.

Slávka Brádlová, redaktorka: Řeknu vám, že s mým dnešním hostem Robertem Tamchynem čas rozhlasový letí naprosto šíleně a já bych ale nerada zapomněla na už jednou "Zapomenuté hrdiny". Je to výstava, která probíhá tady v Ústí nad Labem, vlastně, dá se říci, stabilní expozice, neboť není časově omezena a kupodivu Pražák se na ní podíval.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Jenom velice, velice letmo a tím, že jsem v podstatě s kolegou Martinem Krskem pracoval na scénáři komiksů, který nějakým způsobem přibližuje i té nejmladší generaci zákulisí toho, co se tu třeba na konci války nebo před válkou stalo, ale já jenom řeknu, Slávko, že mne trošku mrzí, že se o té výstavě víc neví, že vlastně vstup na tu výstavu vypadá jako běžný dům a přál bych té výstavě, která ..., protože pamatuju přes svou dívku, která v muzeu pracovala, že vlastně vznikala velice složitě, bylo to spojení několika institucí. Myslím si, že je to výstava velice zajímavá, takže bych jí přál, aby byla více otevřená lidem, aby o ní věděli, protože by měli poznat to zákulisí toho, o čem jsme dlouhá léta slýchali pouze jednostranně.

Slávka Brádlová, redaktorka: Hm, já musím říci, že velké poutače opravdu i po Ústí rozmístěné jsou, takže kdo chce, určitě výstavu najde nebo expozici, říkejme tomu tak. Jenom bychom měli připomenout, "Zapomenutí hrdinové" to je termín, který se hodí na lecjakou dobu dějinách československých, českých. Tak přesně, o co jde, o která léta?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: O tom by asi měli víc mluvit muzejníci a historici tady z Ústí. Já jenom řeknu, že to je vlastně příběh antifašistů, kteří po válce skončili tak, jak skončili a jsou to nejenom němečtí antifašisté, ten záběr je mnohem širší, také vlastně spolupráce hned několika institucí, Ústavu pro soudobé dějiny, ústeckého muzea, tuším, že i Collegia Bohemica a dalších institucí v Praze, a to, co tam lidé najdou, nechci prozrazovat samozřejmě všechno, ale, zaplaťpánbůh, jsem rád, že třeba jsou tam i zachycené výpovědi pamětníků, protože, nakolik je to víc jak šedesát let od konce války, tak stále jsou lidé, kteří to nějakým způsobem reflektují, ať už jsou to nepřímí příbuzní nebo přímí příbuzní, děti, vnuci, ale zachovali se i pamětníci a dožili se této doby a vyprávějí. I když třeba jeden z nich, Bedřich Dědek, na jehož základě, na základě jeho příběhu vznikl ten komiks, bohužel nedávno zemřel.

Slávka Brádlová, redaktorka: Tak alespoň něco se stihlo zachránit. Tím ovšem vaše vazby k severním Čechám zdaleka nekončí, ostatně sám tady mezi řádky tak trošinku to zaznělo, že máte dívku ze severu Čech, tak ...

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: To je tak, když se člověk, jak říkám, dovoluje na severu Čech nejenom do Máchova jezera.

Slávka Brádlová, redaktorka: No, tak severočeská děvčata jsou jedna z nejhezčích, protože řada z nich je i v ranku světových modelek a topmodelek.

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Já už nemůžu říct vůbec nic, já mám zakázáno o ní mluvit. Říkala: "Nemluv o mně, prosím, nemluv o mně."

Slávka Brádlová, redaktorka: Dobře, dobře, dobře. Tak navodíme jinou severočeskou vazbu, protože vy, až se tady spolu rozloučíme, tak možná někam skočíte na oběd, a potom budete pokračovat v té spanilé jízdě severními Čechami. Kam?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Do Liberce, protože tam dnes večer, vy už jste to také říkali ráno, když jsem vás poslouchal při cestě do Ústí, v Liberci dnes večer od osmnácti hodin v Experimentálním studiu v Lidových sadech je večer, který se jmenuje Růže pro klauna, pořádá ho pan Stanislav Kubín v rámci svých Doteků - pořadu, který navazuje na někdejší povídání o naslouchání nebo pořadu Přijďte k nám pobejt a právě tenhle cyklus otevíral Miroslav Horníček. Nedávno by se ... bohužel už nedožil, jenom by se býval dožil devadesáti let. A celý ten večer, kdy budou hosty František Novotný, textař, rozhlasák Karel Tejkal, doktor Vladimír Mareš, který se o Miroslava staral a mnozí další, je vlastně k uctění Miroslavovy památky, takže doufám, že bude dnes večer v Experimentálním studiu spíš veselo než melancholično a truchlivo.

Slávka Brádlová, redaktorka: Hm, já myslím, že sám Miroslav Horníček, pokud bude přítomen, a jistě svým způsobem bude, tak by ten smutek viděl nerad. Ostatně vy jste se s ním osobně znal. Budete moci přispět vlastními vzpomínkami. No a to je také velké téma, o kterém by se dalo mluvit. Tak teď zneužiju tak trochu moderátorského práva a živého vysílání a začnu z vás mámit slib, že za čas se u mikrofonu Českého rozhlasu Sever sejdeme znovu a zase si najdeme nějaké šikovné a zajímavé téma. Platí?

Robert Tamchyna, rozhlasový moderátor, publicista: Děkuju za pozvání, určitě rád přijedu.