Rekonstrukce: Nový život pravěku
Paleontologové zkoumají minulost naší planety skrze fosilní pozůstatky vymřelého života. Archeologové se věnují stopě, kterou v ní zanechali lidé. Z pilné práce badatelů však může zbýt jen pouhá teorie na papíře, když ji nedoprovodí rekonstrukce - říká ilustrátor a malíř pravěku, jehož obrázky možná znáte, ale nevíte o tom. Libor Balák.
Obrazové rekonstrukce především světa pravěkých lidí od výtvarníka Libora Baláka můžete najít v knihách, učebnicích, muzejních expozicích a také na internetu, v obrazové galerii Antropark na stránkách oddělení pro paleolit a paleoetnologii Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně. Rozhovor, který jsme spolu před časem vedli, se pochopitelně točil hlavně kolem těchto rekonstrukcí. Začali jsme od Adama...
Od kdy se rekonstrukcemi pravěku zabýváte a jak jste se k pravěku vůbec dostal?
„Pravěk už od nějakých 14 - 16 let. Mě to vždycky bavilo a snažil jsem se, abych se tomu mohl věnovat co nejblíže profesně, tak jsem po umělecké průmyslovce šel pracovat do muzea na paleontologii. Samozřejmě, tehdy byl fascinující Zdeněk Burian a velice záhy, když jsem byl ve třetím ročníku na střední škole, tak jsem docházel za jedním paleobotanikem, Antonínem Hluštíkem, který byl takovým teoretikem rekonstrukcí. Ten se snažil najít pro mně můj vlastní styl vyjadřování, můj vlastní styl přístupu, který byl už potom naprosto odlišný od Zdeňka Buriana.“
Jaký je podle vás hlavní smysl podobných rekonstrukcí - obrázků, které se nějakým způsobem snaží zobrazit věci, jevy nebo děje, které jsou pryč, a to co nejvěrněji?
„...že dají smysl archeologii, paleontologii a dalším oborům, které snáší výsledky své práce, jako kdyby se chystal start nějaké rakety do vesmíru, přitáhlo se tam palivo a vynikající elektronika, ale neletělo se. Když nebudou rekonstrukce, tak laik nebude vůbec vědět, na co dává peníze. Archeolog to ‚zblajzne‘, studenti jsou vyzkoušeni z teorie, ale zůstane to na papíru - a papír má od představy a od skutečného předání informace laikovi i odborníkovi hodně daleko. Takže takové jakési završení práce badatelů a ostatních.“
Jak velký zájem je o podobné rekonstrukce mezi odborníky nebo i obecně?
„Když jsem chodil jako kluk do školy každý den kolem Moravského zemského muzea, tak jsem si říkal: Tam sedí ti specialisti, kteří se věnují pravěku a rekonstrukcím a přemýšlí, jak ten pravěký člověk tam a tam vypadal, jak to a to používal. No a potom, když jsem do toho muzea zašel, tak jsem zjistil, že na těch pracovištích žádní takoví lidé nejsou a těm rekonstrukcím se nikdo profesionálně a systematicky nevěnuje. Každý z těch lidí, kteří se věnují rekonstrukcím, začíná znovu a znovu, čili se tam objevují pořád počáteční chyby. Má snaha je, aby vzniklo nějaké pracovišťátko nebo nějaký systém práce, který by zaručoval kontinuitu. Já nedělám nic světoborného, já v podstatě navazuji u těch našich legendárních lovců mamutů na práci francouzského výtvarníka Forestiera, na Karla Absolona z roku 1925, a teď, když dělám starší paleolit, tak zase navazuji na práci ze sedmdesátých a padesátých let, takže to není systematické. Potom to stojí daleko víc námahy a ty rekonstrukce neodpovídají možnostem 21. století. Je potřeba zpracovávat teprve nálezy z 20. až 50. let. Takřka nic není hotového.“
Máte přehled o tom, kolik lidí se v současnosti u nás rekonstrukcemi zabývá? Jak je ta situace ve srovnání se světem?
„Tam je to propojené s penězi. Dříve, když byly rekonstrukce propojené s ilustracemi a ilustrátorská práce byla dobře placená, tak se samozřejmě těch rekonstrukcí dělalo víc. Teď se dělají rekonstrukce pro expoziční účely, ale to už je pozdě. Když třeba řeknou ‚za půl roku vystavujeme, potřebujeme namalovat obrázky‘ a přitom není hotový základní výzkum, nebylo nikdy nic zpracovaného a dohánět pozpátku 30 - 40 let není možné, tak to v těch muzeích končí tím, že se přemalovávají staré obrázky. Proto jsme se za sto let nedostali prakticky nikam. A u těch výtvarníků, kteří se věnují rekonstrukcím, je zase problém, že to nedělají proto, že by je to samo bavilo, že by to byl aspoň jejich svět. Tam není systematika, tam se pracuje jenom v momentě, kdy přijdou peníze. To je docela smutné.“
Když to tedy zobecníme - lidé, kteří by mohli dělat rekonstrukce sice jsou, ale jejich práce není systematická, spíš jenom nárazová?
„...a potom chybí to propojení. Když už je tam ilustrátor, výtvarník, což je pěkné, tak ještě není záruka, že je to člověk, který se vyzná v paleoetnologii.“
Etnologie je věda, která se zabývá srovnávacím studiem kultur a společností; někdy se jí také říká kulturní a sociální antropologie. Předpona paleo- pochází z řečtiny a označuje věci staré, historické a dávno minulé. Paleoetnologové se tedy věnují srovnávacímu výzkumu pravěkých kultur. Není to nic jednoduchého a jednoduchá proto není ani tvorba obrazových rekonstrukcí pravěku, které se o zjištění paleoetnologů podstatnou měrou opírají. Vraťme se ale k našemu rozhovoru s výtvarníkem Liborem Balákem. Jaká témata jsou mu osobně nejbližší?
„Jak už jsem říkal, vyrostl jsem na Burianovi, takže to jsou ta romantická témata, ale na druhé straně mně je líto práce, která by se odvedla a byla by příliš fantazijní. Mně je líto těch fantastických archeologických nálezů co existují, takže se věnuji věcem, které napovídají co nejvíc informací o dávných etnikách, přestože jsou třeba z malé vesničky, z nějakého státu, který není populární nebo je mimo trasy, z lokality, která není v tradicích archeologie, ale přitom má ten nález obrovskou informační hodnotu. Je to spousta mravenčí práce, kdy se lepí jeden nález vedle druhého a říkám si, že třeba po letech, až se tyhle věci dají dohromady, teprve vznikne nějaká větší rekonstrukce. To je třeba případ jednoho gravettienského tábora lovců mamutů, který jsem až po letech smontoval, udělal a samozřejmě rychle zastarává. Tak, jak jsem kdysi volal: ‚Burian zastarává, dejte mi to, já to budu malovat,‘ tak dneska volám: ‚Balák zastarává, dejte mi to, budu dělat nové obrázky!“
K jakým účelům se ty rekonstrukce především vytvářejí? Je to vždycky pro nějakou konkrétní příležitost?
„Je to politická záležitost. Za dob socialismu se prezentovala evoluce, čili se tam jednalo o šíření světového vědeckého názoru. Na západě se samozřejmě jednalo spíš o tu místní politiku, to znamená prezentovat naleziště, místo, lokalitu, město - tam se jednalo o muzeum. Městské muzeum prezentuje, objedná a jak jsem říkal, lidé tam chtějí něco vidět, nějaké ty rekonstrukce, ale je otázka, jestli to jsou skutečně rekonstrukce, jestli to nejsou jen výtvarná díla ‚na téma‘. Rekonstrukce se obcházejí prací výtvarníků, kteří skutečně vytváří abstraktní díla na téma pravěku. To je běžné teď v západní Evropě i u nás, i v té knižní podobě. Spousta rekonstrukcí, když se objeví, vznikne spíš pro ty expozice, protože tam je dneska šance zaplatit. Z expozic se to prostě hodí do katalogů a do publikací a knížek, a teprve pak se třeba ty rekonstrukce dostanou do odbornějších materiálů. Tam by to nikdo nezaplatil, pro odborníky rekonstrukce nevznikají.“
Máte čas i na nějakou svoji volnou tvorbu? A pokud ji děláte, je také tématicky zaměřena na pravěk?
„Nedělám žádnou volnou tvorbu, už jsem se toho vzdal. Antropark je tak složitý projekt, že zabírá veškerý možný čas, protože když se otevřel paleolit, tak se musely otevřít i takové kultury, jako jsou Keltové a lidé z neolitu a eneolitu, takže toho přibývá. U toho jsou jazykové mutace a obrazy se musí renovovat, spravovat, aktualizovat, upravovat; na druhé straně se musejí vytvářet nové, u toho se musí předělávat texty, takže je to takový nekončený kruh, který teprve vzniká. To je práce pro celý ústav, ne pro jednoho člověka samozřejmě.“
Jak vlastně taková práce na umělecké rekonstrukci vypadá? Určitě jí předchází nějaká porada s odborníky a také asi vycházíte z konkrétních situací, z pramenů a odborné literatury?
„Archeolog, když něco vykope a zpracuje, tak záleží na úrovni toho zpracování, kolik fotografií nafotí, kolik udělá profilů, náčrtů, jak se zakonzervuje to, co z té země dostane, jak ty věci interpretuje. Takže já se musím dostat k nálezovým zprávám a tam zjišťuji, jestli to vůbec je vhodné pro rekonstrukce. Archeologie pro lidi vypadá skvěle, je to velmi romantická věc, ale kope se v zimě, v létě, v hrozných podmínkách a to, co by člověk mohl udělat, je často velmi nereálné. U některých lokalit, přestože jsou třeba skvělé a mají tam hezké věci, nejsou ty souvislosti zřejmé, takže jsou ztraceny. Já se musím věnovat materiálu, který je opravdu ‚nejprůchozejší‘ a začít pracovat od nejjednoduššího postupně k složitějšímu.“
Autor rekonstrukcí světa pravěkých lidí Libor Balák své obrazy maluje akvarelem a dává si na nich opravdu záležet. Malba jednoho z nich mu trvá třeba i půl roku, příprava je mnohdy záležitostí několika let a obnáší celé stohy dokumentace - písemných záznamů a náčrtů. Důkladnost se však vyplácí. Obrázky Libora Baláka přebírají také mnohé instituce v zahraničí, objevují se tam i na výstavách, v publikacích a školních učebnicích. Zájemci na ně narazí nejčastěji právě díky internetovému projektu Antropark, který v roce 2008 oslavil 10. výročí své existence. Jak vznikl?
„Na jedné konferenci v roce 1998 měla paní doktorka Sofferová ze Spojených států hrozně krásné povídání o našem gravettienu jako o jakémsi ‚úsvitu lidské civilizace‘. Celé to třídenní sezení archeologů se točilo kolem našeho pavlovienu a gravettienu. Seděl jsem vedle pana profesora Klímy, byla tam spousta dalších příjemných lidí a ta atmosféra byla taková, že jsem si uvědomil, že ten náš moravský gravettien je skutečně světová bomba, ale my, jak jsme tady zvyklí na něho odmala, tak nám to nepřijde. Až teprve když se objeví někdo ze zahraničí a vylíčí, co všechno tam je, jaký to je ohromný přínos pro celosvětovou kulturu. Tam jsem pochopil, že s tím je něco potřeba dělat a začal jsem přemýšlet co. Kdysi dávno na škole jsem měl specializaci jako propagační grafik. Propagace, to je dneska, řekněme, něco jako reklamní psychologie a podobně. Takže jsem si navrhnul jakousi strategii a tu jsem začal uskutečňovat.“
Jak internetové stránky Antroparku vypadají, jakou mají strukturu?
„Je to list, kam se vstoupí a vybere se patřičné období. Potom se o těch jednotlivých obdobích můžete dozvědět víc. Trošku zjednodušuji, protože ve skutečnosti jsou těch kultur desítky, ne-li stovky. To je jako Star Trek, kde letíme vesmírem a pořád narážíme na nové a nové kultury. Já jsem vlastně trošku naťukl, mírně pootevřel dveře pro některé kultury. Je jich tam spousta úplně fantastických, mám tam třeba pár obrázků aurignacienu. To je první kultura moderního člověka v Evropě. I z té doby materiály jsou, jen je potřeba se do toho pustit. A já jsem se do toho aurignacienu samozřejmě pustil, protože je fantastický. Jako tradičně - to, co jsem udělal ze začátku, bylo okamžitě na vyhození, protože jsem zjistil, že to je neprůchozí. Ty informace řídím nějakým způsobem sám a pomáhá mi strašně moc věcí. Nemluvím teď tady jen za sebe, ale za hrozně moc lidí, kteří se na tom podílí, protože chtějí, aby se jejich práce někde promítla a aby to nezůstalo ležet v šuplíkách.“
Antropark, obrazová galerie paleolitu – tedy starší doby kamenné – se nachází na adrese www.iabrno.cz/agalerie/agalerie.htm. Vy jste pro Antropark vytvořil mnoho působivých obrazových rekonstrukcí a jistě jich ještě řadu vytvoříte. Jaké máte další plány?
„Největší zájem o rekonstrukce je z Německa, Francie, Spojených států, takže vzniknou tři jazykové mutace. Bude to precizně zpracované. Česká verze budou jakási drobná skripta pro vysokoškoláky a tím pádem se zastaví i základní výzkum pro naše lokality, protože se s tím nebude počítat; to je nejhorší scénář. Optimistický scénář je, že se opravdu někdo zamyslí a trošku s tím pohne, aby vzniklo něco skutečně solidního, protože v české archeologii jsou přímo světové bomby. Jsou tady některé nálezy a naleziště, které si dneska pomalu netroufám vyřešit jinak, než třeba za pomoci sociobiologie. To znamená otevření se dalším oborům. A ty výsledky potom budou velmi, velmi odlišné. Je potřeba si uvědomit, o čem teď mluvím. Ty jasné, známé, stařičké teorie, kdy se člověk postupně vyvíjí, zvětšuje se mu mozek a tím roste jeho inteligence – to jsou pohádky, které mizí v momentě, kdy víme, že existují jakési programy a vzorce chování. A pak najednou zjistíme, že člověk, který při autonehodě nebo po operaci přišel o polovinu mozku, nezačne běhat po stromech a dál má všechny typické znaky lidského chování. Nebo se najde dávný člověk malinkatého vzrůstu, který má ohniště, kamenné nástroje, věci typické pro chování, můžeme říct, normálního člověka a jeho mozková kapacita přitom nepřevyšuje kapacitu šimpanze. My pořád žijeme v zajetí představ 19. století, té evoluce, kdy má vědec pulce, sleduje, jak se mu postupně vyvíjí nožičky a říká: ‚Tak takhle probíhala evoluce‘. Dneska si můžeme představit, že změníme program a mašina nám vyhodí úplně něco jiného. Dneska jsou možnosti zpracování úplně fantastické a je škoda, ohromná škoda, je nevyužít.“
Věřme tomu, že se naplní spíše optimistická varianta a že se Libor Balák bude moci v budoucnu naplno věnovat nejen zahraničním, ale také českým a moravským pravěkým lokalitám. Bylo by škoda, kdyby se úžasné nálezy, které rok co rok tyto lokality přinášejí, nemohly stát objektem zájmu schopných a vzdělaných umělců, autorů kvalifikovaných rekonstrukcí. Aby pro nás pravěk zůstal stále živý, někdo ho musí probudit.
Vysíláno v Planetáriu č. 32/2010, 7. - 13. srpna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 37/2009, vysílaného 12. - 18. září.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:53).
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
