Robert K. Merton a (ne)dodržování norem

Tak jako každý organismus, i každá společnost chce přežít, to znamená směřovat do budoucna při zachování vlastní identity. Pro to je nutná kooperace jejích členů, která musí vést ke společností kýženým výsledkům – právě za tímto účelem se v historii vytvořilo množství tzv. norem, tedy určení toho, co je správné a požadované. Z toho však také vyplývá, že normy definují i to, co správné není, tj. co se nemá. V nejširším smyslu normy přikazují, povolují a zakazují.

Je přitom zřejmé, že ne každý člen společnosti je ochoten normy dodržovat – nebo aspoň ne všechny či zcela. Podle míry, do jaké jsme ochotni se normám podvolit, rozlišuje sociologie tři základní typy lidí: tím prvním, nejčastějším jsou konformisté. To jsou ti, kteří normy v zásadě dodržují, ale tu a tam se rozhodnou je obejít či jednat proti nim. Hyperkonformní lidé jsou ti, pro které normy představují všechno; jsou to stoprocentně poslušní členové společnosti. Třetím typem, pro danou společnost nejméně žádoucím, jsou pak nonkonformisté, tedy ti, kteří se normami povětšinou neřídí.

Na strategie, podle kterých určujeme svůj vztah k normám, se v druhé polovině minulého století zaměřil americký sociolog Robert K. Merton. Popsal celkem pět způsobů tzv. individuální adaptace, tedy toho, nakolik se sžijeme se společností. Rozhodujícím kritériem jsou pro Mertona cíle našich aktivit a způsoby, jakými těchto cílů dosahujeme. První strategii označuje jako konformismus a je tedy zřejmé, že se jedná o přijetí cílů, které nám předepisuje společnost, stejně jako prostředků, které nám k tomu umožňuje. Druhou strategií je tzv. inovace. I zde jsou společenské cíle přijímány, ovšem člověk jich dosahuje novými, nedoporučenými postupy.

Sociolog Robert K.Merton jako držitel čestného doktorátu na Leidenské univerzitě|foto: Nationaal Archief, CC BY-SA 3.0 NL, Eric Koch / Anefo

Další tři strategie už normativní cíle odmítají. Liší se ovšem v praktickém projevu tohoto odmítnutí. Ritualismus například znamená i nadále dodržování předepsaného chování; to znamená, že z praktického hlediska se ve vztahu mezi jedincem a společností nic nemění. Čtvrtý typ nazývá Merton únikem a je to pojmenování přiléhavé. Dotyční jedinci, kteří odmítají společenské normy, prostě ze společnosti takříkajíc uniknou, ať už se jedná o vynecháván zpráv, chalupaření nebo úplnou dobrovolnou izolaci od lidí. Rebelové jsou pak pro společnost nejvíce nebezpeční: nejenže sledují své vlastní cíle, ale dokonce volí pro jejich dosažení takové prostředky, které společnost odmítá. Příkladem může být terorismus jako násilně politická aktivita.

Je potom na společnosti, jak bude schopna své normy prosadit. Za tímto účelem existuje široká škála institucí, mezi kterými dominují zejména sankce, fungující na bázi cukru a biče. Může se ale také stát, že porušování norem se stane všeobecně tolerovaným jevem. Taková společnost se pak propadá do tzv. anomie, která je počátkem jejího konce.